„Co se to děje v Norsku a Švédsku, které jsou baštami politické korektnosti, bojovníky za multikulturalismus a patří mezi nejbezpečnější země na světě?“ ptá se italský novinář Giulio Meotti s ohledem na nepřátelské projevy vůči Izraeli a Židům. Z Norska už Židé odcházejí a ve Švédsku se necítí bezpeční…
Podle něj má norská i švédská společnost, kterou komentátorka listu Guardian Polly Toynbeeová označila za „nejúspěšnější společnost v historii lidstva“, odvrácenou stránku − antiizraelismus, potažmo antisemitismus. „Přestože Židé tvoří jen tři promile obyvatel Norska, je Oslo hlavní město evropského antisemitismu,“ píše Meotti. Podobná je podle něj situace ve Švédsku, kde se v posledních letech situace židovské komunity výrazně zhoršila.
Je přitom obtížné lokalizovat hlavní zdroj protiizraelských nálad, neboť jejich projevy zasahují do různých oborů lidské činnosti − do médií, kultury i politiky. Tak například 12. ledna označil norský list Aftenposten Jareda Kushnera, zetě Donalda Trumpa a jednoho z jeho hlavních poradců, za Žida (The Jew), za což se potom musel omluvit, neboť užití slova bylo jednoznačně pejorativní.
Ještě zajímavější je nedávné rozhodnutí městské rady třetího největšího norského města Trondheimu, jež své obyvatele oficiálně vyzývá k bojkotu izraelského zboží
z „okupovaných území“. Následovalo město Tromsø, jehož levicová městská rada si prosadila stejnou vyhlášku a chce bojkotovat veškeré izraelské výrobky z „okupovaných oblastí Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Golanských výšin“.
Kritici okamžitě namítli, že taková rozhodnutí spadají do oblasti zahraniční politiky státu, a jsou tudíž mimo kompetenci městské samosprávy. Podle průzkumu zveřejněného serverem Ynet.com však na čtyřicet procent Norů bojkot izraelských produktů podporuje. Návrh vymysleli Mads Gilbert a Jens Olsen z krajně levicové Červené strany (Red Party). Gilbert je známý chirurg, který působil v palestinských nemocnicích během izraelského bombardování. Ve své knize Eyes in Gaza z roku 2009 tvrdí, že izraelská armáda při svých útocích schválně cílí na ženy a děti.
Izrael jako nacistické Německo?
Ačkoli mezi kritizováním politiky státu Izrael a nenávistnými projevy vůči Židům je rozdíl, míra nevraživých projevů vůči Izraeli v Norsku je zarážející. Norské národní divadlo nedávno zahájilo svůj festival v Oslu dramatickým videem, které vyzývalo k bojkotu Národního divadla Izraele z Tel Avivu. Herečka vystupující jako mluvčí divadla, která mluvila o izraelské okupaci, rasismu či apartheidu ze strany Izraele vůči Palestincům. Projekt financovala norská vláda. Co s tím mají společného herci izraelského divadla? Filmový festival v Oslu zase v roce 2015 odmítl odvysílat dokument o mentálně postižených dětech proto, že pocházel z Izraele,
v rámci kulturního bojkotu. Univerzita v Trondheimu také například vyzvala ke kompletnímu akademickému bojkotu Izraele.
Také svoboda projevu protiizraelských postojů je v Norsku mimořádná − antisemitismus je přitom považován za projev rasové nesnášenlivosti, a tudíž je protizákonný. Norský list Dagbladet v roce 2011 přitom zveřejnil karikaturu, na níž palestinští teroristé opouští izraelské vězení a vchází do jiného vězení − pásma Gazy s nápisem „Jedem das Seine“ (každému, co mu patří) − které nacisté užili v koncentračním táboře Buchenwald.
Otevřeně protiizraelské názory zastává v Norsku též řada komentátorů a intelektuálů, například známý norský levicový akademik Johan Galtung, který bývá označován za otce mírových studií před lety prohlásil, že existuje spojitost mezi norským masovým vrahem Andersem Behringem Breivikem a izraelskou tajnou službou Mossad. Je také přesvědčený, že „Židé ovládají americká média“.
Už nejsme kamarádi
Velmi chladné vztahy, alespoň na evropské poměry, mají Izraelci se Švédskem, které už premiér Benjamin Netanjahu nepovažuje za spřátelenou zemi. Švédsko bylo první zemí EU, která oficiálně uznala Palestinu jako samostatný stát, což současná izraelská vláda považuje za nepřátelský projev. Po teroristickém útoku z 13. listopadu 2015 v Paříži, který nepřežilo 130 lidí, zase švédská ministryně zahraničí Margot Wallströmová prohlásila, že „v boji proti radikalismu se musíme vrátit k situaci na Blízkém východě, kde Palestinci nevidí žádnou budoucnost, musí přijímat zoufalou situaci a uchylovat se k násilí“.
Vzhledem k tomu, že útočil Islámský stát, útok byl zorchestrován v Sýrii a mezi vrahy nebyl žádný Palestinec, je pochopitelné, že se Izraelci trochu rozzlobili. Snad jedinou spojitostí může být veřejná podpora klubu Bataclan vůči Izraeli, za což mu propalestinští aktivisté v minulosti vyhrožovali. To samozřejmě neznamená, že by situace Palestinců nebyla zoufalá a jejich utrpení to v žádném případě nemá snižovat, ale kontext takového vyjádření od přední švédské diplomatky je nanejvýš podivný. Jako by se Švédové chtěli opřít do Izraele pokaždé, kdy se k tomu naskytne příležitost.
Podobné projevy navíc získávají kyselou příchuť, když vzpomeneme na odvážnou „feministickou vládu Švédska“, kterak nasadila hidžáby při nedávné návštěvě Íránu. Opresivní a často brutální islámský režim v Teheránu jim zřejmě tolik nevadí − alespoň ne tolik, aby ho bojkotovaly.
Možná ještě vzpomenete i na aféru prvního švédského ministra muslimského vyznání Mehmeta Kaplana, který měl na starosti resort bydlení, IT a urbanistického rozvoje a musel loni rezignovat kvůli svým vazbám na turecké fašistické hnutí Šedí vlci. Také on má na kontě ostré protiizraelské výroky − prohlásil, že současný izraelský stát se chová k Palestincům podobně, jako se chovalo nacistické Německo.
Teror v Malmö
Švédská média rovněž vydala některé z nejostřejších protiizraelských článků za poslední roky. Nechvalně proslulý je komentář Jana Samuelsona vydaný listem Dagens Nyheter s názvem „Je povoleno nenávidět Židy“, ve kterém postuluje, že nenávist muslimů vůči Židům zejména v arabském světě je oprávněná proto, že Izrael je „represivní, nenávistný, kolonialistický režim“. Jiný švédský list Aftonbladet zase bez důkazů zveřejnil článek o tom, že izraelská armáda krade Palesincům orgány a prodává je…
Také otevřený antisemitismus je ve Švédsku na vzestupu, ačkoli podle studie dvou agentur z roku 2016 jsou otevřeně protižidovská jen asi čtyři procenta Švédů (oproti třeba čtyřiceti procentům Maďarů). Přesto přibylo například násilných i slovních útoků proti Židům. Velmi špatná je zejména situace židovské komunity ve městě Malmö, která se v posledních letech stává terčem stále častějších nenávistných projevů či násilí.
Dánský herec Kim Bodnia, který je sám židovského původu, dokonce předčasně ukončil své působení v seriálu Most (Broen), který se odehrává právě v Malmö, zčásti také kvůli zvýšené nevraživosti vůči Židům ve městě. Dlouho se mělo za to, že za útoky stojí extremistická pravice, ale sami Židé přiznávají, že za nesnášenlivé projevy jsou odpovědní z velké části muslimové. Podle jednoho z místních Židů už si dnes například nikdo nedovolí nosit židovskou pokrývku hlavy kippu kvůli strachu z útoků.
Pohnutá historie
Podobné, byť nejspíš ne tak naléhavé jako v Malmö, je to v Norsku. Podle norského Centra pro výzkum holocaustu a náboženských menšin zastává třináct procent Norů silně antisemitské názory, dalších čtyřicet procent pak drží alespoň některé protižidovské postoje.
Norové přitom určitě nezapomněli na zvěrstva druhé světové války a kolaborantský režim Vidkuna Quislinga. V zemi tehdy žilo několik tisíc Židů, jak připomíná norský novinář Leif Knutsen. Zůstala jen hrstka − největší transport židů do koncentračního tábora v Osvětimi z roku 1942 přežilo jen devět lidí z 542 − a mnozí se do Norska nevrátili. „Nelze hovořit o nedostatku dobrých záměrů. Lekce o holocaustu jsou povinné na všech školách a politické strany napříč spektrem oficiálně odsuzují projevy antisemitismu,“ píše Knutsen, dodává však, že se židovské komunitě příliš nedaří − a vláda pro ni nic nedělá.
V zemi podle něj žije jen kolem dvou tisíc lidí, kteří se sami identifikují jako Židé, a navíc jich stále ubývá. Mnozí odešli do Izraele, jiní emigrovali do USA či jinam. „Dvě hlavní norské synagogy patří mezi nejvíce opevněné budovy v Norsku. Velká část Židů si svůj původ pro jistotu nechává pro sebe,“ podotýká Knutsen. Mají k tomu dobré důvody. Podle nedávných výzkumů na základních školách se ukázalo, že židovské děti patří mezi nejvíce šikanované. Používání židovských symbolů je pak nahlíženo jako provokace.
Vláda v Oslu obavy z bujení protižidovských nálad odmítá jako přehnané, považuje to za součást obecného problému nesnášenlivosti, kam patří i islamofobie. Americké Centrum Simona Wiesenthala, které mapuje historii rasové nenávisti a holocaustu, však Norsko zařadilo na seznam zemí, kde je antisemitismus na vzestupu.
Knutsen také poukazuje na zdánlivý rozpor, že norský mediální diskurz toleruje útoky na Izrael, včetně krajního přirovnání židovského státu k nacistickému Německu, jakkoli bizarním se může zdát, kdežto útoky mířené na jiné minority jsou okamžitě vnímány jako podněcování k rasové nenávisti.
Oficiálně veškerá obvinění z antisemitismu švédští i norští politici pochopitelně odmítají. Na vládní úrovni se soustředí na kritiku Izraele. Je však zjevné, že Židé v obou zemích neprožívají dobré časy. A lepší to nejspíš nebude.
