Lokomotiva v čele evropského vlaku v barvách francouzských a německých dlouhá desetiletí udávala tempo a rytmus vývoji evropské integrace. V posledních několika letech jako kdyby ztrácela sílu i rychlost. Mnozí to připisovali fyzické i duševní únavě německé kancléřky, zmatkům v době vrcholící migrační krize a teroristickými hrozbami ve Francii. Ať to bylo způsobeno čímkoliv, je to, jak se zdá, pryč.

Jako první se „zvetil“ francouzský prezident a ukázal Evropě, jak by si představoval svou vlastní vůdčí roli. Nejprve diagnostikoval „mozkovou smrt“ NATO, načež rázně přistřihl křídla balkánským snům o členství v EU. Jako útěchu pro ně navrhl novou přijímací proceduru. Podle jeho návrhu by se místo pětatřiceti negociačních kapitol použil systém několika tematických celků. Ty by měly tvořit „koherentní bloky“, sestavené do několika na sebe navazujících stupňů integrace. 

Vyhodnocení kandidáta by se pro každý takový blok odehrávalo podle předem stanovených a kontrolovatelných kritérií. Úspěšné ukončení každého bloku by pro kandidátskou zemi znamenalo i možnost začít se přímo podílet na unijních politikách v něm obsažených a přijímat s nimi spojenou finanční pomoc.

Racionálně vypadá návrh, aby byl celý přístupový proces reverzibilní. Proces by od začátku do konce měla pod kontrolou Evropská komise. Členské státy by prostřednictvím Evropské rady celý proces monitorovaly a byly by tak víc angažovány v sektorových politikách.

Po francouzském „non-paperu“ vyplul z německo-francouzské dílny další neoficiální návrh, tentokrát s ambicí reformovat celou Evropskou unii. V písemné podobě byl předán velvyslancům zemí EU ve středu (27. 11.) na společné snídani, ale členské země jej obdržely už v pondělí a portál Politico jej publikoval v úterý. V diplomacii totiž nebývá překvapivý návrh tím nejlepším začátkem pro věcnou diskuzi.

V dokumentu se navrhuje dva roky trvající „Konference o budoucnosti Evropy“ s cílem vyřešit dosavadní více či méně neuspokojivou situaci. Konference by měla začít příští rok, ale diskuse o ní by měla být odstartována už letos na prosincovém summitu Evropské rady. Vzletnými slovy se v dokumentu mluví o zaměření na „demokratické fungování Evropy“. Podle Politico se za tím skrývá snaha „zafixovat volby a výběr vůdčích představitelů“, který letos dostal na frak od Evropského parlamentu (EP). 

Pochybnosti vyvolává otevřená snaha E. Macrona vytvořit systém tzv. nadnárodních kandidátských listin pro volby do EP. V druhé fázi by se pak konference věnovala „prioritním politikám“. Na průběh celého procesu by si Francie s Německem dohlédly z pozice předsednické země (druhé pololetí 2020 a první pololetí 2021).

Snídaně velvyslanců proběhla v klidu a s očekávatelným závěrem. Ten samozřejmě nebyl nikde publikován, protože existuje nanejvýš ve formě zápisů jednotlivých účastníků. Někteří (nejmenovaní) se o svůj názor podělili s novináři. Proto víme, že nikdo z přítomných návrh neodmítl, ale ani nepřijal. To ostatně ani nemohli, protože rozhodnutí nepřísluší velvyslancům, ale vládám členských zemí.

Předběžné komentáře velvyslanců, pokud se vůbec chtěli o názor podělit s novináři, mají jeden společný rys – zachovat opatrnost a nikam nespěchat. U některých budí rozpaky jasně naznačené přání autorů textu, aby konferenci předsedal G. von Verhofstadt. Jako známý federalista není úplně všem po chuti. Vedoucí roli v konferenci by vlády nejspíš raději svěřily komisi, v níž má každá svého zástupce. Tím by zároveň byla zaručena podstatná role i pro Evropskou radu, složenou z hlav států a šéfů vlád.

Přes téměř všeobecný názor, že za současný stav EU mohou mimo jiné i platné smlouvy, se nezdá pravděpodobné, že kromě Francie a Německa má někdo chuť je otvírat. Předpokládá se také, a některé odpovědi velvyslanců to potvrzují, že by státy sotva byly ochotné vzdát se svých pravomocí při obsazování míst komisařů nebo při volbách do EP. 

Prosincové zasedání Rady pro všeobecné záležitosti má mít na programu i diskusi o německo-francouzském dokumentu. V podstatě současně na prosincovém summitu Evropské rady chce o návrhu mluvit A. Merkelová. Rozhodnutí o tom, jestli na návrh v programu dojde nebo ne, má v rukou nový předseda Evropské rady Ch. Michel.

Domnívám se, že není pochyby o tom, že EU potřebuje ne-li reformu, tak určitě výrazné změny. V institucích, procesech i v politických a ekonomických cílech. Možná by proto bylo dobré otevřít některé smlouvy. V tom případě bych navrhoval začít s Lisabonskou smlouvou. 

Nedělám si ale iluze, že by se něco takového mohlo stát. Daleko pravděpodobnější je, že se celá EU začne brzy topit v ekologických tématech a nesplnitelných závazcích. Možná to bude nakonec v zásadě levicový ekologický alarmismus a jeho proroci, kdo EU dostane do takové ekonomické a politické situace, že už se z ní nevzpamatuje. Jsou u nás tací, kterým by se to líbilo, ale mně tedy ani trochu.