V neděli během dne před ambasádou Saúdské Arábie, jednoho z nejautoritativnějších států světa, který je nicméně naším spojencem, performoval Martin Konvička a skupinka jeho přívrženců nazvaná Iniciativa Martina Konvičky (IMK). Protest byl svolán k výročí teroristického útoku 11. září 2001. Kvůli své nevhodnosti byla akce z nařízení úředníků pražského magistrátu zrušena a Policie ČR ji rozpustila.
Není jasné, co chtěl Martin Konvička svým protestem vyjádřit. Forma, kterou za tímto účelem zvolil, byla parodií pouti do Mekky. Pouť do Mekky je jedním z pěti pilířů islámu, a tedy jedním z nejvýznamnějších projevů víry a současně povinností každého muslima. Můžeme tedy říci, že pan Konvička ke svému protestu nezvolil ten nejvhodnější způsob. Pokud chce bojovat proti militantnímu islamismu v Evropě, není kvůli tomu nutné zesměšňovat samotnou víru více než miliardy lidí po celém světě. Navíc je to v rozporu se zákony České republiky podle trestního zákona o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a podněcování k nenávisti (paragraf 356).
Forma parodie či „divadelního představení“, jak se dnes ve spojení s panem Konvičkou začalo říkat, byla ještě nevhodnější než samotný nápad uskutečnit protest. Vrcholem „představení“ bylo kamenování Káby, ztělesněné mobilní toaletou Toitoi. (Kába je nejposvátnější místo islámu, oltář, který podle tradice vystavěl sám Abraham.) Bereme-li to s nadhledem, můžeme říci, že jde o vrchol nevkusu. Z úhlu pohledu občana České republiky jde o nevkus trochu méně nevhodný, než bylo „divadelní představení“ pořádané panem Konvičkou v den výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna letošního roku. Podíváme-li se na to z úhlu pohledu mezinárodní politiky, je to možná právě naopak.
V duelu televize DVTV diskutovali 5. září Džamila Stehlíková a Roman Joch o tom, kde začíná a končí svoboda projevu jednotlivce. Paní Stehlíková, ačkoli ještě nebylo jasné, jak Martin Konvička svůj nahlášený protest pojme, tvrdila, že už samotný akt demonstrace před saúdskoarabskou ambasádou je krajně problematický a bylo by v tomto případě vhodnější omezit svobodu projevu pana Konvičky a neriskovat možný mezinárodní problém. Pan Joch naopak tvrdil, že i navzdory zhoršené bezpečnostní situaci v Evropě je třeba hájit svobodu projevu pana Konvičky a zakročit pouze v případě, bude-li jeho protest nevhodný. Tak se nakonec i stalo.
Stále existuje rozdíl mezi zesměšňováním projevů víry, jak to dělá pan Konvička, a zesměšňováním proroka Mohameda, jak to udělali v pařížské redakci Charlie Hebdo (jejich konání ani jeho výsledek zde nehodnotím a hodnotit nechci). Je ale třeba zdůraznit, že i tak se pan Konvička prochází po tenkém ledě. Rád si hraje na odvážného bojovníka za zachování evropských hodnot a neuvědomuje si, že má jednodušší situaci než podobní „bojovníci“ využívající podobně pochybných, ne-li horších prostředků jinde v západní Evropě. Je jednodušší si vyskakovat a ukazovat svaly, brání-li nás kopečky naší malé a poměrně nevýznamné české kotliny, než vyskakovat si třeba ve Francii.
Prezident Zeman se snaží ze všech sil naši zemi „zpopularizovat“. Mimo jiné i v islámských zemích nebo v Turecku. Občas se mu to podaří, i když není jisté, zda za úspěch považuje pouhé odsouzení svých výroků představiteli Ligy arabských států nebo rozhořčení tureckého velvyslance v Praze.
Můžeme doufat, že paní Stehlíková nebezpečí dopadu vystoupení Iniciativy Martina Konvičky na bezpečnostní situaci České republiky přecenila. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se naše země ocitla v hledáčku mezinárodních teroristů. Z tohoto úhlu pohledu můžeme dát za pravdu Romanu Jochovi, že protesty pořádané panem Konvičkou jsou spíše šaškárny a že pan Konvička statečně bojuje na místě, kde to není potřeba a ani si toho nikdo moc nevšimne.
Zrovna tak můžeme říci, že bezpečnostní opatření zaváděná na Pražském hradě, o jehož současného představitele a jeho počínání se nikdo nezajímá, je šaškárna. Tato šaškárna však může sloužit jako kouřová clona pro skutečný důvod, kvůli němuž se bezpečnostní opatření na Hradě provádějí, a to ten, že se nejvyšší ústavní činitel naší země obává, že mu místo standarty, jejíž motto neomluvitelně profanuje, opět zavlají červené trenýrky.
