Ukrajinská spisovatelka Viktorija Amelina je další obětí ruské války. FOTO: PEN Ukraine / se souhlasem
FOTO: PEN Ukraine / se souhlasem
ESEJ / Bylo jí teprve sedmatřicet. Měla za sebou studium v Kanadě a úspěšnou kariéru v oboru IT na Ukrajině, které se v roce 2015 vzdala, aby se mohla věnovat psaní. Vydala dva úspěšné romány a několik sbírek povídek, pak začala velká válka. Nechala tvůrčí ambice stranou a sbírala očitá svědectví o ruské okupaci ve městech poblíž fronty nebo právě osvobozených. „Ukrajinští spisovatelé nemají ten luxus, aby mohli psát romány, musí dokumentovat ruské válečné zločiny,“ říká ukrajinská spisovatelka Halyna Šyjan. O Viktoriji Amelině její slova platí dvojnásob. Platila. Koncem června Viktoriji v Kramatorsku zabila ruská raketa.
Ve Lvově se s ní přišly rozloučit stovky lidí. Následně byl v noci ruskými raketami ostřelován i samotný Lvov, několik lidí bylo zabito, desítky dalších byly zraněny. Ve velkých ukrajinských městech se teď pohřbívá každý den.
Vzdušný poplach po celé zemi.
Každý den vedou na popravu
nás všechny
Ale trefí jen jednoho
Nejčastěji toho, kdo je zkraje
Dnes to nejsi ty, konec poplachu.
Tuto krátkou báseň napsala Viktorija Amelina před půl rokem. A 27. června 2023 přišla v ruských popravách řada na ni a o několik dní později následkům těžkých zranění podlehla. Stalo se tak 1. července – je to den, kdy by slavil svoje narozeniny další ukrajinský spisovatel Volodymyr Vakulenko, kterého také zabilo „rusko“. S Viktorijí jej spojuje těsné pouto.
Pátrání po deníku
„Po ukrajinské protiofenzivě v Charkovské oblasti začalo pátrání po hrobech v Izjumském lese, z nichž byla vykopávána těla obětí ruské okupace, já jsem však zoufale hledala v hlíně něco jiného – deník mého popraveného kolegy, spisovatele Volodymyra Vakulenka,“ vzpomínala ukrajinská spisovatelka Viktorija Amelina na události z podzimu 2022.
Při pátrání po svědectvích v Izjumu na podzim 2022 Amelina navštívila obydlí svého zesnulého kolegy Volodymyra Vakulenka, kterého unesli a popravili ruští okupanti. Jeho otec se jí svěřil, že Volodymyr psal během okupace deník a těsně před svým zatčením jej zahrabal na zahradě. Viktorija na ten den vzpomínala takto:
„Za mými zády čeká jeho zmatený otec a těžce oddechuje. Nejdříve kopal sám, ale nic nenašel. 23. března 2022, když se město ještě nacházelo pod ruskou okupací, Volodymyr někde tady na zahradě schoval svůj deník. „Až přijdou naši, tak jim ho dáš,“ řekl otci. Uplynulo půl roku, přišla jsem k Volodymyrovi na chalupu, ale deník zahrabaný pod višní najít nemůžu.
Ztráta rukopisu, o jehož existenci jsem ještě před několika hodinami nic netušila, se nám oběma zdá jako nenapravitelná porážka. Pro jeho otce proto, že nedokázal splnit synovu poslední vůli. Pro mě proto, že se naplňuje moje nejhorší obava: jsem svědkem nového „rozstříleného obrození“. Je to podobné jako ve 30. letech minulého století – spisovatelé hynou, jejich rukopisy mizí, paměť zaniká.
Narovnám se, vrátím Volodymyrovu otci lopatu a snažím se najít slova, kterými bych ho nějak utěšila. Ale žádná slova nemám. Podívám se tedy dolů a najednou něco zahlédnu v zemi, dřepnu si a vytáhnu z hlíny tenký svazek v igelitovém pytlíku. „Našla jsem to!“ jásám, jako bych nevytáhla jen okupační deník, ale skutečně celou ztracenou ukrajinskou literaturu. Když se loučím, slibuji Volodymyrovu otci, že udělám všechno pro to, aby se o jeho synovi dozvěděl celý svět.“
Tragédie v Kramatorsku
Spisovatelka svůj slib splnila. Koncem června na knižním veletrhu v Kyjevě proběhl křest posmrtně vydané knihy Volodymyra Vakulenka s jeho prózami, deníky a doslovem od Viktorije. Přímo z veletrhu odjela s delegací kolumbijských kolegů na ukrajinský východ, do Kramatorsku. Právě večeřeli v místní pizzerii, když tam dopadla ruská raketa. Zahynulo 13 lidí a dalších 60 bylo zraněno. „Zničili jsme v Kramatorsku dva ukrajinské generály a kolem padesáti důstojníků,“ budou se další den chlubit ruští propagandisté. Mezitím na Ukrajině matka truchlí nad dvěma mrtvými čtrnáctiletými dcerami – dvojčaty a lékaři se snaží zachránit život desítkám zraněných, mezi nimiž je i spisovatelka Viktorija Amelina anebo osmiměsíční Mia.
V sobotu 1. července 2023 Viktorija Amelina i přes veškeré úsilí zdravotníků zemřela. Opustila tento svět právě v den narozenin Volodymyra Vakulenka, nad jehož texty pracovala poslední půlrok. Když se 4. července v Kyjevě stovky lidí naposledy loučily s Viktorijí, objevila se další zpráva. Na frontě zahynul umělec a spisovatel Andrij Hudyma. V nekrolozích, které v posledních měsících tvoří valnou část všech příspěvků ukrajinského facebooku, se tento týden stále častěji objevuje srovnání současnosti s „popraveným obrozením“, jehož návratu se tak obávala Viktorija Amelina, když nemohla najít schovaný deník Volodymyra Vakulenka.
Pojem „popravené obrození“ uvedl do oběhu polský literární kritik Jerzy Giedroyc jako označení pro generaci ukrajinských umělců, kteří byli popraveni během stalinských čistek ve 30. letech minulého století. Ze dne na den byla zlikvidovaná celá generace talentovaných spisovatelů, malířů, dramatiků, sochařů, kteří stihli zatím jen projevit svůj tvůrčí talent a potenciál. Jejich jména a díla byla po celá desetiletí zakázána a znovu objevena až po vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Do našich dní se toho z jejich tvorby příliš nedochovalo…
Popravené obrození se nesmí zopakovat
Po Viktoriji Amelině, kterou ruská válka zničila na samotném začátku její kariéry, zůstala, stejně jako po mnoha představitelích popraveného obrození, nedopsaná kniha. V posledních měsících autorka psala knihu reportáží o ženách, které dokumentují zločiny ruské armády na ukrajinském území. Svoje hrdinky hledala na deokupovaných územích, jezdila za nimi do Charkova, Chersonu, Kramatorsku a dalších těžce zkoušených měst. Dokončit práci nad textem plánovala během tvůrčího pobytu v Paříži, kam měla již brzy odjet i se svým malým synem, který od začátku války pobýval s prarodiči v Polsku. Viktorija už našla v Paříži byt a školu pro syna, ale ruská raketa o jejich životě rozhodla jinak.
Shodou okolností spolu s Viktorijí dostala možnost tvůrčí rezidence v Paříži i ruská spisovatelka Marija Stěpanovová. Na rozdíl od ukrajinské autorky, kterou o život připravila velká ruská expanzivní duše, se Marija na tvůrčí rezidenci určitě dostane a dokončí svůj „dokumentární projekt o metamorfózách a změnách identity člověka v průběhu života“. Marija Stěpanovová zatím žádnou kondolenci ke smrti ukrajinské kolegyně nezveřejnila.
Po Viktorijině smrti se cítím podobně jako sama autorka na zahradě Vakulenkových rodičů. Kolik stihla dokončit ze své poslední knihy? Bude možné ji aspoň posmrtně vydat? A co poslední básně, má je někde uložené? Na posledním literárním festivalu v Kyjevě chtěla přečíst svoje poslední básně, nakonec ale četla ty známější starší. „Ty nové přečtu příště,“ prý řekla. Ale příště už nikdy nebude.
Viktorija Amelina žila pomocí druhým, a proto po ní zůstala spousta projektů, o které se musíme postarat my. Pořádala například Newyorský literární festival, jenže v tom malém ukrajinském New Yorku v Doněcké oblasti, jen 20 kilometrů od frontové linie, kde každé druhé čtení probíhalo v protileteckém krytu. Starala se o děti z obcí kolem fronty a pořádala pro ně letní tábory v Karpatech. Jeden z nich začne už za týden, jen bez Viktorije. Sbírala frontová svědectví, jež, jak doufám, se ještě podaří vydat.
Jedním z ukrajinských vítězství v této válce s Ruskem bude rovněž to, že nedopustíme opakování „popraveného obrození“ a nezapomeneme na nikoho z umělců ani spisovatelů, které postupně zabíjí „záhadná ruská duše“, toužící po krvi a smrti. Vydáme všechny knihy, zachráníme všechny obrazy a jména Viktorije Ameliny, Volodymyra Vakulenka, Andrije Hudymy a mnoha dalších budou ve světě minimálně stejně známá jako jména Puškina a Tolstého. Teprve tehdy budeme moci hovořit o ukrajinském vítězství.
Tetiana Okopná je ukrajinská bohemistka, překladatelka a kulturní diplomatka, mimo jiné působila jako tajemnice a kulturní atašé na Velvyslanectví Ukrajiny v Praze za velvyslance Jevhena Perebyjnise.
