Toto je nejčastější otázka, kterou dostávám v posledních dnech. A pak tu jsou další:

„Pokud je pravda, co říkáte, nejde mi do hlavy, proč nebyli rodiče odsouzení.“

„Kdyby bylo pravda, co píšete, nemohla by Eva Michaláková přece pracovat ve školce?“

„Jak to, že nezalezla do kanálu? Je možné, že šla bez mrknutí oka do televize a tvářila se nevinně?“

Případ odebraných dětí Michalákových vzbuzuje nevídané emoce. Každý den dostávám řadu reakcí, od cizích lidí i od těch, co znám. Na většinu těchto dotazů se snažím odpovídat. V posledních dnech nedělám v podstatě nic jiného, než že někomu vysvětluju své stanovisko.

Na část dotazů jsem už dříve odpověděla v článku „Žádné norské fondy mě neplatí“.  Protože ale otázky neskončily a v posledních dnech se spíše stupňují, rozhodli jsme se s redakcí Svobodného fóra uspořádat chat, kde budu v pátek třináctého na dotazy čtenářů odpovídat.

Společně s redakcí Svobodného fóra se domnívám, že diskuse o těchto konkrétních ohrožených dětech je potřebná a užitečná také pro debatu o týraných a zneužívaných dětech u nás. V České republice je podle některých odhadů týráno dvacet až čtyřicet tisíc dětí! Ročně je evidováno kolem dvaceti případů dětských úmrtí na následky týrání. Mnoho případů není nikdy odhaleno. Z těch, které jsou odhaleny, se jen malá část dostane k soudu. Tresty za násilí na dětech jsou obvykle velmi nízké. Proto vystupuji proti tomu, aby média, politici a celebrity neustále bagatelizovali ten prostý, soudem prokázaný fakt, že děti v cause rodiny Michálkových byly týrány a žily v asociálním prostředí, jež bylo pro ně zcela nevhodné.

Toto je směr, kterým by se měla naše debata nadále ubírat. Týrání dětí. A také jejich nedobrovolný život v patologickém prostředí. A také populismus politiků, kteří se chtějí zalíbit veřejnosti a nevadí jim, že neznají žádná fakta.

Monika Le Fay