Andrej Babiš na Národní třídě, 17. listopad 2022 FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Musím se přiznat, že v posledních letech prožívám svůj život v atmosféře zvláštní cizoty. Tak například hlavní svátek státu je vlastně svátek jiného státu, než je ten, v němž teď žijeme (když jsem něco podobného před lety napsal, dostal náš tehdejší oficiózní státní historik České republiky Dušan Třeštík hysterický záchvat). Od té doby se nic nezměnilo. Státně sváteční kulisy našeho života jsou v tomhle poměrně stabilní a není to dvakrát moc příjemné.
Stejně zvláštní je i svátek, který nadchází dnes. Vznikl v dějinné kulise nadějnější, než je například ta dnešní. Pár dní předtím jsme s přáteli přejmenovali Demokratickou iniciativu, v níž jsme se tehdy angažovali, na nezávislou politickou stranu (prostě proto, aby bylo jasné, že tehdejší oficiózní politické strany jsou něco jiného) a úředně jsme to oznámili shodou okolností poslednímu bolševickému ministru vnitra. Chtěli jsme, aby bylo zjevné, že nepatříme do jejich cirkusu. (Pozoruhodné bylo, že na naši zprávu pak odpověděl už ministr vnitra jiný, někdy v půlce ledna 1990 – s tím, že zákon se mezitím změnil a abychom koukali svou žádost přizpůsobit tomu novému.) Pak se čas o pár dní pošoupl a nadešel 17. listopad 1989, den, kdy se za totáče nikoli snad oslavovaly, ale připomínaly nacistické represe proti vysokoškolákům z roku 1939.
Na podzim 1989 „čas oponou trhl a změněn svět“: vzniklo prostředí, v němž by mohlo dojít k jakémusi historickému pseudosmíření mezi dobou, jež právě končila (patřilo k ní plačtivé připomínání našeho utrpení; to k našemu pojetí vlastních dějin neodmyslitelně patří), a dobou, co by snad mohla být o fous lepší a kde si tedy mají padnout do náruče mládežníci normalizační a ti, co jsou o jakýsi fousek lepší. Zkrátka „historické smíření“ v tom nejhorším smyslu slova. Představitelé disentu se nachystané změně aranžmá v podstatě přizpůsobili a slíbili, že při historickém smíření mezi špatnými a o fous lepšími nebudou příliš překážet.
Jenže co čert nechtěl, všechno se zvrtlo jinak. Do dění se vklínil „lid“, který nedostatečně zmanipulován často páchá neplechu, a bolševická politická policie, která shodou okolností v křečích mlela z posledního. A po brutálním rozehnání několikatisícové, v podstatě zcela spontánní demonstrace mladých lidí se ukázalo, že „orgány“ už nemají sílu na pořádný teror a „lid“ už nemá ani trochu chuť si to nechat líbit. V té konkrétní situaci jsme využili toho, že shodou okolností zrovna 17. listopadu 1989 jsme se v Praze sešli s představiteli maďarské nezávislé politiky, brutální policejní zásah jsme společně odsoudili a demonstrující jsme podpořili. Naše prohlášení zveřejnila Svobodná Evropa (tehdy už nerušená). Bylo to improvizované, ale nějaký ohlas to mělo: nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se.
Český bolševický režim se pak během pár týdnů směšným způsobem zhroutil. Ke krachu přispěla i nulová podpora nového ruského vedení, kterému šaškovské akce chcípajícího českého bolševismu jednak politicky překážely a jednak, řekl bych, mu byly tak trochu odporné (jen si muselo dávat pozor, aby jim celá stavba stalinského impéria přitom nespadla na hlavu). Musím se přiznat, že mám pro Gorbačova a jeho lidi jakousi slabost: myslili to dobře, ale dopadlo to nakonec (za pár let) jako vždycky, jak výsledek nakonec bezelstně opsal jeden z posledních premiérů ruské „perestrojky“.
Směšný pokus chcípajícího českého „normalizačního“ režimu o smíření mezi normalizací a „perestrojkou“ tak nakonec skončil trochu jako něco na způsob matějské poutě s oslavami a průvody. Mezitím vznikalo něco, co bylo v řadě věcí chtě nechtě vlastně o dost lepší než předchozí normalizační léta. A upřímně řečeno, v lecčems se to podařilo. Jsem na rozdíl od Babiše a spol. přívrženec „starých pořádků“, jak Babiš a spol. jmenují polistopadovou demokracii.
Náš národ je ovšem příliš náročný, zvlášť když už nehrozí žádný velký nářez. Polistopadová demokracie mu nebyla dost fajn, a proto si postupně vymyslel něco ještě lepšího: „nové pořádky“, opravdovou revoluci, kterou si zasloužíme. Do čela jsme si dobrovolně postavili lídry, jako je Babiš, Okamura, Zeman a další, ještě horší. Přitom ti, kteří byli odstraněni (představitelé „starých pořádků“, tj. polistopadové demokracie), Babišovi, Zemanovi, Okamurovi a jejich spolupracovníkům a nástupcům vlastně posvětili jejich vyvádění: Velká protikorupční revoluce? Nic se neděje, demokracie jde dál. A tak výkvět „nových pořádků“ (babišismu, autokracie a buranokracie) v médiích, která mezitím potichu ovládl, dnes docela nestydatě kalkuluje s tím, jak zbytky „starých pořádků“ (rozuměj polistopadové demokracie) smete.
To vše se dnes děje ve světové kulise toho, jak Rusové ničí Ukrajinu a usilují o obnovu svého impéria, které by chtělo přirozeně zase schramstnout i nás. A za doprovodu další světové revoluční vlny, v níž novodobí arabští revolucionáři, proti jejichž vyznání je hitlerismus apod. pramenem ryzího humanismu, usilují o holocaust č. 2.
Co pro mne v tomto širokém kontextu znamená 17. listopad? Hlavně – vlastně jedině – jedno. Otázka zní: po listopadu 1989 se nám nejprve podařilo docela bezděčně vyprostit z ruského koloniálního impéria a vrátit se aspoň trochu do civilizace a postavit se na vlastní nohy. Podaří se nám v dnešním maglajzu si aspoň trošku z toho udržet? Moc bych si přál, aby z polistopadové demokracie, nad níž dnes většina mých současníků drze ohrnuje nos, aspoň něco zbylo. Věnoval jsem tomu (a nejsem v téhle zemi ani sám, ani v první řadě) poměrně dost práce.
Měli bychom tedy dnes meditovat také a především o tom, co jsme po 17. listopadu 1989 víceméně lacino dostali, co všechno z toho jsme lehkomyslně prošustrovali, kolika darebákům jsme lehkomyslně dali šanci (konkrétní jména viz výše, všichni se nám vesele pošklebují). Zdá se mi, že zrovna na tohle už nikdo nemyslí. Dnešní oslava je vlastně do značné míry oslavou trestuhodné lehkomyslnosti a tak trochu i opovrženíhodného pohrdání tím, co jsme dostali v mnoha ohledech od pánaboha dárkem.
Jen nevím, zda se nám to vyplatí.
