Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Konečně možná pochopili někteří lidé to, co mnozí poznali už dávno. Vladimir Putin, člověk, o legitimitě jehož zvolení lze právem pochybovat, a proto není příliš na místě ho pořád označovat titulem prezident, žije ve svém vlastním světě. Ten nemá se světem normálních lidí mnoho společného. Můžeme se přít o to, koho označit za normálního, ale v zásadě nejjednodušší definice je ta, že je to člověk, který nežije v bludech a je schopen normálních vztahů s ostatními lidmi. Ničeho z toho Vladimir Putin schopen není.
Diplomatický korespondent BBC Paul Adams to vyjádřil velmi přiléhavě, když Putinovo myšlení označil jako něco, co je z jiného vesmíru: „Většina projevu Vladimira Putina o Ukrajině zněla jako horečnatý sen. Noční můra o zemi, která je hospodářsky ochromená, naprosto zkorumpovaná, usiluje o vývoj jaderných a jiných zbraní hromadného ničení a je nevděčná za veškerou velkorysou pozornost, kterou jí Rusko od získání nezávislosti věnuje. To nebylo nic nového. Putin napsal loni v létě dlouhý článek, v němž uvedl mnoho stejných argumentů. Ale to neznamenalo, že by to bylo méně šokující. Pro každého, kdo by měl ještě nějaké pochybnosti, zdůraznil, že Putin mluví z úplně jiného místa. Nejde jen o jiný pohled na historii. Chvílemi to vypadalo jako paralelní vesmír.“
Teď si přečtěme, co třeba Vladimir Putin ve svém projevu říkal. Je to opravdu jiný vesmír: Spojené státy prý vykreslují Rusko jako nepřítele pouze z toho důvodu, že nechtějí vidět tak velkou zemi. „Dobře, nechcete mít přítele a spojence, jako jsme my, ale proč nás tedy líčíte jako nepřítele?“ ptal se řečnicky Putin. „Odpověď je jediná. Na našem politickém režimu nebo něčem jiném nezáleží. Prostě nechtějí vidět tak velkou a nezávislou zemi, jako je Rusko… V amerických strategických plánovacích dokumentech … je stanovena možnost tzv. preventivního úderu na raketové systémy nepřítele. A my víme, kdo je pro USA a NATO hlavním nepřítelem. Je to Rusko. Dokumenty NATO oficiálně, přímo deklarují Rusko jako hlavní hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost. A Ukrajina bude sloužit jako opěrný bod pro takový úder.“ Podle Putina, kdyby se o tom předci dozvěděli, „nevěřili by tomu“. „A my tomu také nechceme věřit. Ale je to tak. Chtěl bych, aby to lidé v Rusku i na Ukrajině pochopili.“
Jak chce Vladimir Putin dosáhnout toho, že ho budou chápat Američané, kteří musí z jeho projevů poslouchat věty o tom, že jeho nové a zázračné zbraně mohou zničit americká města a nic jim v tom nezabrání?
Jak ho mohou pochopit Rusové, kteří se nesmějí svobodně vyjádřit v demokratických volbách, kteří žijí v zemi, kde po 20 let Putinovy vlády poslouchají o tom, že se už konečně zvládnou veliké úkoly a nastane blaho, kde za mřížemi končí opoziční politici či historici, kteří zpochybňují budování nového kultu diktátora Stalina a nelíbí se jim popírání historických pravd, kde se střílí novináři a nikdy není vypátrán zadavatel nájemné vraždy, kde policie sebere člověka už i za to, že se postaví před nějaký úřad s listem čistého papíru, na kterém není nic napsáno?
Jak by mohli Putinovy údajně čisté úmysly chápat Ukrajinci, kteří o své zemi od něj, od členů ruské vlády, od fanatických poslanců ruské dumy, od moderátorů ruské státní televize a od takzvaných expertů slyší neskutečné lži o vlastní zemi? Mají zapomenout na zelené mužiky na Krymu a anexi poloostrova, na dodávání nejmodernějších zbraní separatistům na Donbasu, na ruské vojáky, kteří prý na východě Ukrajiny nejsou, a když je tam někdo chytí, tak jsou tam mimo službu na dovolené? Na civilní letadlo sestřelené ruským systémem BUK, přivezeným z Ruska a zase rychle odvezeným tamtéž?
Důležité samozřejmě bude, jak zareagují Spojené státy americké, Velká Británie, Evropská unie, ale také to, jak tyto informace přijmeme u nás. Aktivizace různých „přátel Ruska“, podivných analytiků, kteří nás na dezinformačních webech a bohužel i jiných médiích stále přesvědčují, jak se máme vciťovat do kremelského myšlení, je v poslední době velmi nápadná. Bohužel k těmto podivným přátelům Kremlu patří současný prezident Miloš Zeman, bývalý prezident Václav Klaus, bývalí ministři a velvyslanci, takzvaní bezpečnostní analytici. Přidávají se poslanci ve sněmovně. Ti samí, kteří předtím útočili na naše bezpečnostní služby. Zpracovat duše občanů pomáhají také různí komentátoři, kteří hovoří o úpadku liberální demokracie, prohnilosti Západu, pláčou nad údajným ohrožením občanských svobod, jednou nošením respirátoru, jindy očkováním profesních skupin. Zesměšňují boj proti dezinformacím a sami je pilně šíří, naznačují, že věřit nelze nikomu a že „všechno je složitější“ a „pravda není černobílá“. Kdo jim něco namítne, je napaden, že se považuje za „držitele jediné pravdy“.
Genialitu Karla Čapka, který ve 30. letech napsal v době hrozby nacismu svou Válku s mloky, můžeme stále znovu doceňovat. Mloci, jako metafora temné síly, která pro své zájmy potopí klidně celý svět, jsou tu pořád. Noří se z hloubek, které si neumíme představit, protože žijeme v jiném světě, a budou ukusovat lidem pevninu pod nohama, dokonce za spolupráce některých jedinců zvláštního ražení. Bylo zbytečné čekat na vypuknutí války, když ta začala už dávno. Na Ukrajině zbraněmi, u nás i jinde přívalem lží, pilnou činností profesionálních trollů, kolaborací některých politiků, novinářů a akademiků. Rozjeli to na několika frontách.
Legrace končí. Ono to nikdy nebylo moc legrační, ale dala se z toho ještě legrace dělat. Pokud ovšem za svou agresi Putin a jeho klika nezaplatí, dočkáme se, jako to bylo v Čapkově knize, mločích hlaviček vykukujících z Vltavy. Někteří ostatně už dorazili, vylezli a dívají se na Vltavu z Hradu a jiní zase z dalších míst a tleskají tlapičkami z radosti nad tím, jak voda stoupá.
Aspoň už víme, kdyby snad někdo dosud o pravém stavu věcí pochyboval, kdo je kdo.
