KOMENTÁŘ / Národ. Kvůli žádné jiné abstrakci nezahynulo na světě víc lidí, nebylo zničeno tolik hodnot a poníženo tolik stovek milionů lidských osudů. Pokud není rozum korigován mravností, převládne emoce. A ta je slepá.

Není krásnějšího slova, vyjadřujícího touhu po spravedlivé pospolitosti, než slovo národ. Není zároveň slova strašnějšího.

Národ, bohužel, ve věku nevíry a vědy jen nahradil Boha. Kvůli představě jediného spravedlivého Boha se vedly křížové výpravy, islámský džihád, vznikla inkvizice i šílenství kalvinismu.

Dvacáté století jen přidalo na brutalitě a tentokráte už „vědecké“ šílenství dostalo průmyslové rozměry – totalitní ideologie, holocaust, etnické čistky, boj s vnitřním nepřítelem. Vše ve jménu národa a „lidu“, což je jen jiné slovo se stejným obsahem bez mravnosti.

Fikce nedotknutelného národa

Základním rysem každého nacionalismu je jeho banalita. Na rozdíl od Boha a alespoň nějaké morálky jeho přikázání totiž „národ“ („lid“) neklade na jednotlivce žádná omezení. Pokud existuje zavinění, zločin či vina, pak „národ“ („lid“) viníkem nikdy být nemůže.

A pokud jde o zločiny, spáchané ve jménu národa („lidu“), pak – s výjimkou zločinů válečných a zločinů proti lidskosti, přisouzeným vůdcům ve válkách poražených „národů“ – zůstávají bez trestu. Národ je neomylný, svatý, nedotknutelný.

V Čechách, úplně stejně jako v celé střední Evropě, byla dominantním důsledkem nástupu národovectví jen „politika kulturního zoufalství“ a vymýšlení důkazů výjimečnosti vlastní jazykové komunity a její historie.

Moderní český národ vznikl na obhajobě obnoveného jazyka. Tato jednoduchá „kulturní“ strategie se ukázala být tou nejvýhodnější mobilizační metodou, dovolující rychlé emocionální napojení a rozšíření v celé společnosti. Jenomže jazyk sám o sobě není kulturou.

Pro „mobilizaci“ byla nejdůležitější pouhá emoce. Vše ostatní, a především hodnototvorné otázky mravní a vztah k právu, zdánlivě mohlo počkat. Kolem se etablovaly ostatní národy, a tak bylo důležitější zůstat alespoň na svém území v čele této nečekané soutěže.

Fikce nedotknutelného národa nad všemi hodnotami lidské civilizace vedla proto ze všeho nejdříve k zakrnění poctivého svědomí a k výrobě od počátku účelových nepravd, výmluv a mýtů.

Snad nejdůležitějším nástrojem prosazení této fikce bylo v českém podání vzývání kultury, především literatury.

„Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé,“ psal „otec národa“ historik František Palacký, a tuto mantru opakovaly a živily všechny následující generace až do konce dvacátého století.

A bylo jedno, jestli to byl pravicový básník Viktor Dyk, stalinista Ladislav Štoll či prohlédnuvší komunista Milan Kundera. Podobně naivní byly o něco později i představy o nosnosti zakázané kultury disentu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.

V Čechách, úplně stejně jako v celé střední Evropě, byla dominantním důsledkem nástupu národovectví jen „politika kulturního zoufalství“ a vymýšlení důkazů výjimečnosti vlastní jazykové komunity a její historie.

Milan Kundera, jeden z nich

Potlačování kritického myšlení, které by vycházelo z evropského kontextu české kultury i dějin, se jen prohlubovalo. Pokusy jednotlivců, jako byli Emanuel Rádl, Josef Pekař, Václav Černý či Jan Patočka, nedokázaly krustu „kultury“, posilující zásadní český „mýtus oběti“, narušit.

Spisovatelé této generace často začínali jako zuřiví a nadšení stalinisté, aby se v šedesátých letech, přesně v tradici obrozenců coby „vedoucí síla“ mesianisticky postavili do čela „nápravy zločinů a omylů“, spáchaných ve jménu strany, jejímiž byli po celou dobu členy.

Trpěli jsme přece tři sta let pod Rakouskem, Anglie a Francie nás zradily v Mnichově, komunistický puč a později okupace roku 68 nás zbavily svobody, ale my národ jsme bez viny, kulturní a vždy jen bojovníci za demokracii…

Tenhle nelogický a zgruntu nepravdivý nesmysl se dokázal prosadit jako obecně přijímaný národní mýtus a základní narativ české politiky i kultury. Stačilo mlčet a šklebit se absurdnostem.

Jaký rozdíl v hodnotách představuje srovnání třeba s Finskem, které se s polovičním počtem obyvatel dokázalo postavit sovětské agresi a uchovalo si nejen samostatnost, ale i nezávislou kulturu, hospodářství i právní stát, byť za cenu dočasné neutrality.

Osud a volba české generace, narozené ve dvacátých a třicátých letech, zasažené válkou a vší silou národovecko-komunistických lží, byl jiný.

Spisovatelé této generace často začínali jako zuřiví a nadšení stalinisté, aby se v šedesátých letech, přesně v tradici obrozenců coby „vedoucí síla“ mesianisticky postavili do čela „nápravy zločinů a omylů“, spáchaných ve jménu strany, jejímiž byli po celou dobu členy.

Nedávno zesnulý spisovatel světové pověsti Milan Kundera byl jedním z nich. Nepatřil k hrstce jedinců této generace, která dozrála k přiznání, že spoluvinou bylo i pouhé mlčení ke zločinům. Patřil ke všem ostatním, kteří se schovali za svoje umění a „mládí“.

Jen málo z nich se dokázalo postavit na odpor alespoň v sedmdesátých a osmdesátých letech po šoku z vojenské okupace ze srpna 68.

Milan Kundera byl celoživotním manipulátorem. Odešel do emigrace, což mu nikdo nemohl vyčítat. Od té chvíle však dokázal předstírat, že se narodil až s vydáním Žertu v roce 1967.

Necítil potřebu vyrovnávat se s tím, že jako mladý stalinista a nositel Státní ceny Klementa Gottwalda dělal kariéru v době, kdy jeho režim stále ještě věznil tisíce politických vězňů. Zapomněl na to. Svého obrozeneckého mesianismu se nikdy nezbavil.

Byl prvním ve své generaci, kdo ve svém slavném projevu na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 připomněl potřebu zodpovědět konečně – ostatně dodnes nezodpovězené – dvě otázky Huberta Gordona Schauera o smyslu českého národa a jeho kultury.

Odpověď nenašel, právě proto, že ji hledal jen v domnělé výjimečnosti „českého údělu“. Nakonec její hledání raději úplně opustil a zahalil se Francií, Evropou a světovou literaturou.

Jen svoji loajální ženu Věru nechal šířit nesmysly o spiknutí nepřejícných malých pražských konkurentů, kteří se prý vždy obávali jeho světového věhlasu a bránili mu proto dokonce po roce 1989 v návratu do vlasti. On sám mlčel. Velmistr útěku vpřed teď nadobro odešel. Brno z něj po jeho smrti udělá jen další kýčovitou ikonu neúplného životopisu.

Identita jako úkol

Mlčení k násilí a zločinu je spoluvina. Pouze její přiznání je cestou k odpuštění a napravení křivd.

To jenom v nedospělém Česku ani jeho elita ještě od doby národního obrození nepochopila, že národní identitu nebuduje a nezaručuje ani jazyk, ani samotná kultura. Identita je úkol. Úkol celé společnosti, celého národa, nikdy nekončící diskuze o hodnotách a cílech.

O to důležitější je to v čase, kdy masová „kultura“ spotřební společnosti preferuje jen pasivní zábavu a vzrušení, popové popěvky, bezduché bulvární hvězdičky a normalizační šašky a baviče.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.