NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Modelovou metaforu scenáristy a režiséra Vlastimila Venclíka (* 1. 9. 1942) Nezvaný host (1969), školní film FAMU o rozpínavé neurvalosti na jedné straně a ustrašené poddajnosti na straně druhé, zabavila po udání v srpnu 1970 Státní bezpečnost. Na dvacet let snímek uložila do trezoru, autor sám byl v roce 1971 z dalšího studia vyloučen s odůvodněním, že film by „mohl být vykládán jako protisovětský“. Dvaadvacetiminutový hraný „kraťas“, ateliérové cvičení 3. ročníku, kardinálně poznamenal další Venclíkovu občanskou i tvůrčí dráhu, premiéry v Čs. televizi se dočkal v červnu 1990, v kinech 5. 9. 1991.

Hned tehdy byl oceněn dvěma cenami na MFF ve švédské Uppsale a Hlavní cenou na 37. mezinárodních dnech krátkého filmu v Oberhausenu a také doma i po letech uhranul jakýmsi až věšteckým videm. Na FAMU se totiž Venclík dostal teprve v roce 1966, jeho film vznikal podle vlastního námětu už z roku 1967, natáčel se však až v dubnu 1969, takže mezitím se jeho abstraktní vize cizí intervence stala srpnovou invazí v roce 1968 brizantní skutečností. A zároveň bezděčnou zkouškou charakterů okolo, lámaných nemilosrdně postupující normalizací.

Doba je taková

Starší muž a mladší žena, seriózně vyhlížející manželé (Jiří Hálek, Iva Šašková), se za postupujícího večera chystají ve své panelákové garsonce ke spánku a navzdory manželovým ponožkám zapomenutým na nohou a naruby oblečenému pyžamu se znenáhla hrouží do milostných radovánek. Vyznání „Nemohu bez tebe žít… – Nikdy  tě neopustím… – Je mi s tebou dobře…“  jsou však náhle přerušena neurvalým a stále sílícím bušením na dveře z chodby. Když manžel otevře, vpadne suverénně do bytu neznámý muž (Pavel Landovský) v placaté čepici a vatovaném kabátě, s objemným kufrem v ruce.

Se slovy „Když mě sem poslali, tak tady musim bejt“ se usadí vedle manželské postele, zakrojí si ze šišky salámu, kterou vyhrabe ze změti v kufru a dá se do jídla. A když chce manžel zavolat od sousedů o pomoc na policii, zjistí, že v obou bytech na patře už mají také každý svého nekompromisního hosta. Ten jeho mu po návratu dobrácky vysvětlí: „Doba je taková, musíš to pochopit. Ten vedle, ten má svini. Stačilo číslo a byl tady. To bys teprve koukal, co je disciplina…“

Kóta patnáct

Kromě nočních exteriérových záběrů sídliště a automobilového provozu a dvou sekvencí z chodby a schodiště domu se celý snímek v duchu zadaného ateliérového cvičení odehrává v jediné dekoraci. Stísněný pokoj s manželskou postelí, houpacím křeslem, toaletním, jídelním a konferenčním stolkem, o jehož hranu si samozřejmý uzurpátor prostoru otvírá lahvové pivo. Vybavení garsonky a oděvy obyvatel domu zrcadlí vkus a módu socialistického konce 60. let, vzezření i chování hostů budí naopak dojem hrubé vojenské síly a lehké inteligenční zaostalosti.

To se prokáže hned vzápětí, když se host rozhodne projevit přepadeným důvěru: „Já ti něco ukážu… Ale nemáš to vědět, ale já ti věřím.“ A z kufru vybalí polní telefon na kličku. „Já mám v kanceláři taky telefon,“ reaguje manžel. „Hele, nedělej si srandu…,“ vece host, zatočí kličkou a hlásí do sluchátka: „Haló! Tady kóta patnáct… Jak mě slyšíte? Kóta patnáct, jsem už na svém místě, všechno v pořádku… Končím, přepínám.“

Jednička s vykřičníkem

Film vznikal podle Venclíkova scénáře, za kamerou stál Tomáš Procházka, pedagogické vedení tvořili Karel Kachyňa a Vladislav Delong za režii, Jan Kališ za kameru a Josef Dobřichovský za střih. Od všech pedagogů dostal film placet, při postupové zkoušce do čtvrtého ročníku obdržel Venclík jedničku, od Otakara Vávry, vedoucího katedry režie, dokonce s vykřičníkem. „Byl to výtečný snímek,“ napsal Vávra po letech ve svých „obrazech vzpomínek“ Podivný život režiséra (1996).

O dvě strany dál, když popisuje, co se kolem filmu v následujících letech odehrálo, ovšem už píše: „Měl jsem totiž přitěžující okolnost právě v tom vykřičníku k té jedničce při klasifikaci.“ Podle Venclíka totiž natáčení v ateliérech Studia FAMU v Klimentské ulici skončilo 26. 4. 1969 a trvalo pět dní, započalo tedy jen několik dní po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ 17. 4. 1969. Ten symbolizoval definitivní pád reformistických nadějí a nástup ostré normalizace, spojené také s vnucenou mentální akceptací smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu z října 1968.

Jednou ho třeba zabiju

A co čert nechtěl, navlas stejný proces duševní i praktické akceptace pobytu agresora na vlastním území se odehraje v Nezvaném hostu. Látka sice vznikala jako nadčasová absurdita před srpnem 1968, tehdejší invazí se však stala příběhem zcela reálným, aniž by přitom cokoli ze své absurdity ztratila. A protože se vlastní natáčení oddálilo až na jaro 1969, také pro zaneprázdnění Pavla Landovského jeho úvazkem v Činoherním klubu, ještě víc než samotný vpád „nezvaných hostů“ začala být aktuální druhá část filmu.

V té je po roztmívačce už nastolen status quo, host je v domácnosti zcela zabydlen, jen v manželovi ještě vzplane na chvíli vzpoura: „Jednou ho třeba zabiju.“ Odvaha však rychle přejde, když je záměr náhodou málem odhalen, naopak jako průmyslovák pomůže manžel hostovi spravit jeho telefon a navázat další spojení. A host se pak na noc oblečen uvelebí vedle dvojice v jejich manželském loži. Nastává čas smiřování, ale: „Radši netykat!“

Opatrnost nebyla matkou moudrosti

Jediný, kdo měl o Venclíkově záměru jisté pochybnosti, byl Karel Kachyňa. Asi už tušil své, jeho samotného od srpna do října 1969 čekalo natáčení Ucha (1970), vzápětí režimem uloženého do trezoru. Vávra zas od března do července 1969 točil Kladivo na čarodějnice (1969), přiznané historické podobenství komunistických procesů 50. let, a přesto si byl Venclíkovým filmem jist. „Byl jsem ale opatrný a nedal jsem udělat kombinovanou kopii.“

Kombinované kopie studentských filmů se vyráběly na Barrandově, a to pro případ jejich dalšího, třeba i mimoškolního použití. Zřejmě ale už začaly panovat obavy, aby Nezvaný host nevzbudil širší pozornost, Vávra tedy výrobu kombinované kopie zarazil, i když se film už předtím z kapacitních důvodů na Barrandově vyvolával a kopíroval, Venclík ho tam s Janem Chaloupkem stříhal a v rámci školy ho i promítl. Využil pak přímluvy Evalda Schorma u Vávry, ten nakonec povolil a na jaře 1970 s výrobou kombinované kopie souhlasil. „A to byl osudný omyl,“ vzpomínal později.

Jako doma

Také anonymní hrdinové Nezvaného hosta narazí na tvrdou realitu. „Nemáme se ženou chvilku klidu. Bije nás…,“ stěžuje si soused (Václav Kotva) manželovi cestou domů na „svého“ uzurpátora (Karel Kvítek). Manželé se pak navzájem ujišťují: „Ani nevíš, co máme.“ Vzápětí se to potvrdí, když k nim vtrhne další host (Bohumil Koška), začne je brutálně fyzicky pérovat a majetnicky přitom hltá připravenou polévku přímo z mísy.

Všechno se vysvětlí po příchodu „toho jejich“: kolegu, který si spletl patro, vyhodí a sebe i manžele obdaruje se slovy „Chci tady bejt jako doma…“ pantoflemi. Dokonce je tak velkorysý, že mužovi dovolí, aby dnes vzal hlášení za něj, ten horlivě do sluchátka sdělí, že je „vše v pořádku“, host spokojeně hraje na foukací harmoniku a žena mu stejně vtíravě a poddajně usedá na klín. Podvolení je úplné a definitivní…

Přičinliví udavači

A právě proto asi film tak provokoval ty, kteří se stejně ochotně začali podvolovat novému okupačnímu režimu ve státě. Výroba kopie se protáhla až do srpna 1970 a podle anonymního dopisu pracovníka ministerstva vnitra, který Venclík otiskl v roce 2002 ve své knize Nezvaný host a jiné hry, právě 21. 8. upozornili dva přičinliví pracovníci výstupní kontroly barrandovských laboratoří na jeho pobuřující jinotajný obsah. StB vzápětí zabavila celkem čtrnáct krabic filmových materiálů a uložila v archivu ministerstva vnitra, odkud se vynořily až v březnu 1990, kdy byly vráceny režisérovi.

Ten sám prožil ovšem mezitím skoro dvě desetiletí trpěné existence na okraji, jak se vyjádřil v rozhovoru s Pavlem Taussigem (Kino č. 18/1990). Přitom zprvu to tak nevypadalo. Dokončil normálně 4. ročník školy, nastoupil do závěrečného, jenže to už v pozadí kvasila aféra s rozsáhlými následky. A nevadil jen vlastní smysl filmu, nýbrž i některé malicherné jednotlivosti: že vaťáky hostů připomínají ruské uniformy, že dvoje hodinky na Landovského zápěstí jsou odkazem na „shánčlivost“ sovětských osvoboditelů v roce 1945, že Jiří Hálek je poťouchle podoben opovrhovanému tajemníkovi ÚV KSČ Vasilu Biľakovi.

Verdikt

Kupodivu samo vyšetřování pro trestný čin pobuřování se Venclíkovi vyhnulo, ačkoli k výslechům ve věci byli předvoláváni členové štábu i zainteresovaní pedagogové. Podle Vávry se nakonec věci místo soudu ujal stranický aparát a tam prý jí překvapivě pomohla Jiřina Švorcová, když „Venclíkův snímek prostě prohlásila za špatný“. Venclík sám dokonce v téže době připravoval ještě na Barrandově film podle své povídky Šťastná rodina, který tam měl být realizován v roce 1971.

Taková situace svědčí jednak o několikakolejnosti zájmu o případ, jednak o jeho teprve postupném využití nejen k likvidaci autora, ale ještě spíše k čistkám mezi režimu nepohodlnými pedagogy. Předstupněm k tomu byly personální výměny ve vedení FAMU i AMU, třebaže i nový děkan FAMU Josef Ceremuga a nová rektorka AMU Marie Budíková-Jeremiášová se nejdříve snažili integritu školy ochránit. Nakonec ale byla pod egidou ministerstva školství a základní organizace KSČ AMU ustavena kárná komise a ta na základě předchozího jednání vyloučila Venclíka Ceremugovým dopisem z 26. 4. 1971 ze studia.

Zdůvodnění

A to jednak s odůvodněním uvedeným v úvodu, jednak že „dovolil, aby film zhlédlo více lidí (studentů FAMU), kteří na filmu nebyli zúčastněni“. A s příznačným dovětkem: „Svůj index, stravenky a legitimaci na tramvaj odevzdejte na studijním oddělení.“ Proti takovému mocenskému zásahu do dosavadních akademických praktik školy se Venclík 7. 5. 1971 odvolal k rektorce AMU, Budíková-Jeremiášová mu však odpověděla, že projevil „politickou nezralost“, a „proto nemohu Vaší žádosti vyhovět“.

To, čemu se v Nezvaném hostu vysmíval, názorové a mravní konformitě, tedy Venclík sám za své krédo nepřijal a těsně před státnicemi byl ze školy vyhozen. Živil se pak pět let ve zdravotnictví jako revizor nemocných, odkud vytěžil scénáře komedií Kontrola nemocného (Jan Roháč, 1978) a Všichni musí být v pyžamu (Jaroslav Papoušek, 1984). Psaním divadelních her, scénářů a hereckými rolemi na volné noze se přece jen k profesi vracel.

Všichni musíme poslouchat?

V roce 1979 se dokonce pokusil o znovupřijetí na FAMU, před komisí normalizátorů (Václav Vorlíček, Jaroslav Hužera, Jiří Sequens, Jaroslav Balík, Ludvík Ráža), kteří nahradili jeho původní vyhozené učitele (Kachyňa, Delong a Dobřichovský museli školu opustit, Vávra byl ze všech funkcí suspendován jen na výuku a dostal stranickou důtku), však neměl šanci. Absolutoria dosáhl Nezvaným hostem až v červnu 1990.

Osud na něm ranami nešetřil i jinak, například vraždou syna Filipa v roce 1993 v pražském metru, o které natočil dokument Zpráva o životě a smrti mého syna (1994). K režii hraného filmu se už nevrátil, krédu formulovanému Landovského hostem – „Všichni musíme poslouchat, tak ty budeš taky“ – nepodlehl však nikdy. Jeho vize drzosti samozvaných interventů a smířlivého podrobení jejich obětí je nadčasová, a jak vidíme i dnes kolem sebe, stále znovu živá.