Ať už řekl bývalý ředitel školy pan Batto primáckým redaktorům cokoliv, měl si raději uříznout jazyk. Zavařil tak nejen všem ostatním iráckým křesťanům, kteří ještě mají do Česka přicestovat a začít už s nálepkou nevděčných potížistů, ale také všem lidem, kteří jim pomáhají. Co však vypovídá vlna nenávisti, která se proti nim pozvedla, o nás?
Jistěže není model ideál, když na hranicích vládne anarchie, do země se valí statisíce lidí s falešnými či nijakými doklady, v lepším případě s nevědomým a v horším případě nenávistným postojem ke kultuře domácích, zato s dokonalou znalostí svých práv v nové destinaci a nereálnými očekáváními vlastního domu a blonďaté konkubíny, načež volená autorita s lakonickým úsměvem sděluje, že „to zvládneme“.
Existuje však ještě opačný extrém, který se v posledním roce usídlil v českých luzích a hájích. Ten je za uprchlíka ochoten považovat pouze dokonale otrhaného chudáka, který však získal minimálně univerzitní vzdělání a osvojil si evropské kulturní standardy, má děti, ale nesmí jich být víc než český průměr 1,3 dítěte na rodinu, je ideálně ateista, přesto povahou něco mezi Mirkem Dušínem a Ježíšem Kristem a utrpěl mnohá traumata, což mu ovšem nesmí bránit vyzařovat harmonii na dálku.
Už nestačí jen neporušovat zákony, dlouhé měsíce čekat ve vyhnanství na udělení azylu po splnění všech podmínek a lustrací, mít ochotu učit se jazyk a pracovat. Nově musí být uprchlík také povahově vycizelovaná bytost, která je každému hned sympatická a nikdy si nepovzdechne nad časy, kdy se jí dařilo dobře a neočekávala, že bude muset začínat znovu v úplně cizí zemi. A běda, pokud se ve skupině x lidí vyskytne jen jeden, který tyto podmínky nesplňuje.
Pak čeká veřejný lynč nejen všechny ostatní uprchlíky, ale také všechny, kteří se jim rozhodli pomoci. Konzervativní evangelikál Dan Drápal je onálepkován jako multikulturalista a neomarxista, který se nás pokouší zaplavit vlnou nevděčných migrantů, dobrovolník je dávno sprosté slovo a schytá to i učitelka, která už patnáct let učí děti uprchlíků česky, od Ukrajinců přes Kubánce až po Syřany, a dokonce se jí – na rozdíl od mnoha pedagogů učících české děti – opravdu daří žáky něco naučit.
Neexistuje lepší důkaz české protiuprchlické hysterie než fakt, že emoce, které momentálně vyvolává přesídlení pouhých 152 iráckých křesťanů, a to ještě na náklady soukromé organizace, nevyvolávalo po roce 1992 přijetí zhruba 3500 lidí z Bosny a Hercegoviny, z nichž zůstaly v Česku i po ukončení občanské války asi dva tisíce, anebo přijetí přibližně tisícovky kosovských Albánců na konci devadesátých let. V roce 2001 požádalo o azyl v ČR více než 18 tisíc lidí, tedy zhruba osmnáctkrát více, než je tomu v současnosti.
Je dost nepravděpodobné, že by se mezi tehdejšími uprchlíky nevyskytovali lidé nevrlí, nevděční a obecně nesympatičtí, ačkoliv se redaktoři komerčních televizí vzhledem k tehdejší neatraktivitě tématu nesnažili nachytat je na švestkách návodnými otázkami. Ani o současných uprchlících z Ukrajiny si snad v tomto směru nedělá nikdo iluze. Utíkají totiž lidé. Povahově stejně různorodí jako v naší ulici. Včetně prodavaček, co člověka zmrazí pohledem, a sousedů, kteří si vám neustále na něco stěžují.
