Vyznavači "normálnosti" Zeman a Klaus na pražské konferenci 25 let kapitalismu v ČR (15. 11. 2014). FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
GLOSA / Propaganda je válka, přičemž bitvy, které se na jejím poli vedou, jsou především kulturními válkami. Zkusme si to představit jako území s různými kótami, kterých je třeba se zmocnit. Ty kóty jsou sémantické. Kdo je dobude, získává převahu nad bojištěm. Přinejmenším toho druhu, že si je přisvojí, a může tudíž ostřelovat terén kolem sebe. V nedávné době se jeden takový čacký rek zmocnil kóty s názvem Mír a palbou velice urputnou střílel na svého protivníka. Ač pálil, jak pálil, k vítězství to nevedlo, takže kóta byla posléze opuštěna a zaujato bylo místo na kótě jiné, a to s názvem Konzervatismus.
Dnes si probereme boj o kótu s názvem Normální. Není možná tak široce exponovaná, a navíc leží spíše na okraji bitevního pole. Na sociálních sítích – v tomto zvláštním sémantickém úle – se lze v jistých kruzích setkat s názorem, že ten, kdo se staví proti naší vládě a proti pomoci Ukrajině, zaujímá „normální“ postoj. Tedy postoj běžného občana, kterému je celé to „svinstvo“ kolem válek a mocenských her ukradeno, žije si svůj život a ví, že ti „nahoře“ se ho snaží za každou cenu oblafnout, média (hlavně ta „mainstreamová“) jsou prodejná, proradná atd. Ti, kdo šturmují tuto kótu, nám chtějí říct, že vy, kteří s nimi nesouhlasíte, nejste vlastenci, neboť vlastenec je od toho, aby si hleděl vlastního, a tedy že oni jsou ona většina, zdravé národní jádro.
Nejviditelnější heroldkou tohoto boje je Daniela Kovářová, čerstvá senátorka, právnička, kdysi ministryně, spisovatelka a žena, co chce bojovat s politickou korektností, co o sobě prohlašuje, že má ráda dobré jídlo a sex, tvrdí, že ji muži obtěžují celý život, a doufá, že budou i dále, že manželé mají povinnost plodit děti… Slovo „normální“ si vetkla i do adresy svých webových stránek: www.normalnidaniela.cz. A hned jak na ně vstoupíte, jste konfrontováni s jasným heslem: „Chraňme normální svět“.
Paní senátorka je osoba zkušená a také vzdělaná, nadto i literárně mazaná, takže ví, že je potřeba zvolit heslo, které má jednak značný potenciál, jednak musí být nadějně mlhavé. Doba, kdy si velká část obyvatel je schopna pojem „normální“ spojit s normalizací 70. a 80. let, už asi nehraje takovou roli, takže vzhůru na zteč. Čteme zde: „Chci zpátky náš normální svět.“ Všimněte si té nenápadné demagogie, která na sebe bere podobu zájmen. „Já“, Daniela Kovářová, ta, která se to nebojí říkat – a natvrdo – sama za sebe, chce „náš“ svět. Kdyby řekla, že chce zpátky „svůj“ svět, rozuměli bychom tomu také.
Ano, někdo jí její svět uloupil a ona silou svého nebojácného „já“ za něj bojuje. Ale ne, paní Kovářová bojuje za „náš“ svět, tedy jakoby za většinu. Bojovnice za normalitu nevede své soukromé bitvy, nýbrž jde na zteč ve jménu tvém i tvém, ergo našem. Navíc ho chce „zpátky“. Co to znamená? Že kdysi tady ten „normální“ svět byl. Leč tak úplně nevíme kdy. V časech, kdy si paní Kovářová v osmdesátých letech pořizovala na právnické fakultě v Brně svůj titul? Anebo jde o dobu našich babiček, kdy se žilo tak nějak myticky pospolitě? Či snad dokonce v časech babičky Boženy Němcové? Kdy bývalo ještě myticky pospolitěji? Kdy vlastně?
„Svět se nám mění před očima. A ne zrovna k lepšímu. Přestává být normálním, jak jsme ho znali,“ tvrdí dále naše heroldka. Kdybychom to chtěli interpretovat ne úplně zdvořile, mohli bychom říct, že tato žena, která se tak silně snaží budit dojem člověka mladého duchem, o sobě prozrazuje něco zcela opačného – tetkovsko-babkovskou ubrblanost, jejímž hlavním znakem je, že mladí jsou nevychovaní, dřív bývávalo všechno lepší, sníh byl bělejší, slunce svítilo tak nějak více… A vůbec. Nějak tu však chybí časová kotva k onomu „kdysi“. Nebo jinak řečeno: neděje se ono „kdysi“ tak nějak pořád?
První stesky nad tím, že kdysi bylo lépe a že mladí jsou nevychovaní, najdeme už u starých Babyloňanů, takže se časově víceméně shodují s úsvitem písma. Že ženy neměly volební právo až do začátku 20. století – vždyť proč by ho měly mít? „Normálně“ to „kdysi“ šlo i bez něj. A že se učitelky u nás až do dvacátých let 20. století let nemohly vdávat? Rovněž. A proč se do toho ten Masaryk vůbec míchal? Určitě se v té době našly nějaké Daniely Kovářové, v sukních i kalhotách, které musely Masarykovi spílat. Hlavně za to, že jim bere jejich „normální“ svět, na který si zvykly. Navíc celibát učitelek byl celou dobu hájen hlavně argumentem, že přinášel zvláštní sociální zabezpečení, tedy jistotu – a tato jistota se hroutí. Jakpak by se s tím naše milovnice osobní svobody a sexumilovná Daniela Kovářová tehdy poprala?
Jinou figurou, kterou tu na kótě s názvem Normální výše zmíněná heroldka předvádí, je lkaní, že jí není umožněn přístup na veřejnost, média ji ostrakizují a kdosi jí zabraňuje říkat a šířit její názory. Tohle je navýsost komické. Ta, které má být zabraňováno veřejně říkat vlastní názory, nám veřejně říká, jak jí je zabraňováno tyto vlastní názory říkat. Chápu, větší sugestivity lze dosáhnout tím, jak jsou nějací „oni“ proti mně, jak mi házejí klacky pod nohy, nicméně tato námitka se ruší už aktem svého vyslovení.
Naše normální paní Kovářová je ráda normální i tím, jak se nechává fotit v hospodách s pivem, jak navštěvuje různé pivní festivaly. Její normalita musí mít přece český rozměr. A co je více české než zlatavý mok? Dokonce společně s Ladislavem Jaklem napsali knihu Pivař a blondýna, což je takové povídání o pivu a životě, tak nějak lidsky a normálně. A přes most jaklovský se dostáváme ke slovutnému předchůdci. Ano, správně – je to Václav Klaus. Ten nebral šturmem kótu Normální, nýbrž kótu s názvem Standardní. Své protivníky obviňoval z „nechuti ke standardním demokratickým mechanismům“ a vlastní ODS chválil za to, že je to hlavně „standardní“ politická strana a on – podobně jako naše heroldka normality – projevuje hrůzu z toho, že „už se nevrátíme k tomu, čemu se říkalo standardní demokracie“.
A opět: starý svět už není doma a mladý to neumí. Běda, běda, běda. Jak bylo kdysi vzpomenuto, Klaus se slovem „standardní“ snažil vymezit jako konzervativec, leč podařilo se mu to ani ne tak ve smyslu politickém jako spíše osobním a povahovém. Vzešla z toho zapšklost a myšlenková sterilita, ne-li přímo diletantství, někde až na hranici kouzla nechtěného: „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“ Za oběma hesly je spíš nechuť rozumět otevřenému a mnohorozměrnému světu, což se maskuje hledáním něčeho jakoby univerzálního, co je tu od věků. Je to jen sugestivní balení pro osobní zapšklost.
„Normální“ Kovářová a „standardní“ Klaus jsou tak jen dvěma stranami téže mince. Ona je pokračovatelka ve stopě. U toho druhého však už moc dobře víme, kam jeho boj o kótu Standardní vedl. K zapšklému a maloměšťácky omezenému národovectví. Do otevřené náruče Viktora Orbána a německých šovinistů. V druhém případě nemáme důvod se nedomnívat, že vede k témuž.
Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A., je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
