Dva dny po osudových volbách v Nizozemsku běžící řádek televizního zpravodajství nám oznamoval, že „liberálové stávajícího premiéra M. Rutteho drtivě zvítězili, zatímco nacionalisté G. Wilderse zcela propadli.“ Kdo by řekl, že v číselném vyjádření toto sdělení může vypadat tak, že Lidová strana pro svobodu a demokracii Marka Rutteho ztratila 8 mandátů a má nyní v parlamentu 33 poslanců oproti bývalým 41, zatímco Strana pro svobodu Geerta Wilderse skončila jako druhá s 20 mandáty, což znamená o 5 mandátů více než dříve a o 14 víc než v roce 2006, kdy byla založena? Slova nemají čarodějnou moc, aby zrušila skutečnost, leč mohou ji interpretovat tak, že ji budeme vnímat pozitivně, jako další skok vpřed k dosažení kýženého ideálu.

Úřad kancléřky Merkelové kvitoval povzbuzující výsledek takřka epickým zvoláním: „Ó, Nizozemí, ty jsi šampion!“ Z expresivního výroku není zřejmé, v jaké disciplíně je Nizozemí šampionem, avšak není-li míněno pěstování tulipánů, asi tou disciplínou bude evropská integrace. Je to stejně dětinský výkřik do tmy jako tvrzení, že svou politikou bezmezného vítání blízkovýchodních utečenců kancléřka Merkelová prudce posílila Evropskou unii a zajistila jí lepší budoucnost.

Na to, aby holandské volby mohly být takto nahlíženy, museli bychom umět kladně odpovědět na dvě spojené otázky. Znamená to snad, že se změnil v opak skeptický postoj společnosti, která ještě v roce 2005 neschválila v referendu navrženou Ústavu Evropské unie, čímž nadobro integrační proces odložila k ledu? A pokud ano, jaké konkrétní změny ve fungování EU tento obrat způsobily? Na obě otázky je možná jen záporná odpověď: všechny průzkumy ukazují, že Nizozemci by i dnes odpověděli na otázku referenda rozhodným NE a ve fungování Unie neproběhly v mezidobí žádné zásadní reformy, ba v jejím vrcholném managementu nedošlo ani k výraznějšímu střídání stráží. Pět možných scénářů dalšího vývoje Unie, které Evropská komise nedávno prezentovala veřejnosti, je cokoli, jen ne projekt budoucnosti. Až na dopad zbloudilé komety na zemi nebo pandemii dýmějového moru jsou ve výhledu obsaženy všechny možné varianty, tudíž jako rozkrokovaný akční plán má dokument nulovou hodnotu.

I když výsledek voleb v zemi hrází a tulipánů je spíše rozpačitý, byl záhy vytrouben jako milník v boji proti evropskému populismu, což si žádá rozumné vysvětlení. Jedni bez zbytečné myslitelské námahy jej velebí jako důkaz toho, že když dochází na lámání chleba, je liberální demokracie pro voliče atraktivnější než nacionalistický populismus. Intelektuální eskapista, slovinský filozof Slavoj Žižek, se už přihlásil s názorem, že populismus je schopna porazit jen sjednocená levice, jejíž internacionála by mohla nabídnout světu novou univerzální vizi totální spravedlnosti. Tvrzení je o to komičtější, že největší porážku v holandských volbách utržila právě socialistická Strana práce, která dosud měla 38 křesel a nově se bude muset spokojit jen s 9 mandáty.

Obdobný ústup z výsluní zaznamenává levice ve všech koutech Evropy, od kdysi sociálnědemokratické Skandinávie, až po jižní křídlo – Itálii a Španělsko.  Nejblíže k pravdě asi byli Wildersovi kolegové, kteří vidí příčiny úspěchu liberálů v tom, že nečekaný spor s Tureckem umožnil středopravému Ruttemu posunout se prudce doprava, do vlastního hájemství nacionalistů, a tím jim vyfouknout oblíbená témata: ohrožení národní identity a její rozhodnou obranu, jakož i posílení bezpečnosti země. Tomuto názoru není co vytknout, leč schází mu závěr, bez něhož nemůže být základní otázka zodpovězena: která z evropských ideologií může ulomit populismu hrot a dlouhodobě ho vytlačit na politický okraj? Vždyť všechny faktory, které ho zplodily, jsou tu dnes a budou tu i zítra. Multikulturalismus, ohrožení národní totožnosti, snášenlivost k netolerantnosti, snížená společenská bezpečnost, úpadek hodnot židovsko-křesťanské civilizace a pokles její společenské prestiže – nic z toho nevymizelo a vymizet nehodlá.

I přes veškerá úsilí Evropanů, skutečná nebo předstíraná, politika Angely Merkelové slaví úspěchy, byť se sama k nim už nehlásí – za rok 2016 podle oficiálních statistik připutovalo do Evropy 1 milion 200 tisíc utečenců z Afriky a z Velkého Blízkého východu, čili zhruba tolik jako v krizovém roce 2015. Jen jejich hladové pochody přestaly být zajímavé pro televizní kamery a policejní svodky.

Mnohem méně triviálně analyzoval jev holandského populismu George Friedman, člověk ostrého vhledu: „Před deseti lety bylo sotva představitelné, že někdo s názory Geerta Wilderse se vůbec může dostat do parlamentu. Skutečnost, že jeho strana je nyní druhou největší v Nizozemí, svědčí o tom, že je zatraceně relevantní. Je to neklamná známka toho, jak hluboce se změnilo Holandsko a celá euroatlantická civilizace a že ta změna není dočasná ani pomíjivá.“

Právo na sebeurčení a liberální demokracii totiž spojuje pupeční šňůra pevná jak lodní lano. Právo na sebeurčení nedává vůbec žádný smysl bez existence národa. Nelze si představit národ bez identity. Totožnost je něco, co odlišuje Holanďana od Poláka a oba dva od Egypťana. Nacionalismus předpokládá smysl pro rozdílnosti. Ve 20. století mnohé zločiny byly spáchané pod pláštíkem nacionalismu, konaly se v jeho jménu. Obavy z neřízené síly nacionalismu byly jedním ze základních kamenů, na nichž byla zbudována Evropská unie, ale ta se nikdy ani nepokusila odstranit rozdíly mezi národy a jejich zájmy, neboť tušila, že každý takový pokus by skončil potupným fiaskem.

Jedna z četných slepých uliček, do nichž Evropská unie zabředla, je hlasité tepání do hříšného nacionalismu a tiché uznání jeho práva na neomezenou existenci. George Friedman pokračuje: „Hitler nám udělil důležitou lekci. Rovnováha mezi láskou k našim nejbližším a nenávistí k cizím je mnohem méně dosažitelná a očividná, než by si jeden pomyslil. Nacionalismus může být obludný, leč neméně obludný může být také internacionalismus, jak dokázal Stalin, Hitlerův dvojník. Věci by měly být brány s mírou, avšak smysl pro míru neruší potřebu vlastní jasné totožnosti, pocitu, že jsme sví a jiní v tomto širém světě plném cizích lidí.“

Mark Rutte volby ustál tím, že se stal Geertem Wildersem, jen bez jeho nejkřiklavějších excesů – pálení koránu, zákazu mešit, lásky k Putinovi. Tlak působící na liberály v dohledné době nepoleví a bude je posouvat stejným směrem. Mohou se nakrásně dále nazývat liberálními demokraty pravého středu, jenže se ve skutečnosti dostanou do prostoru, kde již existuje mocná politická ideologie, která obstála ve zkoušce časem a nyní je žádána pro boj s populismem více než kdykoli předtím. Je to konzervatismus.

Tam, kde existuje silný politický konzervatismus, plytkému populismu pšenka nekvete. Zahrnuje všechno podstatné, co nadužívají nacionalisté všeho druhu: lásku ke svým dějinám a kultuře, péči o zachování národní totožnosti, důraz na vnitřní a vnější bezpečnost, vysokou hodnotu občanských ctností. Jak sami říkají, jejich vize budoucnosti zahrnuje i to nejlepší z minulosti. Je to ušlechtilá ideologie usilující o povznesení člověka, nikoli o jeho duševní pokles a zpustnutí. Nedostávají se do vleku davových nálad, nýbrž vlastním příkladem se snaží udávat tón a směr. Ve středu konzervativního vesmíru stojí svobodný člověk a jeho právo na seberealizaci, nikoli všemocný stát, od jehož velikosti je odvozen význam jedince. Proto nikdy neadorují autoritářství ani jeho „úspěšné“ vůdce. Je to pravá alternativa k novodobému bezbřehému populismu. Jak kdysi řekl konzervativní Bavorák Franz Josef Strauβ: „Mezi nás a pravou zeď se už nevejde ani kus kopírovacího papíru.“

Mark Rutte to udělá buďto intuitivně, anebo z uvědomění. Jinak ho za neměnných okolností Geert Wilders jednou stejně převálcuje.