Zákaz shromažďování, zákaz demonstrací, zakazování divadel a koncertů, omezování církevních akcí, zavírání škol, zákaz cestování do některých zemí, hraniční kontroly… Jistě. V situaci, ve které jsme se ocitli, v době akutního ohrožení nebezpečnou nákazou koronavirem, je tohle všechno právě teď nutné a potřebné. Nepochybně. Kolik z nás ale ví, nebo si vzpomene, že takhle nějak, ve skutečnosti mnohem hůř, vypadala za vlády komunistů běžná každodenní skutečnost. Takhle se tady žilo. A vypadalo to, že napořád.
O tom, že aktuálně zavedená, ačkoli vcelku ostrá opatření, která mají zpomalit šíření nemoci COVID-19 a minimalizovat počet úmrtí, jsou alespoň z většiny smysluplná a potřebná, nejspíš nikdo soudný nepochybuje. A to přesto, že na určité skupiny mohou vyhlášené zákazy dopadnout dost tvrdě a pro mnohé budou představovat větší problém než pro jiné. Majitelé restaurací přijdou o tržby, hudebníci, herci a další zaměstnanci divadel přijdou o práci, a tudíž o výdělek, pacienti v nemocnicích se budou muset obejít bez návštěv svých blízkých… a tak dále. Není to jednoduché. Pro nikoho. A změní to i běžný, každodenní život nás všech. Přinejmenším na měsíc.
Potřebujete nakoupit? Berte, co mají, protože spousta základních potřeb a potravin ve vymetených regálech chybí. Nemáme. Chtěli byste demonstrovat na náměstí? Zapomeňte. Zakázáno. Rádi byste sedli do autobusu a zajeli si třeba do Rakouska? Nebo se vydali k moři do Španělska? Ani pomyšlení. Zákaz. Jistě, jak už řečeno, právě teď je to nutné a většina myslících to chápe. Když už ale musíme ta nepříjemná, jakkoli pochopitelná, a popravdě někdy chaotická opatření snášet, možná by nebylo od věci vydobýt z nich aspoň nějakou tu „přidanou hodnotu“.
Ti, kteří to už jako dospělí zažili, by si mohli připomenout, že tohle přece byly každodenní reálie života v socialismu. A teď si je zase mohou vyzkoušet, na chvíli a nanečisto, s otázkou, jestli to vážně bylo tak skvělé, jak možná nostalgicky prohlašují, když s příslušným lístkem kráčejí k volební urně. Ti, kteří vládu naší, dnes už skoro zase vládní KSČ(M) nezažili, nebo byli v té době děti, které z toho neměly rozum, to mohou pojmout jako takový retro měsíc. A uvědomit si, že tohle všechno, včetně nemožnosti cestovat, nedostatku základního zboží a zoufalého shánění nezbytností, bylo běžnou a stálou součástí života v komunistickém „ráji“.
Změkčené retro
Za víkendy s takzvanou „living history“ čili simulovaným návratem do dávných časů, si lidi rádi zaplatí. Melou pak zrní mezi kameny, šijí kostěnou jehlou z kůží a představují si, že žijí v pravěku nebo v době bronzové a že takhle zkrátka vypadá jejich život. Pak ale jedou domů, ke sprše a mobilnímu telefonu. A jako každé retro je i tahle naše aktuální nápodoba dob totalitních pochopitelně „soft“, změkčená a v mnoha aspektech jen „jako“.
Na hranicích vás nikdo nezastřelí, estébáci vám nevtrhnou ve tři ráno do bytu, nezmlátí vás a neodvlečou k výslechu. Bude-li se vás příslušný pracovník vyptávat na kontakty s cizinci, nevyrazí vám přitom zuby. I tak ale dnes mají voliči komunistů nebo hnutí prolezlého komunistickými estébáky výjimečnou příležitost vyzkoušet si ten „ráj na zemi“ aspoň na chvíli a aspoň „měkce“ v praxi. Mohou si u toho představovat, že je to napořád nebo aspoň, že konec je nejistý a v nedohlednu. Že v tomhle dožijí (tak jako mnozí museli) celý život, aniž by se dočkali svobody, a pak v tom budou žít jejich děti… a vnuci…
Nemohlo by se přitom prosím aspoň některým rozsvítit? Pak by současná opatření významnou měrou přispěla nejen ke zdraví občanů, ale i k ozdravení celé republiky.
Autorka je řadovou členkou TOP 09.
