Projevy krizí ve světě se množí – a jednotlivé krize se navzájem propojují. Írán podporuje ruskou invazi na Ukrajinu. Rusko pomáhá íránským proxies v Jemenu a asistuje Číně při strategických leteckých operacích. Na podzim se prý dočkáme severokorejské divize v ruských službách na Donbasu. Demonstranti proti ukradeným volbám ve Venezuele natáčejí ruské a kubánské ozbrojence při potlačování protestů. Vlastní venezuelské síly dostaly speciální výcvik od Íránců. Svět, jak jsme jej znali od konce studené války, mizí. Místo něj se rýsuje provizorium připomínající roky 1914 nebo 1939. Zejména vznikem širokého bloku států otevřeně nepřátelských k demokratickému Západu. Karel Dolejší se v hlavním tématu srpnového měsíčníku FORUM 24+ zaměřuje na tři ohniska konfliktu mezi Západem a novou „osou zla“, kterou tvoří zejména Rusko, Čína a Írán.

Má pravdu šéf BIS Petr Koudelka, který nedávno řekl, že se svět nachází na hraně globálního střetu? A proč je stav světa tak neradostný? „Kritici Západu tvrdí, že příčinou je jeho údajná vojenská expanze, která ‚vyprovokovala‘ revizionistické mocnosti k agresivní reakci. Kdyby ovšem Západ opravdu tak bezohledně a bezprecedentně zbrojil, jak nám tvrdili, nedávaly by vojenské plány revizionistů – především Číny, Ruska, Íránu a Severní Koreje – žádný smysl. Jakou naději by mohli vkládat ve vojenskou konfrontaci s někým, kdo je připraven mnohem důkladněji než oni? Pravdou je opak. Rusko napadlo Ukrajinu a Hamás zaútočil na Izrael právě proto, že agresoři považovali oběť za nepřipravenou – a celý ‚kolektivní Západ‘ za svázaný neochotou politiků i voličů podílet se byť jen nepřímo na ozbrojených konfliktech, v nichž nelze dosáhnout naprostého vítězství v řádu hodin,“ píše ve své analýze Karel Dolejší. A pokračuje:

„Ze stejného důvodu hrozí čínská anexe Tchaj-wanu. Nemusí mít podobu úplné ozbrojené invaze, Peking si může vystačit s námořní blokádou, pokud by ji USA nebyly ochotny prorazit. A soudruzi z KLDR ovšem dál sní o ‚sjednocení země‘ – čti o pohlcení kdysi zaostalého, dnes však prvotřídně ekonomicky výkonného jihu poloostrova.

Trumpem připravené a Bidenem schválené stažení z Afghánistánu v roce 2021, bez reálného plánu na zabránění porážce místní vlády, pomohlo přesvědčit lumpy a agresory po celém světě, že Američané ‚na to už nemají žaludek‘. Jestliže padne obdobné rozhodnutí o opuštění spojence v případě Ukrajiny, naberou věci pro Evropu ještě mnohem horší spád. Proč?

Za prvé, vítězný afghánský Tálibán je daleko a vojensky slabý. Naproti tomu Rusko máme za humny a bude schopno záhy obnovit armádu na stavech, které Evropa zatím nemá k dispozici.

Za druhé, USA v Afghánistánu vlastně podlehly zavedené historické normě. Bez úspěchu odešli z této země britští kolonialisté a po nich i kolonizátoři sovětští. Americká potupa byla předvídatelná a šokovalo na ní hlavně to, jak děsivě USA odbyly konec svého angažmá.

Ukrajina však není Afghánistán. Nejde o strategicky méně důležitou lokaci, odkud se velmoci opakovaně stahují. Opuštění Ukrajiny by znamenalo trend signalizující protivníkům demokratického Západu, že ti, kteří u nás přijímají strategická rozhodnutí, potřebují vyměnit spodní prádlo.

Kdyby vyhrál příští americké prezidentské volby Trump, první evropskou starostí musí být co nejvelkorysejší finanční a vojenská podpora Kyjeva. Bez zastavení Ruska na Ukrajině se totiž všechny velkorysé plány evropského civilního rozvoje ukážou jako zbytečné.

Ohnisko druhé: Blízký východ

Chcimíři mají zcela jasno i v otázkách Blízkého východu. Izrael je povinen po dobrém se dohodnout s teroristy z Hamásu, kteří provedli pogrom ze 7. října, a odměnit je za něj vlastním státem. Ve vedení Hamásu se prý nacházejí také ‚umírnění‘ politici – takoví jako Ismáíl Haníja, který sledoval zabíjení Židů vloni na podzim v přímém přenosu a na nedávné inauguraci íránského prezidenta vykřikoval ‚Smrt Židům!‘ a ‚Smrt Americe!‘. To, že Hamás mnoho let odmítá jakkoliv uznat ‚sionistickou entitu‘ (jak označuje Izrael), nemá být míru na překážku.

Klíčové vazby Hamásu na další velké regionální hráče, v prvé řadě Írán, ale také Erdoganovo Turecko nebo Katar, nehrají ve chcimírských ‚analýzách‘ žádnou roli. Skutečnost, že se Íránci sami přiznali k podílu na přípravě úvodního masakru probíhající války, nepřekáží v šermování představou, že problém lze vyřešit výhradně dohodou mezi Izraelci a Palestinci. Předstírá se spolu s íránskou propagandou, že se teheránští proxies těší úplné strategické autonomii.

Kvůli propagaci světového míru nejpozději ihned je třeba zapomenout, že pro íránský fundamentalistický režim, budující síť satelitních armád na území nejméně šesti regionálních států, jsou Spojené státy oficiálně ‚Velkým Satanem‘, zatímco Izrael je zmiňován jako ‚Malý Satan‘. A tedy každý útok na Izrael je pro ajatolláhy jen prostředkem a předehrou k útoku na USA.

Ke snaze Ruska vyhodit Američany z Blízkého východu, odstartované intervencí v Sýrii v září 2015, se přidává i Čína. Po 7. říjnu loňského roku opustila snahu zaujmout pozici nezávislého regionálního velmocenského brokera a postavila se plně na stranu íránských proxies z Hamásu. Objevily se dokonce izraelské zprávy, podle nichž se čínští experti přímo podíleli na výstavbě vojenských tunelů v Gaze.

Ohnisko třetí: jihovýchodní Asie

Jestliže prvním postupným cílem ruského imperialismu je teď ovládnutí Ukrajiny a proměna Černého moře v ruský rybníček, imperiální Peking má cíle ještě ambicióznější. Tchaj-wan představuje jen malý kamínek v mozaice plánů na ovládnutí celé indopacifické oblasti a její proměnu v čínský bazének, z nějž bude vyloučena volná mezinárodní plavba.

Za účelem zmíněného cíle Čína využívá nekonvenčních technik, jako cílené rozšiřování pobřežních vod budováním umělých ostrovů s vojenskými základnami nebo militarizaci pobřežní stráže, která ve ‚sporných‘ vodách napadá rybáře ze zemí, jimž dosud tyto oblasti patřily, například z Filipín.

Pro ‚ostrou‘ fázi expanze mají čínští komunisté v záloze rychle rostoucí vojenské loďstvo, které je již početnější než americké a může při výstavbě spoléhat na masivnější loďařské kapacity. Jedinou známou slabinou je zde trvající závislost na importu specializovaných lodních motorů.

(…) Ve finále je hlavním ‚argumentem‘ rychlý růst čínského arzenálu jaderných zbraní a mezikontinentálních raket, který během dekády patrně přesáhne paritu se dvěma tradičními jadernými velmocemi, Ruskem a Spojenými státy. (…)“

Celý článek i další texty s ním související najdete v srpnovém čísle měsíčníku FORUM 24+.