Nejpozději po prezidentské volbě se do národa svatého Václava, Jana Amose Komenského, Tomáše G. Masaryka a Václava Havla znovu vplížilo přesvědčení, že lež se dá docela úspěšně vydávat za pravdu a slušnější prohrává.

Miloš Zeman se zkoprnělému národu smál do očí a všechno to, co se tu podařilo vybudovat po roce 1989, postupně obracel zase nazpátek k normalizaci. Kormidlo dějin se otočilo zpátky ke dnům, kdy lidé pohrdali svými politiky, potají se jim za zády posmívali, leč málokdo měl odvahu a sebevědomí přihlásit se ke svým názorům veřejně.

Postupně jako by všichni zase nabyli dojmu, že pravda se nevyplácí a to, co nese okamžitý zisk, je lež. Laťka byla posunuta nevídaně. Od teď může být prezidentem soudně usvědčený lhář, místopředsedou vlády člověk, který byl napojený na Státní bezpečnost a zřejmě vytuneloval státní firmu, kancléřem člověk bez prověrky a osoba, která si zaslouží ocenění při státním svátku, donášela komunistické policii.

Nakonec to náš Hrad nějak vydrží, i když se třeba otřese v základech. Kolem svatého Víta a v prostorách sídla českých králů se už procházel i Heydrich, stejně jako masový vrah Gottwald. A Hrad pořád stojí na svém místě. Jen se z něj valí smrad a špína.

Prezidentské angažmá v případu v Norsku žijících dětí v sobě kumuluje všechno to, co je na českém národu, tedy národu Chelčického, Husa, Gabčíka a Kubiše, nejvíc odpudivé a co ve slušné společnosti zalézá do spodních pater: nacionalistické řádění, nedůvěra k demokratickým institucím, pohrdání lidskými právy, paranoia, davové šílenství, kolektivní stupidita, neúcta a cynismus.

Nikde v civilizovaném světě nezíská politik body za to, že se zastává pachatelů vůči obětem, zvlášť když jde o děti.

V žádné civilizované zemi na světě nikoho nenapadne vměšovat se do soukromého soudního sporu cizího státu. A nakonec, pokud politikové mají všech pět pohromadě, než začnou cokoliv komentovat, měli by si zjistit alespoň elementární informace o věci a nenechat se opít rohlíkem podávaným mazanými právníky a spornou stranou sporu, které nedal žádný soud nikdy za pravdu.

V zemi, kde v mnohých třídách visí nad katedrou soudně usvědčený lhář, který svými vulgárními řečmi o znásilňování sbíral hlasy do kampaně, je těžké mluvit o pravdě, spravedlnosti, soucitu, empatii a o dětských právech. Reakcí na to je pouze kýčovitě vyretušovaný cynický škleb člověka, který se nestydí podporovat pošlapávání lidských práv po celém světě, přátelit se s diktátory a vysmívat se všemu, co je ostatním svaté.

Člověk musí tuto éru, éru lhářů, spolupracovníků a pracovníků StB, pohůnků, kteří se nás snaží přesvědčit o prohnilosti norského sociálního systému a přitom se sami snaží zalíbit Kremlu, brát jako něco dočasného, co brzy pomine. Jako válka, jako doba komunistického temna. Někdy to trvá jen krátce, někdy déle, ale vždycky to nakonec skončí.

Naneštěstí ale než skončí, stačí napáchat nedozírné škody. Lidé, kteří se hlásí k pravici, zašťiťují se vlastenectvím a křesťanskou vírou, se dostávají na jednu na loď s paranoiky a nácky a vůbec jim to nepřipadá divné. Místo aby sympatie a soucit vzbudil těžký osud dětí, budí ho žena, která je týrala. Co je to za divadlo a kdo je ten, kdo tohle amatérské představení dal dohromady?

Za největší nestoudností prezidentské kampaně, lživému inzerátu proti Karlu Schwarzenbergovi, stála Libuše Šmuclerová. Dnes její již bývalý partner Dominik Hašek nabízí medaile z Nagana pro to, aby se české děti vyrůstající u norských pěstounů, v norských školách, s norskými kamarády a s norským jazykem  dostaly do českého děcáku nebo k podivné tetičce se zálibou ve focení na toaletě.

Poblíž největší nehoráznosti Václava Klause, prezidentské amnestie, stál právník Pavel Hasenkopf, přestože si poté soudně vymínil, že se na ní nepodílel. Dnes se zabydlel v médiích, kde vážným hlasem pronáší svá polomoudra o tom, jak má podle jeho názoru norská pěstounka narušenou psychiku, přičemž zapomene mluvit o tom, jakou psychiku má jeho klientka, která sama přiznala bití dítěte do krve a o jejímž sexuálním násilí mluvil její syn i bývalý manžel.

Slušný člověk nechce mít se lží, falešnými inzeráty, hloupým národovectvím nebo amnestií zločinců nic společného. Vlna davové psychózy ovšem k sobě spláchla jako tsunami  lidi na levici i na pravici, katolíky i ateisty. A místo aby začali používat selský rozum, nechali se unášet paranoidními teoriemi o zlém světě tam venku za našimi hranicemi. Jako by se u nás děti neodebíraly jako na běžícím pásu, jako by znásilňování a bití dětí bylo něco, co zmizí, když zavřeme oči.

Za dvacet let se bude vzpomínat na Evu Michalákovou jako na někoho, kdo dokázal rozpoutat divokou nacionalistickou štvanici tím, že zatajil důležité údaje ze spisu, a zmanipuloval tak realitu ve svůj prospěch. Někdo říká, že se o tom bude učit nejen na žurnalistice, ale také na katedrách psychologie a kriminalistiky. O tom, jak slušní lidé nevěřili tomu, co jim říkají děti a odborníci na dětská práva, ale sedali na lep lidem, kteří práva dětí pošlapávají a navrch si z toho udělali svůj byznys.

Bylo by dobré vědět, kdo za tím vším stojí, a komu je tato smutná kauza ku prospěchu.

Týraným dětem u nás, ani v Norsku, určitě ne.