KOMENTÁŘ / Tuto úvahu jsem nosil v hlavě už dávno, ale teprve události posledních dnů a týdnů jí daly ten pro mě, a snad i pro jiné, pravý, a doufejme i potřebný smysl. „Zrušme tu nepotřebnou žvanírnu!“ Uhodnete, kdo je autorem tohoto výroku, ať už jím řečník mínil senát, nebo v jiných případech celou sněmovnu, sejm, dumu? A doplňme k otázce ještě upřesňující informaci: Nejen kdo je autorem, ale i kdo se tímto laciným výrokem, směrovaným na davového člověka, snadněji dostal k moci (a poté většinou dříve či později následovalo násilí)?

Byl to 1) Oliver Cromwell? 2) Lev Davidovič Trockij? 3) Vladimir Iljič Lenin? 4) Adolf Hitler? 5) Benito Mussolini? 6) Klement Gottwald? 7) Hugo Chávez? 8) Miloš Zeman? 9) Andrej Bureš Babiš? 10) Tomio Okamura? (Pro toho jediného platí, že se dosud k moci „jen“ dere). 

Odpověď je jednoduchá: Všichni jmenovaní!!!

Andrej Bureš Babiš a senát

Každý ovšem v jiné fázi života i politické dráhy, a vždy jen tehdy, když se mu to zrovna hodilo do krámu. Někdo „nepotřebnou žvanírnu“ hned násilně rozehnal ozbrojenci, jiný ji vystřílel kulometem a další senátory v noci tiše pozatýkal. A ještě jiný je jen škrtem pera dekretem zrušil; a konečně úplně jiný vykuk senát či sněmovnu nadále ponechal – jako kulisu, kterou ovšem obsadil svými lidmi, a naplnil úplně jiným, opačným smyslem.

Andrej Bureš Babiš, po celá léta veřejný nepřítel senátu, ovšem teď tančil a jásal, sotva se mu do horní komory podařilo konečně proniknout. A najednou tato komora už není pro něj a jeho oddanou novinářskou suitu fuj, zatímco volebně neúspěšní komunisté budou dál proti senátu hudrovat. Jako prolhané lišky, jimž jejich píár oddělení už kdysi dávno vymyslelo nesmrtelnou alegorii o kyselých hroznech.

Některé věci a krize se až notoricky opakují, proto se snažím, a většinou mi to i jde, se jim už nedivit. Divím se jen, že se tolik lidí diví, mezi nimi i ti soudní. A vyvozují z toho hned dalekosáhlé závěry, které, ač postaveny na vodě, mají pak i dalekosáhlé důsledky. Včetně možného pádu vlády a například i nedávného rozpadu Pětikoalice. Hysterie, kterou se snažím tímto textem popsat a diagnostikovat, bohužel platí i pro dosud uvážlivé, jakými se zdáli být, například dnešní premiér i šéf Pirátů.

Ale ať už to dopadne jakkoli, jedno je jisté. Andrej si mne ruce, a může si je dát klidně pár měsíců za hlavu, protože má odpracováno. Odpracovali jsme to za něj my, jeho odpůrci – parádními góly do vlastní branky. Do branky tolerance, schopnosti vzájemně se vyslyšet, dohodnout, dospět k dohodě na bázi dosud vítězící jednoty v různosti. Soupeřovu branku už brankář dávno opustil, není co střežit, na koho útočit. S útočením na sebe a vlastními góly si jako demokraté vystačíme sami.  

Praha jako Brno Čech?  

Mne ovšem samotný výsledek voleb tolik nepřekvapuje. Mám na mysli výsledek voleb jak senátních, tak i krajských, na nějž se všechny ty kotrmelce a opouštění včerejších svatých zásad dohody svádějí (a dělá to tak shodně Fiala, Bartoš a všichni ostatní). Proč mě to nepřekvapuje? Vždyť oba akty, i podle běžných partajních kritérií, pro senát ovšem irelevantních, oboje volby plus minus kopírují rozložení sil koalice a opozice, jak je ukázaly poslední parlamentní volby. I s tím pro nás, kteří se považujeme za demokraty, nevýhodným handicapem, že výsledky právě těch krajských vycházejí z neúplného, omezeného elektorátu.

Bez zhruba dvoumilionové Prahy, tedy přibližně jedné pětiny voličů, není výsledek takových voleb pro mne úplně relevantní. A ze všeho nejméně vhodný pro jakékoli vyvozování kategorických závěrů. Obdivuji všechny osvícené politology, prognostiky a analytiky, ale i politiky od ANO po ODS a Piráty, kteří se z těchto neúplných premis nebojí sestavit kategorický výrok či dokonce premisu všeho dalšího.

Ty výroky pak téměř všechna existující média papouškují jako Písmo svaté. A běžně používají spojení typu „po volebním debaklu vládních stran v krajských volbách“, diktovaná buď vítěznou euforií, nebo naopak poraženeckou panikou, v obou případech je to ovšem hysterie.

A naznačuje to v jakémsi malém, vzorkovém modelu právě případ Brna, i výsledek tamních voleb jak senátních, tak krajských (Brno: KDU/ČSL + ODS + TOP O9: 39, 91 %, ANO 28, 79 %). Klaunský výrok Jiřího Suchého „Praha je Brnem Čech“ tím dostal, jako každý dobrý vtip i každá nadčasová metafora, další z mnoha možných významů. Podobně mě před necelými třemi lety nepřekvapila Putinova agrese proti Ukrajině (možná jen její rozsah). Nechci si hrát na dodatečného jasnovidce, ale jak by mě mohlo překvapit něco, o čem píšu a před čím varuji už přes deset, možná patnáct let?

Od barbarského srovnání Grozného se zemí, což už je dvacet let, jsem si nedělal o teroristické povaze novodobého cara iluze. Kdo si nedělá iluze, nebývá zklamán. Byl-li jsem v životě často zklamán, vždy v tom na počátku vězela nějaká iluze. Ale dnešní naší vládní krizí až tolik zklamaný nejsem, dokonce ani z politiků: ti dělají jen to, co jim sami dovolíme. Ať už svou volbou, nebo svým ignorováním voleb.

Přesněji, svým politickým ignorantstvím, které říká: dejte mi s tím pokoj, kvůli té vaší volební šaškárně, která stejně nic nezmění, si přece nezkazím víkend. Nebo nádherné babí léto na Kanárech, v Alpách či na Krétě!   

Nemyslí závity, ale preferencemi

Zato jsem zklamán, a to totálně, z komentářů a postojů většiny médií, které se pak bohužel zpětně promítly do jednání politiků, protože mají nesrovnatelně větší sledovanost než média, jimž dávám pro jejich kvalitu a nezávislost přednost. Téměř po každých volbách, v Evropě i ve světě, se teď masově rozmnožil pro demokracii zhoubný bacil. Ten po volbách první i ten v pořadí druhý shodně opakují, že vítězem je on – jinak to musí být podvod.

Vykřikoval to a vykřikuje jako rozmazlené a prachaté dítě Donald Trump, u nás k takovému vítěznému pokřiku nemá nikdy daleko Andrej Bureš Babiš, dokonce takto drze křepčil ještě před senátním druhým kolem. Jen o něco střízlivěji mluvil o faktickém senátním vítězství vládních stran i Petr Fiala.

Víme, že daleko větší význam než samotný výsledek kterékoli události má její výklad. Nežijeme ve světě jevů, ale jejich výkladů (Jan Grossman). Fiala ovšem uváděl nezpochybnitelná data – 14:8, 15:9 etc. Ale i druhá strana měla zase svá data, čímž se střízlivější výklady s tím zkresleným vzájemně paralyzují, a o to jde. Jde také o to, zda započítáváme i hlasy pro nezávislé nestraníky (osobnosti typu Břetislava Rychlíka, Přemysla Rabase).

A teď něco, co média raději moc nezdůrazňují: Rychlík byl sice výslovně zvolen s podporou TOP 09, Pirátů, Zelených a ODS, ale zároveň se nikdy netajil a nadále netají s tím, že do senátu patří osobnosti, které tam pak neběhají ve stranickém dresu.

Nojo, to je hezké, namítne leckterý příznivec stokrát přepraných a znovu přebarvených stranických triček, ale i oni se musejí tak jako tak připojit k nějakému klubu. Takže fakticky jsou započitatelní do toho či onoho tábora, k vítězům, nebo poraženým. Což je samozřejmě hrubé zkreslení. A ti, kdo je hlásají, říkám si laicky jako nezávislý pozorovatel a zaplaťpánbu nestraník, produkují často místo střízlivé úvahy jen partajní píár. Jako by měli v mozku místo závitů jen preference, jimi myslí, jimi cítí, jimi všechno posuzují, i když to halí do všelijakých lidumilných kabátů.

Abych to tedy shrnul. Nejde jen o premiéra Fialu, jehož náhlé autoritativní dikci jsem přestal rozumět – nejen kvůli neomluvitelně zbrklému načasování osudného vyhazovu Bartoše mezi dvě kola senátních voleb. To byla, řečeno s Vlastou Burianem, i při jeho vzdělání pěkná hloupost, Vždyť v jiných rezortech to také hoří, a jestli ne, tak po těchto zkušenostech ani nezačne. Zvítězilo ryze české: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Už proto měla být Bartošovi ponechána možnost dokončit dílo, tak jako se to děje u ministra Lipavského.

I ty, Brute?

Ale zklamání bylo i u protistrany. Jakkoli s Ivanem Bartošem, jako s jedním z mála skutečně slušných lidí ve vrcholné politice, souzním a lidsky soucítím, a dokonce dokážu pochopit jeho pocity podrazu z náhlého „vyhazovu esemeskou“, i on měl na krizi nezanedbatelný podíl.

Staral se poctivě o svou záležitost, ale nedbal o kontext, v němž se nalézá. Zapomněl na zásadu, na niž upozornil v Ústavě, v Politice a jinde ústy Sókratových oponentů už Platón: v politice nerozhoduje samo spravedlivé jednání a samotná pravda, ale zdání takového jednání a zdání pravdy. Dnešním jazykem: píár.

Bartošovi se mnohé povedlo, ale nepochopil jedno: mentalitu stěžujících si úředníků, s níž asi měl počítat. Pohyboval se však v úplně jiné, své i mladší, generační digitální bublině. Sám na sobě vidím, že kdybych byl v roli úředníka, brblal bych rovněž proti novotám, které měly odstranit byrokracii, a přitom ji, podle mého zdání, ještě zmnožovaly.

A úplně cítím, jak bych uvítal možnost dělat to aspoň dočasně dvoukolejně, než to tu definitivně převezmou mladší a nejmladší generace. Počítal s tím Bartoš? Jestli ne, byla to asi vážná politická, nebo spíš psychologická chyba.

Zdá se mi navíc, že i on propadl téže hysterii jako premiér, v podobě falešné kocoviny z krajských voleb, i on střílel ve zmatku v nejnevhodnější chvíli góly do vlastní brány. Tím vůbec nechci bagatelizovat možnost, že ministr prostě v zájmu občanů preferoval jednodušší a levnější řešení a někomu z okruhu ODS (zmiňován je pan Zajíček?) údajně zarazil dražší a nákladnější miliardový kšeft. Opakuji, že nevím.

Je-li to však aspoň zčásti pravda, nemělo by se na to zapomenout. Namísto konspirativních soudů, místo jejich vykřikování, se ty věci měly skutečně doložit.

Je to vlastně zrcadlově podobné jako u Fialy, jehož největší deviza, kterou teď nepochopitelně sám zahodil, bylo masarykovské „rozčilení není program“! Ale to bylo opuštěno oběma stranami. Místo střízlivé, věcné analýzy, nadhledu a tolerance k odlišným názorovým tendencím zvítězilo až příliš jakési partajní ego. A tak jako na Fialu jsem i na Bartoše u obrazovky marně volal: „I ty, Brute?“ Jako bych se u obou najednou díval na někoho jiného, vyměněného.

Má iluze? Ale který byl tedy ten pravý? To určitě ukáže (omlouvám se za floskuli) až budoucnost, nejbližší nebo vzdálenější. V každém případě to, co jsem tu právě popisoval, byla a je možná součást – rád bych věřil, že promyšlených – stranických strategií, píár her, do nichž nevidím.

A jako laik přiznám kdykoli s Markem Ebenem a jeho skvělou, několik desetiletí starou písní z Ypsilonky, jež mi při psaní tohoto textu stále zvonila v uších: „Já se v tom nevyznám, já se v tom neo-neorien-neorientuju…“.

Poněkud zneužité povodně

Ale jsou věci, které mě jako občana, a dosud přese všechno, byť se skřípajícími zuby, i voliče vládních stran, zajímat musejí. V médiích všeho druhu, včetně veřejnoprávních, zavládla normalizační ustrašenost. Mluvíte s redaktory a komentátory, a oni si setrvale stěžují: Je to tady teď hrozné! Pak přijdete domů a marně hledáte ve slovech a podcastech těch samých stěžovatelů špetku té otevřené kritičnosti vůči nenáviděnému vedení – i vůči momentálnímu establishmentu.

Otřesné bylo v posledních dnech evidentní stranění jindy znalých a korektních moderátorek (i u jednoho moderátora) establishmentu proti rebelujícím oponentům s alternativním názorem. Sesypou se na něj jako vosy, nenechají ho domluvit, zatímco k představiteli vlády či opozice, zkrátka k celebritě, se chovají jako devótní dvořané. Postihlo to i zkušené moderátorky Karolinu Koubovou nebo Barboru Kroužkovou, které se po povodních zapojily do kolektivního mediálního lynče neziskových organizací jako viníků katastrofických záplav. To nebylo, vypůjčíme-li si název, „pro a proti“, to bylo prakticky jenom „pro“.

Odstrašujícím příkladem servility vůči politikovi byl pro mne moderátor Vladimír Vokál v televizi MF DNES, kde hostil ministra zemědělství Marka Výborného a zástupce občanské společnosti, doktora Jaromíra Bláhu z DUHY. Kdybych ještě učil mediální kritiku na FAMU nebo na Filozofické fakultě UK, okamžitě bych pustil studentům „debatu“ o Nových Heřmanovech.

Ta dokonce vrcholila až inkviziční, když se zdráhám použít „až estébáckou“, vyšetřovatelskou otázkou: Stáhnete své odvolání proti tady panu ministrovi, nebo nestáhnete? Ano, nebo ne!? (Odvoláte – nebo neodvoláte, Mistře Jane?!). To může klidně a opakovaně použít, má-li na to žaludek a nemá argumenty, jeden z diskutérů vůči jinému diskutérovi (ostatně tuto inkviziční metodu používal často i Andrej B.). Ale nesmí, opakuji nesmí k ní sáhnout seriózní moderátor, máme-li jej brát aspoň trochu vážně.

Přesně to dělal Vladimír Vokál. Agrofertí moderátor šel dokonce ve své devótnosti tak daleko, že se postupně pana ministra servilně pokaždé dovoloval jako nadřízeného – dáme slovo panu Bláhovi? (To ostatně dělaly, jen ne tak nevkusně a školsky trapně, i obě jmenované rozhlasové či televizní moderátorky, jako by se domluvily.)

Když moderátor Vokál dostal milostivý souhlas od ministra, pustil se do doktora Bláhy. Skákal mu do řeči hned po první větě, skoro nikdy ho nenechal domluvit. Což panu ministrovi za celou dobu neudělal ani jednou.

Byl to samozřejmě jen můj dojem, ale ze všech dosavadních povodňových debat měl jsem shodný pocit, že nikdo z oponentů ekologů, včetně pana ministra, pořádně nevěděl, co jsou tzv. suché poldry, které tu létaly vzduchem, podobně jako tzv. blanketní odvolání (zamlčelo se posluchačům, že povinnou součástí takového odvolání muselo být a také bylo odborné zdůvodnění, jen přišlo o týden či měsíc později).

Divák měl získat dojem, že poldry jsou jen taková vedlejší tintítka, malá dílčí řešení, která nemohou nahradit to hlavní: plánované přehrady. Že je to hráz, jež může zadržet stejně, ne-li více vody než přehrady (realizováno v praxi například v Polsku, což nesměle namítala druhá strana), to zaniklo v osobních invektivách a v populistických výzvách – běžte to říkat postiženým!

Nezničitelný bacil B.

Zkrátka agrofertí duch se opět vznáší nad mediálními vodami, bez ohledu na to, zda v nich sám velký šéf nadále úřaduje, či nikoli. Do debat o povodních se samozřejmě neodvažuji mísit. Ale opět, způsob mediálního lynče neziskových organizací jako fackovacího panáka, který zavinil povodně… („Běžte to říkat občanům zatopených vesnic,“ říkal ministr v posledních dnech snad i desetkrát.) Ale povodně jsou jen drobná kapka celého průšvihu.

Ten nevidím v politicích, plujících ve lžích a polopravdách jako ryby ve vodě, ale v těch, kteří by jim měli opravdu nezávisle oponovat, a ne jim servilně přizvukovat. Oponovat svými nástroji, přesnými analogiemi, příklady, nepartiovými metaforami, krátce svým jazykem, diametrálně odlišným od jazyka politiků a bulváru. Tím vším v každé fungující demokracii média, místo gratis reklamy politikům, poskytují veřejnosti to nejcennější, co mohou nabídnout: alternativní pohled. Propichovat, rozbíjet, usvědčovat jejich fígle a floskule – vlastně cokoli, jen je s nimi proboha nesdílet!

Přivítám, když mi někdo následující neradostný závěr vyvrátí. Ale zatím nelze než uzavřít takto skepticky. V posledních dnech se ze špatných variant vývoje u nás nějak zalíbilo té druhé nejhorší: sice zatím nic vysloveně hororového, ale oč bývá bacil nenápadnější a dlouhodobější, o to je nebezpečnější. Bacil, který vnesl jistý latifundista do veřejné sféry, podnikatel, který chtěl řídit stát i jeho politiku jako svou firmu, ten bacil už viditelně nese ovoce.

Sice ne zdaleka tak červivé ovoce jako Miloš Zeman, ale bacil B. už přesto koluje v naší krvi. Nejen v oficiálně akceptovaných agrofertích novinářích, kteří – ať promlouvají pod jakoukoli firmou, teď už léta pod značkou MFD – pořád jim čouhá Babišova sláma z bot. Namnožený bacil B. však pracuje, a to je nová zpráva, i u jeho oponentů. Pracuje bohužel zcela samostatně, a vůbec ho k tomu jako konkrétní osobu i soupeře už nepotřebujeme. Ke střílení gólů do vlastní brány si vystačíme sami. Nebo se mýlím?

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.