Bývalý americký velvyslanec Norman Eisen poskytl rozhovor Parlamentním listům. Svěřil se v něm, že z českých politiků obdivuje Lubomíra Zaorálka. Nástup Andreje Babiše jej nechává chladným. Média jsou prý u nás velmi kritická a plní roli dohledu. Myslí to vážně?

[ctete]27302[/ctete]

Posunujeme se vpřed?

Norman Eisen působil na postu velvyslance od ledna 2011 do srpna 2014. Svoje angažmá u nás v rozhovoru chválí, ať už ve vojenské, bezpečnostní, ekonomické, nebo lidskoprávní rovině podporou minoritních aktivit typu Prague pride. Pochvaluje si mimo jiné, že „se nám povedlo posunout vpřed v úsilí proti korupci. Byla to spolupráce s českými lídry na tomto poli, jakými je Rekonstrukce státu“.

Na dotaz, že mu čeští kritici vyčítají, že protikorupčními aktivitami oslabil tradiční politické strany a pomohl nástupu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, odvětil, že by byl nadšen, kdyby každý politik na světě včetně USA udělal z boje proti korupci svojí prioritu. Tím dal mimochodem najevo, že v jeho domovině tento boj prioritou není.

PL.cz: „Babiš se přece na vlně protikorupčních nálad svezl až do funkce vicepremiéra. A nyní vlastní asi 40 procent českého mediálního trhu, má mnohovrstevný a rozsáhlý konflikt zájmů v politice a byznysu. Tohle je pokrok? Není to náhodou tak, že se česká společnost vrací zpět do horších časů? Neměli bychom raději spíš demokracii zlepšovat než budovat tyto oligarchy a jejich moc?“

Eisen: „Nepřijímám všechny premisy ve vaší otázce, nesouhlasím se všemi. Česká společnost se stále posunuje dopředu.“

Zřetelná změna v zahraniční orientaci

Nelze se vyhnout dojmu, že bývalý ambasador předkládá poněkud jednostranné postoje. Jak se situace u nás změnila po dobu jeho působení jiným úhlem pohledu?

Pokud Norman Eisen obdivuje Lubomíra Zaorálka, dává zároveň jistý punc české zahraniční politice. Přitom je zjevné, že právě v posledních dvou letech dochází k viditelným posunům v naší zahraniční orientaci. A není to jen vliv prezidenta Miloše Zemana, který zřetelně inklinuje východním směrem. Takto uvažují další členové vlády, například ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Zjevná a opakovaná nejednotnost české zahraniční politiky, například v otázce protiruských sankcí, je špatnou vizitkou koordinační role ministerstva zahraničí.

„Historie Západu je strašná“

Byl to právě Lubomír Zaorálek, který letos v únoru při projednávání asociační dohody mezi Ukrajinou a EU na půdě Sněmovny podrobil Západ drtivé kritice. V rámci diskuse, zda se má Česká republika řadit k obhájcům západních hodnot, ostře a nečekaně napadl historii euroatlantické civilizace. Obvinil Západ z „potoků prolité krve“, odpovědnosti za plynové komory a likvidaci menšin. S důsledkem, že v poválečném bipolárním světě se Evropa propadla do nicoty. Doslova zdůraznil, že „historie Západu je strašná“. Může být, ale jak tento jednostranný výlev souvisel s asociační dohodou, zůstává záhadou.

Je skutečností, že Česká republika je dnes řazena mezi několik evropských zemí, které prosazují vstřícnější politiku vůči Rusku. Z pozice spolehlivých spojenců NATO se posouváme do skupiny nevypočitatelných troublemakerů. Copak si toho Eisen nevšiml?

S takzvaně protikorupčním bojem je to ještě horší. Bývalý ambasador Eisen de facto asistoval u demontáže české vlády na základě bombastických, ale dosud nepodložených obvinění ze závažné korupce. Zcela se proměnila politická mapa. Pokud dnes Eisen tvrdí, že „jsou zde média, která jsou velmi kritická, plní roli dohledu a ministr Babiš přece říká, že se některých svých obchodních zájmů zbavil, přestal je řídit“, jen znovu potvrzuje, že není příliš v obraze, a to zejména v porovnání s nedávnou minulostí.

„Provinciálně hysterický“ dopis Obamovi

Shrňme si stručně, jaké jsou důsledky působení Obamovy administrativy u nás a ve světě. V červenci 2009 zaslalo dvaadvacet osobností ze střední a východní Evropy, včetně Václava Havla, Karla Schwarzenberga a Alexandra Vondry, dopis Baracku Obamovi. Už tehdy varovali před rostoucí asertivitou Ruska. Apelovali mimo jiné na to, aby USA ujistily Evropany, že se chtějí i nadále zajímat o jejich kontinent. Varovali Obamu, že pokud Spojené státy ustoupí od projektu protiraketové obrany, může to podkopat jejich věrohodnost v regionu.

Dopis tehdy podrobil drtivé kritice „Eisenův“ Lubomír Zaorálek. Považoval jej za „provinciálně hysterický“, „zápecnický“, psaný „tónem zhrzené milenky“ a zavánějící vydíráním. Českou republiku prý posouvá na okraj Evropy. Podle něj měla usilovat o nalezení kompromisního postoje vůči Rusku. Některé pasáže dopisu Zaorálek dokonce považoval za návrat k myšlení studené války. Uvažuje takto i Eisen?

Ústupky Putinovi

Obama tyto obavy bohužel nevyslyšel a už v září 2009 projekt protiraketové základny v Brdech zrušil. Prý z ekonomických důvodů, ale spíše šlo o ústupky Vladimiru Putinovi, se kterým hodlal resetovat vztahy. Vláda vzešlá z voleb v roce 2010 by přitom nejspíše byla schopna radar prosadit, i přes fanatický odpor proruských pátých kolon typu Ne základnám. Ostatně tento projekt začala projednávat už vláda ČSSD v roce 2006.

Obavy vyslovené v dopise se naplnily takřka do puntíku. Za působení Obamovy administrativy ztrácejí Spojené státy ve světě respekt. Naopak vzrostly velmocenské ambice Číny a putinovského Ruska, které tuto slabost vycítilo. To se projevuje i angažmá Ruska v Sýrii, které nelze v daných souvislostech považovat za pozitivní krok.

Je oslabena transatlantická vazba. Svět není bezpečnější, jak sliboval Obama při svém nástupu. Bezpečnostní situace ve světě je naopak nejhorší od druhé světové války. Rozvrat některých zemí Blízkého východu po neúspěšné a nedotažené akvizici „arabského jara“ dnes ohrožuje i evropskou civilizaci.

Nepřijatelné zasahování

V rozporuplném přístupu k domácí politice pokračuje i Eisenův nástupce Andrew Schapiro. Jeho návštěvy Babišova Čapího hnízda, a tudíž akceptace bezprecedentního střetu zájmů tohoto východního oligarchy v politice, byznysu a médiích, vyvolávají rozpaky. Snaha ambasády o přímé zasahování do české legislativy, mimo jiné podporou zákona o státním zastupitelství, který si někteří vlivní státní zástupci napsali sami, je už za hranou běžně akceptovatelné diplomacie.

Působení ambasadorů Normana Eisena a Andrewa Schapira tak vyvolává řadu otazníků. Je to jistě škoda, protože silná a věrohodná transatlantická vazba je v dnešním světě snížených bezpečnostních rizik zcela nezbytná. Není však jisté, jestli v souladu s těmito premisami Obamova administrativa vždy postupuje, a nepřilévá spíš z nejasných důvodů oleje do ohně.

[ctete]24482[/ctete]