Připomínáme několik hlavních problémů, které připravili komunisté své vlastní zemi a svým spoluobčanům během necelých sta let své existence:
Od svého vzniku v roce 1921 se netajili tím, že chtějí destruovat stávající politický systém a nahradit jej totalitárně-utopickým projektem, který okoukali v bolševickém Rusku. To se ještě zvýraznilo v roce 1929, kdy vedení převzali „karlínští kluci“ vedení Klementem Gottwaldem.
Stali se nedůvěryhodným politickým subjektem, nebezpečným pro parlamentní demokracii: pro systém první i třetí československé republiky, pro ostatní politické strany, pro celou společnost.
Své případné zásluhy v odboji proti nacismu za druhé světové války totálně diskreditovali jak svou podporou sovětsko-německé smlouvy z roku 1939, tak svou nečestnou a pokryteckou politickou hrou v období 1945–1948.
Po roce 1948 instalovali nefunkční komunistický režim, trvající v podstatě čtyři dekády. Ze své vlasti učinili kolonii mocného impéria (SSSR), zdevastovali politický systém a společenské vrstvy, vynikající osobnosti vyhnali do zahraničí, přeorientovali účelově domácí tradice. Mnoho spoluobčanů umučili v koncentračních táborech, přičemž se neštítili napodobit, ba zdokonalit nacistické metody. Přitom všem předstírali, že jsou schopni zemi odpovědně spravovat.
Jejich (rudá) hvězda slábla, přesto však přišla nová šance, a to v podobě lákadla předního oligarchy Andreje Babiše.
V roce 1968 ve své většině prokázali, že nejsou schopni pochopit demokracii ani ji prosadit. Jejich ideologie jim zcela zaslepila oči, nemohli se zbavit falešné iluze, že vytvářejí předvoj společnosti.
Vytvořili pokrytecký a na lži založený normalizační režim, který postupně skomíral až do roku 1989. V jeho rámci pokračovali v destrukci země, přičemž svou pomýlenou ideologii nahrazovali pragmatickým udržováním moci.
Po roce 1989 nebyli schopni nahlédnout hloubku svého škodlivého působení. Ztratili sice své určující mezinárodní zázemí rozpadem sovětského bloku a mnoho svých členů, kteří byli jejich stoupenci pouze z pragmatických důvodů, přesto se nevzdali touhy po moci. Využili bohatě tolerance nového demokratického režimu, přičemž jej neváhali tvrdě kritizovat, častokrát zcela nespravedlivě.
Jejich (rudá) hvězda slábla, přesto však přišla nová šance, a to v podobě lákadla předního oligarchy Andreje Babiše, který jim nabídl výměnu podpory své vlády za určité (dosud neznámé) výhody. Komunisté přijetím této nabídky prokázali, že jejich mocenský pragmatismus vyvrcholil. Opět ukázali, čemu dávají v politice přednost: bezskrupulóznímu, holému podílu na moci. Nikdy se v tomto smyslu nezajímali ani o pracující, ani o chudé, jimiž se tak rádi a tak často zaštiťují.
Nejsou na to sami
K tomuto souhrnu je zapotřebí přidat dvě poznámky.
Komunisté jsou strašlivá politická strana po všech stránkách, to ovšem neznamená, že v určitých historických konstelacích nestavěla na slabinách jiných politických institucí nebo na slabosti a nectnostech konkrétních osobností. Je tomu tak ostatně dodnes – 12. července 2018 hlasovali pro podporu KSČM nejen levicoví poslanci, ale například i ti, kteří se hlásí v hnutí ANO k nesocialistickému křídlu (historie selhání se patrně opakuje).
A za druhé: komunismus zajisté nepředstavuje jediné nebezpečí pro parlamentní demokracii a budoucnost České republiky, možná to není ani nebezpečí největší. K jeho připuštění k moci však nemělo v žádném případě dojít: jejich radikální socialismus znejišťuje standardní výkon moci, bezskrupulóznost a pragmatičnost jeho příznivců ničí politickou kulturu. Je možné, že ti, co umožnili politický návrat KSČM, prodloužili českému komunismu léta jeho života a přispěli k další devastaci naší země. Je více než smutné, že se na tom podílel i prezident republiky, bývalý demokrat.
