Maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Nestává se často, aby čelní představitelé Evropské unie odstupovali ze svých pozic před koncem svých mandátů. I proto se nahlášený odchod Charlese Michela z čela Evropské rady okamžitě stal středobodem diskuzí napříč Bruselem i členskými zeměmi. Vyvolává totiž hned několik klíčových otázek pojících se k budoucímu fungování EU i v návaznosti na nadcházející evropské volby a představuje další zkoušku jednotnosti napříč unií.
Oznámení kandidatury Charlese Michela do červnových evropských voleb vyvolalo vlnu kritických reakcí ze strany politiků, diplomatů i novinářů. V případě úspěšného zvolení by totiž současný předseda Evropské rady musel odstoupit z této funkce a to by v praxi vedlo k „bezvládí“ nad summity lídrů členských zemí EU. I přesto, že dle Michela byli lídři s jeho úmyslem obeznámeni, byl by jeho předčasný odchod komplikací pro nastavování agendy schůzí a koordinaci s dalšími unijními institucemi. Nemluvě o tom, že pokud by se lídři včas neshodli na Michelovu nástupci, hrozilo by, že jednání Evropské rady dočasně povede Viktor Orbán jako premiér předsednické země. Maďarsko totiž od 1. července přebírá předsednictví v Radě EU od Belgie. Už jen samotná představa toho, že by Orbán stál v čele unijních vyjednávání, přitom děsí mnohé aktéry v EU.
Michelovo oznámení kandidatury zároveň naplno rozjíždí předvolební politický boj o nominace do unijních pozic pro nadcházející pětileté funkční období. Pokud se evropští lídři budou držet zásady, že do čela komise navrhují lídra kandidátky nejsilnější politické frakce, měli by zájemci o tuto pozici ve volbách kandidovat. To mimochodem platí i u předsedkyně komise von der Leyenové, která ohledně svého dalšího působení v čele unijní exekutivy zatím mlčí. Lze proto usuzovat, že Michel má i pro nadcházející období ambici ucházet se o vysokou pozici v unijní struktuře a zvolení do Evropského parlamentu by tak bylo jen prvním krokem na cestě k ní.
Maďarsko jako faktor strachu
Pokud by byl Michel úspěšně zvolen, musí z pozice předsedy rady odstoupit předtím, než bude formálně jmenován jako člen Evropského parlamentu, tedy na přelomu června a července. To znamená, že jeho předčasný odchod se nebude konat hned v nadcházejících týdnech či měsících a EU tak má stále dost času připravit se na tuto situaci. Z hlediska procesní stránky by tak Michel mohl být stále přítomen na klíčové červnové Evropské radě, během které by se měly stanovovat politické priority příští Evropské komise. Od léta by poté role předsedy rady připadla na předsednickou zemi, Maďarsko, které by připravovalo agendu nadcházejících evropských rad až do nástupu nové unijní exekutivy 1. prosince 2024.
Obavy z takového scénáře panují především kvůli nejistotě, jak by se Maďarsko k zasedáním postavilo a zdali by záměrně nenapáchalo škody, které by ublížily reputaci EU na globální úrovni a narušily i její vnitřní fungování. Zde je potřeba zmínit, že unijní instituce fungují na velice pevných základech a případné kroky Maďarska by neměly představovat nenapravitelné riziko. Dá se ovšem předpokládat, že Orbán by se zajisté pokusil této pozice využít, například při zastupování unie na mezinárodní úrovni či v případě nastolování agendy na úrovni Evropské rady, což by ještě zintenzivnilo již tak velice napjaté spory mezi EU a Maďarskem.
„Maďarský scénář“ by byl určitě varovným signálem, nelze ovšem předpokládat, že by byl pro unii katastrofický. Pokud by mu unijní lídři chtěli i tak předejít, bylo by to možné dvěma způsoby. Ten radikálnější by musel přijít z rozhodnutí hlav států EU. Evropské smlouvy jim totiž umožňují na základě hlasování kvalifikovanou většinou Michela odvolat a následně do konce současného mandátu, který zaniká 1. prosince, jmenovat někoho jiného. Jednalo by se o bezprecedentní krok, který by ovšem zajistil, že dopad maďarského předsednictví nebude tak velký. Druhou a pravděpodobnější variantou je to, že by se povedlo ještě v rámci poslední červnové Evropské rady nalézt shodu jak na strategických prioritách příští komise, tak na nominacích do čelních unijních pozic. Především v jednáních o klíčových unijních postech je přitom role předsednictví zásadní, jelikož předseda Evropské rady do nich nesmí zasahovat. A zde se vracíme k tomu, proč vlastně Michel do Evropského parlamentu kandiduje.
Michel jako nástupce von der Leyenové v čele komise?
Systém nominace čelních unijních představitelů, jako jsou předsedové a předsedkyně rady, komise a parlamentu, vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku a předseda Evropské centrální banky, totiž podléhá velkému politickému vyjednávání a opírá se o výsledky voleb do Evropského parlamentu. Stejně jako po parlamentních volbách v ČR totiž i v případě evropských voleb dochází k povolebnímu vyjednávání a vytváření vládnoucí koalice, která podpoří navržené kandidáty. Do čela komise je zpravidla navržen kandidát vítězné politické frakce a další pozice jsou poté rozděleny v rámci koalice.
Charles Michel, bývalý belgický premiér za liberální stranu Mouvement Réformateur, je členem evropské frakce liberálů (Renew). Renew je středně velká strana, u které se předpokládá, že bude součástí vládnoucí koalice. Pokud by tedy Michel vedl kandidátku Renew, můžeme očekávat, že další nominace do zajímavé unijní funkce ho nemine. Zde se diskutuje především o pozici vysokého představitele, případně předsedy parlamentu. Nelze ovšem vyloučit situaci, ve které by v případě dobrého volebního výsledku a klíčové role při sestavování koalice mohlo Renew pomýšlet i na pozici předsedy komise, tedy na metu nejvyšší. Tento scénář sice není příliš pravděpodobný, ale Michel svou kandidaturou nemá co ztratit a díky svému předčasnému odchodu ze současné pozice si může paradoxně zajistit prodloužení své politické kariéry na unijní úrovni.
Michelova kandidatura do Evropského parlamentu je tedy logickým vyústěním jeho snahy zůstat v unijní politice, ať už v jedné z pozic čelních představitelů institucí, nebo v nejhorším případě jako řadový, ale velice vlivný europoslanec. Pokud by se k tomuto kroku neodhodlal, jeho politická kariéra ve strukturách EU by pravděpodobně skončila se zánikem jeho mandátu předsedy rady.
I přes značnou kritiku pak nelze jeho odchod označit za nezodpovědný. Při vyjednávání o nových jménech, která povedou EU v budoucích pěti letech, by jeho role zjednodušeně řečeno spočívala v prezentaci závěrů Evropské rady médiím. A při nastolování agendy pro summity, které by v případě „bezvládí“ spadaly pod maďarské předsednictví, lze očekávat aktivnější zapojení klíčových lídrů, tedy francouzského prezidenta Macrona, německého kancléře Scholze a dalších představitelů členských zemí, třeba i premiéra Fialy.
Autor je zástupcem ředitele a vedoucím bruselské kanceláře Institutu EUROPEUM.
