Právě před rokem poskytla pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová exkluzivní rozhovor Lidovým novinám. Deník jej na titulní straně poutal článkem s názvem „Bradáčová: Zatýkat můžeme i o svátcích“. Na první pohled zaujal nápadně vstřícný tón redaktorů Babišových novin, konstatujících, že Lenka Bradáčová za sebou měla úspěšný rok.

[ctete]39413[/ctete]

Zatýkat se bude i o svátcích

Otázky většinou působily návodně, až servilně, a zjevně byly pečlivě naaranžovány. Patřily mezi ně záludné dotazy typu: „Mohou mít zločinci jistotu, že je necháte o svátcích na pokoji a nebude probíhat zatýkání a domovní prohlídky?“, nebo „Už potřetí jste podle časopisu Forbes nejvlivnější ženou Česka. Bojí se vás zločinci o to víc?“

Na tento typ dotazů následovaly předvídatelné odpovědi. Podle Bradáčové žalobci nemohou polevit ani o Vánocích, sbírají totiž důkazy.  Na otázku, co očekává od roku 2016, jmenovala několik soudních kauz, jako je Oleo Chemical, nemocnice Na Homolce nebo CASA. Poněkud záhadně nezmínila dvě nejvýbušnější kauzy, které má ve své gesci a týkají se členů současné vlády, a sice privatizace OKD a firmy Agrotec z holdingu ministra financí.

Těžko říci, co by Lenka Bradáčová říkala dnes, pokud by rozhovor s deníkem zopakovala. Mezi úspěchy roku 2015 byla totiž zmiňována i kauza Davida Ratha, která se na první pohled jeví jednoznačně. Letos na podzim však Vrchní soud v Praze v této věci vydal přelomové rozhodnutí.

Konstatoval, že telefonické a prostorové odposlechy, nařízené Okresním soudem v Ústí nad Labem na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze, byly pořízeny nezákonně. Kvůli tomu dosud nepravomocný rozsudek zrušil a celý případ se tak vrací na začátek. Státní zástupci budou muset prokázat vinu bývalého hejtmana a dalších obžalovaných na základě jiných pořízených důkazů, které odvolací vrchní soud nezpochybnil.

Proti tomuto rozhodnutí se Lenka Bradáčová důrazně ohradila. Podle ní „důvody, které vedly ke zrušení rozsudku, jsou s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi soustavy obecných soudů jen stěží odborně akceptovatelné.“ Rozhodla se k neobvyklému kroku, a sice podat stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu přes ministra spravedlnosti.

Vrchní soud vychází z nálezu Nejvyššího soudu

Okamžitě tak vyvstávají otázky, jak je možné, že taková „dosavadní praxe“ byla dlouhodobě tolerována. To poukazuje na poněkud skandální poměry v glorifikované „nové“ justici, která v boji proti porušování zákona podle nálezu vrchního soudu sama porušuje zákon.

Mediálně zcela zapadla závažnost tohoto rozhodnutí, což však nepřekvapí vzhledem k napojení špiček státního zastupitelství na spřízněné novináře. Rozhodnutí se paradoxně odvolává na konstatování Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, které přesně definuje, jaké procesní náležitosti musí příkaz k povolení odposlechů obsahovat. V odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu odůvodňují (včetně doby jeho trvání), dále zde musí být mj. uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak.

Vrchní soud konstatoval, že v posuzovaných případech Okresní soud v Ústí nad Labem podle uvedených ustanovení důsledně nepostupoval, neboť konkrétní skutkové okolnosti, které vydání předmětných příkazů odůvodňují, v nich nejsou obsaženy. Není odůvodněna ani doba trvání příkazu k odposlechu. Soud pouze nekriticky zkopíroval názory žalobců. „Polovina příkazů pak neobsahuje ani zmínku o tom, že je vedeno trestní řízení pro konkrétní trestný čin, jakožto obligatorní podmínky pro možnost vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu,“ lze se dočíst v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Důvod k rezignaci Bradáčové

To jsou tak závažná zjištění, že měla následovat okamžitá reakce nejvyššího státního zástupce a ministra spravedlnosti. Pokud Lenka Bradáčová nezákonnou praxi obhajuje a potvrdí se, je to důvod k její rezignaci z postu vrchní státní zástupkyně.

Ministr Robert Pelikán se však naopak rozhodl jít Bradáčové na ruku, což je v souladu se strategií hnutí ANO poslední doby. Místo aby vyvolal s dotčenými soudci a žalobci kárné řízení, ztotožnil se s názorem vrchní žalobkyně a stížnost k Nejvyššímu soudu pro porušení zákona podá.

Nepřekvapila ani reakce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ten vyjádřil nad rozhodnutím Vrchního soudu v Praze překvapení a nemůže se s ním ztotožnit. Zjevně se rozhodl nezákonné procesní postupy spřízněných vrchních státních zástupců krýt. To se ostatně potvrdilo i v tolerování protiústavní praxe využívaní místně nepříslušných soudů, což zvýhodňovalo obžalobu a poškozovalo ústavní práva obviněných. Teprve Ústavní soud učinil tomuto tunelování zákonných práv obviněných přítrž. Opět bez jakékoli sebereflexe dotčených představitelů justice.

Zatím není vidět ani náznak, jak řešit další vážné podezření z opakovaného porušování zákona, a vyvodit z toho osobní odpovědnost. Nezákonná praxe části státních zástupců a soudců přitom musí skončit.

Řada advokátů rozsudek vrchního soudu přivítala. Například ústecký advokát František Nesvadba zdůraznil: „Z hlediska obhajoby uvítám, aby bylo odůvodnění odposlechů či domovních prohlídek v přípravném řízení jasně odůvodněné a pečlivě vymezené. Odposlechy představují často problém, protože se stává, že jsou nadužívány.“

Advokát Aleš Rozehnal zase míní, že „požadavky Vrchního soudu v Praze, které jsou ale zároveň požadavky zákona, jsou nikoli přepjaté, ale naopak spíše minimalistické“. Dodává, že je iluzorní se domnívat, že použití důkazů, které byly získány v rozporu se zákonem, může vést ke spravedlivému rozsudku o vině a trestu. „Pokud byl totiž důkaz získán v rozporu se zákonem, jedná se o důkaz nezákonný. Použití nezákonného důkazu v soudním procesu pak činí z toho procesu proces nezákonný a nespravedlivý. Jednou ze zásad právního státu je totiž zásada, že z bezpráví právo nevznikne.“

Stát musí dodržovat vlastní zákony

Pokud stát vyžaduje po svých občanech, aby dodržovali zákony, musí jeho orgány samy dodržovat právo a pravidla, které si vytvořil. I při sebelepší vůli stíhat zločin nelze v právním státě postupovat způsobem „účel světí prostředky“.

Praxe nezákonného povolování odposlechů zároveň nasvítila další neblahý jev. Policie si v obecné rovině z nedostatku kvalitní operativy někdy usnadňuje život. Snaží se nasadit odposlechy i tam, kde není dostatek jiných důkazů s představou, že v takto rozhozených sítích možná nějaká ryba uvízne.

Odposlechy jsou však tak citlivým zásahem do osobního soukromí, že by měly být používány jen zcela výjimečně, a za dodržování velmi přísných pravidel. To se u nás často neděje a řada nařízených odposlechů, jejichž počet je stále extrémně vysoký, nesměřuje k cíli. A dokonce často ani není dodržována následná povinnost policejních orgánů informovat neoprávněně odposlouchávané osoby. Je nutné si přitom uvědomit, že nepřímo v síti odposlechů ročně uvíznou stovky tisíc lidí.

Co se však děje, část těchto odposlechů, které nemohou mít validní důkazní hodnotu (o ní rozhoduje jen soud), uniká do spřízněných a zejména Babišových médií ze živých spisů. Jsou tak zneužívány v politickém či obchodním boji. I za to nesou odpovědnost ti, kteří na nezřídka vágně zdůvodněných odposleších bazírují, a nelze vyloučit, že stojí i za jejich exkluzivní distribucí zainteresovaným novinářům. A k tomu se Lenka Bradáčová ve svých rozhovorech nevyjadřuje.

[ctete]91055[/ctete]