Den 17. listopadu 1939 byl jedním ze zlomových momentů nacistické okupace. Pokud si někdo do té dob myslel, že v Protektorátu Čechy a Morava bude možný nějaký aspoň trochu normální život, byl rázně vyveden z omylu.
Jak se vlastně do té doby v Protektorátu žilo? Od vyhlášení Protektorátu 16. března 1939 bylo jasné, že s nějakou nezávislostí je konec. Protektorát byl začleněn do Říše. Politický život byl sjednocen a založen jediná strana Národní souručenství. (Vstupovat mohli jen muži.) V Lidových novinách 28. 4. 1939 tak čteme: „Nábor členstva do Národního souručenství v Českých Budějovicích daří se nad očekávání. Nebyl zjištěn ani jediný případ, kde by český muž se nepřihlásil. Kde byly pochybnosti mezi přihlížejícími, jsou tito mužové nyní mezi prvními, nečekajíce ani příchodu náborových sil a odevzdávají přihlášky sami.“
Myslet si o tom můžeme svoje.
Během roku 1939 došlo k různým akcím, kde lidé dávali najevo svou nespokojenost s poměry. 13. srpna se konala pouť u svatého Vavřinečka na Domažlicku, kde monsignore Stašek pronesl asi ke sto tisícům lidí svou známou řeč.
Během filmových týdeníků lidé v kinech kašlali a dupali, když se na plátně objevil nějaký potentát Třetí říše. Na podzim se čekalo, že by mohlo dojít k nějakým velkým demonstracím. 30. září, na výročí mnichovské dohody se ale odehrál jen bojkot veřejné dopravy.
Život už se měnil stále více i kvůli válce, která začala 1. září napadením Polska. Od 1. října, měsíc po začátku války, bylo zavedeno přídělové hospodářství na potraviny, obuv, textil a pohonné hmoty. Příděly se lišily podle pracovního zařazení a zvýhodněni byli samozřejmě Němci. Příděly potravin se pak během války stále zmenšovaly. Za první dva roky okupace klesla spotřeba masa o 20 kilogramů na osobu. Tabák byl jen na takzvané tabačenky, ty ale nebyly určeny ženám. Dobová genderová diskriminace. Aspoň že do kin přišel film Cesta do hlubin študákovy duše.
Pak ale přišly studentské demonstrace na výročí vzniku republiky 28. října a následné represe, které jasně ukázaly, kdo tady je skutečným pánem.
V povědomí lidí je, že Jan Opletal zemřel na následky střelby během studentské demonstrace. Pod tím si možná někdo představí jakési střílení do davu při potlačení demonstrace. V tomto případě je to však o dost záhadnější. Opletal byl zraněn v Žitné ulici střelou do břicha neznámým pachatelem. Ačkoliv byl v nemocnici na Karlově náměstí hned operován, 11. listopadu zemřel. Pohřeb měl 15. listopadu a při něm došlo k dalším protestům.
Kdo vlastně Jana Opletala postřelil? Spisovatel Zdeněk Vyhlídal, který se Opletalovým případem zabýval, píše: „Když se pak 28. 10. 1939 průvod demonstrantů v pražských ulicích dostal do nepřehledné situace, najednou Jan Opletal zavrávoral a po chvíli se začal kácet. A nikde žádní vojáci nebo policisté. Jak sám uvedl při lékařském ošetření, v průvodu náhle pocítil, jako by mu někdo prudce do břicha vrazil loktem. Po chvíli se mu udělalo špatně. Do pražské Všeobecné nemocnice jej přivezli čeští strážníci a do půl hodiny byl na operačním stole.“
Lékaři zjistili, že projektil zasáhl jednou tlusté a čtyřikrát tenké střevo. Operujícím lékařem byl profesor. Václav Pačes (otec současného předsedy Akademie věd). Ten usoudil, že podle úhlu střely účastník mířil zblízka a nejspíš najisto.
Hned jak chirurg vyšel ze sálu, zastavil ho německý asistent doktor Golla v uniformě SS a vyžádal si ampuli s projektilem. Střela byla důkaz, že Opletal byl zasažen civilní zbraní, jakou byli vybaveni ten den studenti německé techniky. Opletal nakonec zemřel na plíživý zánět podbřišnice.
Vyhlídal si myslí, že jména vrahů zná. (Oběti byly dvě, kromě Opletala ještě dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, který byl střelen do srdce a zemřel několik minut poté.) V archivu K. H. Franka je dopis, kterým říšský protektor Konstantin von Neurath pozval na pracovní oběd dva německé studenty Roberta Howoru a Egona Ulricha. Prý měli zvláštní zásluhy o to, co se stalo na půdě českých vysokých škol.
V době, kdy se konal Opletalův pohřeb, svolal Hitler v Berlíně poradu kde byla vyhlášena akce „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Hitler řekl: „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.
České vysoké bylo přikázáno na tři roky zavřít, v noci byly nacisty přepadeny pražské vysoké školy a koleje, totéž se stalo v brněnských Kounicových a Sušilových kolejích. Němci zadrželi také 15 studentů Vysoké školy báňské v Příbrami.
Devět studentů bylo bez soudu v Ruzyni popraveno, 1 200 bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Většina českých studentů tam byla až do konce roku 1942, poslední do ledna 1943. Zemřelo tam 35 lidí.
Vysoké školy zůstaly zavřené až do konce války. Po obnovení republiky se pak zase staly záhy místem, kde nová komunistická moc prováděla čistky, vyhazovala studenty a učitele. Po každé další generaci se ale školy stávají znova a znova místem neklidu. Bylo to tak v roce 1968 i 1989 a celkem přirozeně je to tak i dnes.
A pokud jde o Jana Opletala, jeho osud se mohl vyvíjet možná úplně jinak. Na vojně se před válkou hlásil k letectvu, ale nevzali ho. Údajně kvůli slabému zraku. Později se ukázalo, že zrak má v pořádku, to už se ale dal na studia medicíny. Možná se mohl stát pilotem a prchnout do ciziny čekala by ho bitva o Anglii, po válce by se vrátil domů a pak by ho tu čekal komunistický kriminál. Dopadlo to všechno jinak.
