Když se zemřelí začali pohřbívat žehem, byla katolická církev ostře proti, protože to považovala za výraz protestu proti náboženství. Tak tomu také skutečně často bylo. Nakonec se s touto praxí smířila.
Jak uvádí Vatikánský rozhlas: „Ve světle víry ve zmrtvýchvstalého Krista je nutné vnášet evangelium také do smrti a umírání, řekl včera kardinál Gerhard Müller v tiskovém středisku Svatého stolce. Prefekt Kongregace pro nauku víry představil novou instrukci o pohřbívání zemřelých a uchovávání popela v případě pohřbu žehem Ad resurgendum cum Cristo. Dokument je určen všem biskupům katolické církve, avšak přímo se týká života každého věřícího. Jak podotkl německý kardinál, jeho sepsání si vynutil rostoucí počet kremací v mnoha zemích a následné uchovávání popela v domácím prostředí, či jeho rozptylování v přírodě.
‚Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce. Navzdory této směrnici se zpopelňování značně rozšířilo také v rámci katolické církve. Zatím neexistuje specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání zpopelněného těla.‘
A právě tuto mezeru zaplňuje dnes vydaná instrukce, která vychází za dvojím účelem – jednak pokládá důraz na přednostní pohřbívání do země, jednak vydává normy k uchovávání popela s cílem zamezit anonymnímu pohřbívání. To vše s nadějí, že si křesťané opětovně uvědomí svou důstojnost Božích dětí.
‚Pokud se tedy z oprávněných důvodů přistoupí ke kremaci mrtvého těla, popel věřících má být zpravidla uchováván na posvátném místě, tedy na hřbitově, v kostele anebo prostranství vyhrazeném k tomuto účelu. Uchovávání urny v soukromých obydlích není povoleno. Místní ordinář může pouze za vážných a výjimečných okolností a po dohodě s biskupskou konferencí či synodou udělit povolení k domácímu uchovávání popela. Aby se zabránilo jakémukoli nedorozumění panteistického, naturalistického a nihilistickéh rázu, není povoleno rozptylovat popel do vzduchu, sypat na zem, do vody či jinam, ani z popela zesnulého vytvářet upomínkové předměty.‘
Instrukce na tomto místě vyjmenovává kupříkladu šperky a jasně se tak vymezuje proti ‚diamantům z popela zesnulého‘ a jiným ‚památkám‘. Vyhrazuje se také proti takzvané ‚privatizaci‘ smrti, doplnil monsignore Angel Rodríguez Luño, poradce Kongregace pro nauku víry.
„Lze namítat, že podnětem k domácímu uchovávání zpopelněných drahých může být touha po jejich blízkosti, zbožnost, to, že jejich blízkost usnadňuje vzpomínání a modlitbu. Není to sice nejčastější motivace, ale můžeme se s ní setkat. Hrozí tu však, že s nástupem nové generace se pozapomene na původní úctu, anebo se bude smutek zpracovávat nepříliš zdravým způsobem. Zejména je však nutné poznamenat, že zemřelí věřící jsou součástí církve, předmětem vzpomínky a modlitby živých, a proto je dobře, aby církev jejich ostatky přijala a uctivě uchovávala na místech již staletí žehnaných za tímto účelem. Tak nebudou zemřelí ochuzeni o modlitbu dalších příbuzných a celého křesťanského společenství.“
Jak dodal kardinál Müller, instrukce samozřejmě nemá zpětnou platnost a nedají se z ní vyvodit žádné církevní postihy. V případě, že věřící kupříkladu rozptýlili popel svých drahých, doporučil alespoň jmenné označení onoho místa, aby se zamezilo anonymitě smrti.
‚Mrtvola není soukromý majetek příbuzných. Zemřelý člověk je Boží syn, je součástí Kristova těla a Božího lidu. Proto neexistují pouze soukromé obřady rozloučení se zesnulým, nýbrž veřejný církevní obřad. Myslím, že musíme překonat příliš individualistické myšlení, omezené na vlastní rodinu. Naše konkrétní rodina je součástí širší Boží rodiny.‘
Jak při tiskové konferenci vysvětlil sekretář Mezinárodní teologické komise, Serge Thomas Bonino, O.P., nelze zanedbávat také první podtitul nového dokumentu – tedy pohřbíváním zemřelých těl, které se na jedné straně úzce pojí s tajemstvím vzkříšení a na straně druhé vyzdvihuje křesťanské učení o důstojnosti lidského těla.
‚Křesťanské vzkříšení není ani reinkarnace duše do jakéhokoli těla, ani znovustvoření ex nihilo. Církev nikdy nepřestala hlásat, že v poslední den bude vzkříšeno právě to tělo, ve kterém žijeme a umíráme. To je ostatně důvod, proč křesťanský lid, vedený sensus fidei, uctívá relikvie svatých. Nejsou jen památkou uloženou na polici, nýbrž pojí se k identitě světce, kdysi byly chrámem Ducha svatého a očekávají vzkříšení. Víme také, že i kdyby materiální souvislost byla narušena – jako v případě kremace, Bůh je natolik mocný, že opětovně utvoří naše tělo počínaje pouze naší nesmrtelnou duší , která zaručuje nepřetržité trvání naší identity od chvíle smrti do vzkříšení. Toto trvání však příhodněji vyjadřuje pohřeb do země – pšeničné zrno odumírající v zemi – než kremace, která tělo surově ničí.'“
Postoj církve je celkem pochopitelný, byť si většina společnosti asi řekne, že po tom, jak pozůstalí nakládají s těly svých zemřelých, je jen jejich věc. Z praktického hlediska je to nakonec pravda, protože církev bude sotva sledovat, co se děje s tělem každého, kdo se odebral na věčnost. Nejsou tu také žádné myslitelné tresty a tón posledního prohlášení je spíše nabádavý. Je to ale vyslovení se proti trendu „privatizace smrti“, který se projevuje i tím, že se ani pohřby často nekonají, popřípadě že se o smrti vůbec nemluví. Důvody mohou být pochopitelně různé, ale jisté je, že lidé se smrti bojí a reagují na to různě. Někdo klasickým pohřbem a následným zapíjením nebožtíka, někdo soukromým rozprášením rodičů do vody nebo trávníku. To všechno ukazuje na pomíjivost naší existence, jen pokaždé trochu jinak.
Posledním problémem je nakonec u lidí stejně problém duchovní a nedá se to nijak obejít. Pokud lidé své duchovní potřeby neuskutečňují pomocí nějakého obecného a tradičního rituálu, může být výsledkem všelijaká bizarnost, od diamantů až po prababičku ve skříni.
Dotýkat se lidských citů je vždycky ošemetné, je ale potřeba nakonec ocenit, že církev připomíná spíše to pozitivní, na co lidé mají myslet, pokud jde o důstojnost od hrobu až do smrti. Že sama někdy kolísá ohledně toho, jak to modernímu člověku vysvětlit, je samozřejmě další věc.
