HISTORIE / Tisíce a tisíce na kost vyhublých lidí, hromady mrtvých těl, všudepřítomný hrozný zápach. Americkým vojákům se 11. dubna 1945, přesně před 80 lety, naskytly v koncentračním táboře Buchenwald výjevy plné hrůzy a zmaru.

Durynský Výmar byl domovem mnohých filozofů, spisovatelů, malířů a dalších umělců, městem idejí, které formovaly celou evropskou kulturní scénu, ztělesněním ducha vznešenosti a pokroku. Po jeho ulicích se procházeli hudební skladatelé Ferenc Liszt a Johann Sebastian Bach, tvořili zde spisovatelé Johann Wolfgang Goethe či Friedrich Schiller a právě zde se na počátku dvacátého století zformovala umělecká škola Bauhaus – středisko avantgardní architektury a designu, symbol umělecké inovace a experimentu.

Stín na slavnou výmarskou historii avšak vrhá silueta blízkého kopce Ettersberg, z něhož se sám Goethe rád rozhlížel po malebném okolí. Na jeho úpatí se během druhé světové války zrodilo místo, v němž umíralo samotné lidství. Místo nezměrného utrpení, zločinů, smrti, místo jménem Buchenwald. 

Nedobrovolný domov pro tisíce

Nacisté do malebné zalesněné krajiny nahnali v červenci roku 1937 vězně z koncentračních táborů Sachsenhausen, Sachsenburg a Lichtenburg, aby vykáceli na vybraném místě stromy a postavili zde táborové budovy. Ty se už v září téhož roku staly nedobrovolným domovem pro zhruba 2400 lidí.

Netrvalo dlouho a Buchenwald si vydobyl pozici jednoho z největších a nejhorších koncentračních táborů na území Altreichu, tedy původního Německa před zabráním dalších oblastí. „Přestože byl svým charakterem Inspekcí koncentračních táborů řazen mezi tábory střední intenzity perzekuce, podmínky věznění a zacházení s vězni byly velmi kruté,“ uvádějí historikové Ivana Rapavá, Jana Švarcová, Jan Vajskebr a Tomáš Gol v úvodu Databáze českých vězňů v koncentračním táboře Buchenwald 1937–1945.

Vyhlazení prací

Na těžkých životních podmínkách, vyčerpání a četných úmrtích se podílelo i nucené posílání vězňů z Buchenwaldu a jeho poboček na fyzicky namáhavé práce do nedalekých lomů a dalších přidružených provozů. Jako však i v dalších koncentračních táborech ani zde se dennodenní dřina nemohla stát cestou ke svobodě, k vykoupení. Naopak. Vyhladovělé, týrané a zotročené vězně vedla k pomalé smrti, přesně podle principu „Vernichtung durch Arbeit“ neboli „vyhlazení prací“, jímž se nacističtí pohlaváři řídili.

V čele tábora stál první čtyři roky SS-Obersturmbannführer Karl-Otto Koch, jehož manželka Ilse Kochová si vysloužila přezdívky jako „buchenwaldská bestie“ nebo „čarodějnice z Buchenwaldu“ a je dodnes vnímána jako jedna z nejvíce sadistických, nehumánních a nejvíce nenáviděných postav z dějin celé druhé světové války.

Neměla slitování

Podle svědectví vězně Kurta Sitteho, které zaznamenal americký historik Flint Whitlock ve své knize Buchenwaldské bestie, byla Ilse Kochová přítomná častému násilí na vězních a její blízkost měla podle něj vliv na chování dozorců. Kdykoliv se přiblížila ke skupinkám vězňů pracujících poblíž jejího domu nebo domů jiných důstojníků, dozorci prý začali vězně mlátit či bičovat ještě brutálněji než obvykle.

Sitte uvádí, že Kochová u toho někdy jen stála a dívala se – jindy se údajně sama zapojila, například když šla v jezdeckém úboru do jízdárny, a švihala vězně jezdeckým bičíkem.

Objevila se četná obvinění, že si nechávala vyrábět předměty z lidské kůže, například stínidla na lampy. Tyto hrůzné důkazy lidské krutosti sice byly v táboře nalezeny, nicméně u poválečného soudu se nepodařilo jednoznačně prokázat, že by s nimi měla Kochová co do činění. Za své brutální chování k vězňům a podněcování k jejich týrání a vraždám si nicméně vyslechla trest doživotního pobytu za mřížemi. V roce 1967 se ve své cele oběsila na prostěradle. 

Buchenwaldský „Mengele“

V sadistických praktikách si liboval i hlavní lékař tábora Waldemar Hoven. Stejně jako Josef Mengele v Osvětimi se i on podílel na nechvalně proslulých lékařských experimentech, jejichž „testovacími objekty“ byli často sovětští váleční zajatci. Zaměřoval se především na pokusy se skvrnitým tyfem. Pod jeho dozorem byli vězni záměrně infikováni, a následně zkoušel různé způsoby léčby – často bez jakékoliv účinnosti, zato s fatálními následky.

Hoven se rovněž aktivně účastnil takzvané „lékařské selekce“, kdy injekcemi fenolu usmrcoval nemocné nebo jinak „nepoužitelné“ vězně. Po válce byl souzen v rámci takzvaného lékařského procesu v Norimberku, kde byl shledán vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. V roce 1948 byl popraven.

O hrůzách, které se odehrávají za elektrickým plotem s ostnatým drátem, za věžemi výhružně se tyčícími vzhůru, z nichž hlídky bedlivě sledovaly každý pohyb uvnitř i vně tábora, neměli nově příchozí ani tušení.

Procházeli pod branou, na níž se skvěl nápis „Jedem das Seine“, ve volném překladu „každému, co jeho jest“. Jeho autorem byl jeden z vězňů, architekt Franz Ehrlich. Navrhl jej vytvořit písmem ze školy Bauhaus, jejíž tvorbu nacisté zakázali jako příklad zdegenerovaného umění. Jeho tichý projev vzdoru zůstal bez povšimnutí po celou dobu existence tábora.

Zahynula zde i princezna

Mezi červencem 1937 a dubnem 1945 vkročilo do buchenwaldského pekla a jeho poboček zhruba 280 tisíc lidí různých národností. Původně se tábor měl stát odkladištěm pro odpůrce nacistického režimu, ovšem spolu s nimi zde byli vězněni i Romové, homosexuálové, Svědci Jehovovi a samozřejmě Židé. 

Muži převládali, žen sem bylo zavlečeno mezi pěti sty až tisícovkou a kromě „běžného“ násilí zde byly navíc nuceny k prostituci. Jednou z ženských obětí tohoto tábora se stala i sama italská princezna Mafalda Marie, dcera italského krále Viktora Emanuela III. 

Následky mučení, lékařských experimentů, nemoci a vyčerpání nepřežila zhruba pětina všech vězňů. Z 56 tisíc lidí, kteří už se nikdy domů nevrátili, pocházelo přibližně 15 tisíc ze Sovětského svazu, sedm tisíc z Polska, šest tisíc bylo Maďarů, tři tisíce Francouzů. Navíc zde nacisté popravili na osm tisíc sovětských zajatců.

První čeští vězni z území Protektorátu Čechy a Morava sem přišli v průběhu roku 1939 po hromadných zatýkacích akcích. „Speciální skupinou byli tzv. rukojmí, resp. zvláštní či čestní vězni (Sonder-/Ehrenhäftlinge), kterými byli příslušníci prvorepublikové elity zatčení bezprostředně po vypuknutí druhé světové války,“ podotýkají historikové v Databázi.

Dostupné údaje odhalují smutná čísla – Buchenwaldem a jeho pobočkami prošlo na 7800 českých vězňů a na 800 z nich zde také zahynulo. Byl zde vězněn novinář Ferdinand Peroutka, malíř Josef Čapek, spisovatel Arnošt Lustig či válečný hrdina Antonín Kalina.

Odboj bujel

Pro mnohé vězně se stal Buchenwald přestupní stanicí do dalších věznic, káznic a koncentračních táborů, pro jiné pak místem vytouženého osvobození. 

Ani tvář v tvář všudypřítomné smrti se nevytratila vůle přežít a žít. Ve stínech baráků se zformoval podzemní odboj. Tvořili jej zejména komunisté a další političtí vězni, kteří navzdory neustálému dohledu dokázali mezi sebou tajně komunikovat, a dokonce schovávat zbraně ukradené esesákům při chaosu vzniklém po náletu na tábor v roce 1944.

Zachránili tříletého chlapečka

Mezi vězni většinou panovala podle vzpomínek přeživších ohleduplnost a solidarita. „V táboře bylo hodně Čechů, kolem čtyř tisíc. Všichni jsme si nějak pomáhali. Když třeba přišel někdo nemocný a starší, tak byl umístěn na komando, kde se například štupovaly ponožky, aby byl v teple a neměl těžkou práci,“ vzpomínal spisovatel Miloslav Moulis pro projekt Paměť národa.

Speciální sortou vězňů byli němečtí političtí vězni. „To byli sociální demokraté nebo komunisté. Hitler je nechal zavřít už v roce 1933, když se dostal k moci. Byli v táboře od jeho vzniku a uměli i vězni změnit jméno, aby ho zachránili z transportu do Osvětimi,“ dodal.

V paměti mu utkvěl i příběh záchrany dítěte. „Pak tam byl nějaký chlapeček, to je známé, tříletý chlapeček tam byl, kterého tam propašoval jeho táta a jehož by esesáci samozřejmě zabili, ale ti ostatní vězňové ho prostě ukrývali několik měsíců až do konce. V nějakém tom skladišti šatů, kde byly šaty stotisíců lidí, tak tam ten chlapeček běhal a přežil to…“

Do tábora přicházelo od konce roku 1944 stále více a více vězňů, neboť nacisté s postupující frontou rušili tábory umístěné na východě a jejich obyvatele hnali během takzvaných pochodů smrti směrem na západ. V únoru roku 1945 se počet vězněných osob v Buchenwaldu včetně sítě poboček vyšplhal na 112 tisíc a stal se tak největším stále fungujícím táborem.

Smrtící evakuace

Američané na jaře 1945 postupovali stále hlouběji na území Hitlerovy třetí říše. Nacisté se rozhodli zahladit stopy svých zločinů a začali provádět „evakuace“. Ve skutečnosti tak vyhnali přibližně 28 tisíc vyčerpaných a hladových lidí na pochody smrti do táborů v Dachau, Flossenburgu nebo do Terezína. Až polovina z nich cestu nepřežila. Někteří padli vyčerpáním, jiní byli bez milosti zastřeleni, když nestačili držet krok.

V táboře zůstalo okolo 21 tisíc vězněných osob, mezi nimi i stovky dětí a mladistvých. Mnozí z těch, kteří zůstali, byli příliš slabí na cestu, příliš nemocní nebo se jim podařilo se před zraky věznitelů v obrovském prostoru tábora ukrýt. A část těch, které „evakuace“ teprve čekala, se rozhodla udělat vše proto, aby jí zabránila.

Navíc měli odbojáři k dispozici zprávy z fronty díky ukrytému rádiu, na černo vyrobenému jedním z nich. Věděli tedy, že záchrana se blíží, zároveň si však uvědomovali, že pouhé čekání by se nemuselo vyplatit. Němci panikařili, plánovali vyhodit tábor do povětří a hromadné popravy, chtěli umlčet co nejvíce nepohodlných svědků svého řádění. 

Američané osvobodili tábor symbolicky

„Spojencům. Do armády generála Pattona. Tohle je koncentrační tábor Buchenwald. SOS. Žádáme o pomoc. Chtějí nás evakuovat. SS nás chtějí zničit,“ podařilo se odboji pomocí tajně instalovaného rozhlasového vysílače oslovit americké jednotky. Přišla odpověď, ať vydrží, že spěchají ku pomoci. 

„Tábor se osvobodil sám. Příslušníci odporu vyšli z ilegality a propukla vzpoura,“ píše ve svých pamětech jeden z přeživších, spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Elie Wiesel. Odbojáři vytáhli své ukrývané zbraně, odzbrojili zbytky stráží, vyvěsili bílé vlajky, otevřeli brány a čekali na příchod amerických vojáků.

„Ještě před naším příchodem byly vyrabovány strážní věže a 125 příslušníků SS bylo zajato,“ popisují jejich úspěchy záznamy amerických vojáků. Zhruba ve čtvrt na čtyři odpoledne 11. dubna vstoupily jednotky 6. pancéřové divize třetí americké armády do tábora Buchenwald.

„Nikdy mě nic nešokovalo tak moc jako pohled na toto místo,“ prohlásil v této souvislosti vrchní velitel spojeneckých sil a pozdější americký prezident Dwight Eisenhower. Vítala je zubožená těla, v nichž byl ještě život, všude viděli pozůstatky těch, kteří takové štěstí už neměli, nalézali důkazy o zvěrstvech, která na nich byla páchána – třeba právě ona stínidla na lampu z lidské kůže nebo preparované vysušené lidské hlavy. 

„Ani jsme neměli sílu vyjádřit radost z okamžiku, na nějž jsme tolik let těšili,“ líčil onen den jeden z pamětníků, Zeev Faktor. „Ta zkáza byla ohromná,“ vyprávěl bývalý vojenský zdravotník James Anderson. „Vězni byli tak rádi, že nás vidí, objímali nás a všechno.“ „Všichni byli tak vyděšení, báli se autority natolik, že byli velmi opatrní vůbec na nás promluvit, ale byli tak hladoví, že se toho odvážili,“ popisoval atmosféru v táboře jeden z vojáků Robert Harmon.

Po válce se zde trpělo znovu

Ani po skončení války nezel Buchenwald prázdnotou. Do roku 1949 zde sovětská armáda držela bývalé nacisty a také stoupence opozice vůči komunistickému režimu na východě Německa.

Trpké osudy vězňů v Buchenwaldu dnes připomíná vůbec největší památník v celém Německu a deska věnovaná obětem, vyhřívaná symbolicky na teplotu lidského těla, tiché memento utrpení a záhuby nevinných lidí.