K úvaze o tom, zda z Milionu chvilek vznikne nová politická strana, je dobré přidat, že jeden politický projekt byl už na jejich demonstraci představen. Na základě toho, co o svých 3000 statečných Jan Čižinský zatím sdělil a napsal, si lze učinit docela dobrou představu o tom, v čem je celý projekt problematický a pro demokracii v České republice možná i škodlivý.
Tomáš Halík na závěr svého vyjádření k volbě nových členů Rady České televize na svém blogu na Aktuálně.cz napsal: „Pokud současná parlamentní opozice není dostatečně rozhodná, jednotná a akční, musí vzniknout nový schopný politický subjekt. Čas nazrál, nelze pasivně přihlížet ani ustupovat.“
Jeden takový subjekt už ale vzniká. V prosinci loňského roku oznámil poslanec, starosta Prahy 7 a lídr uskupení Praha sobě Jan Čižinský, že chce dát dohromady 3000 dobrovolníků, oslovit s nimi veřejnost, získat jejich podpisy pod petici a vytvořit politickou sílu, která zasáhne do příštích sněmovních voleb.
Hlavní námitka proti zakládání nové opoziční politické strany či hnutí je zjevná. Opozice je u nás rozdrobená a další uskupení to ještě zhorší. Vznik nového subjektu by měl smysl snad jedině za předpokladu, že by dokázal přebírat voliče i hnutí ANO, případně jiným stranám, které se přímo či nepřímo podílejí na Babišově vládě, anebo by dovedl přivést k volebním urnám nevoliče.
Tuhle výhradu se Čižinský snaží obejít a vehementně odmítá jít vyšlapanou cestou zakládání nové politické strany či hnutí. Místo toho žongluje s několika způsoby, jak by se do volebního klání příští rok mohlo jeho 3000 statečných zapojit.
Jednak by pod svou značkou mohli podpořit jinou kandidátku. Druhá možnost je, že se jim podaří nasbírat takovou podporu, aby šli do voleb společně s někým dalším jako rovnocenní partneři. Třetí možnost je nejzajímavější: „A může se také stát, že díky naší síle a naději, kterou přineseme, bude smysluplné nabídnout ostatním společný deštník,“ píše Čižinský na svém facebookovém profilu.
Je očividné, že třetí varianta je preferovaná a ambice starosty Prahy 7 se ubírají tímto směrem. Odpovídá to i jeho dřívějšímu prohlášení, že je připravený být budoucím českým premiérem. Za připomenutí v této souvislosti stojí také to, že Čižinský svůj záměr ohlásil na demonstraci Milionu chvilek. Z energie a dění kolem protestů se určitě bude pokoušet těžit i nadále. A čím více budou organizátoři demonstrací nespokojení s postupem už existujících stran, tím lépe pro Čižinského a jeho 3000 statečných. Je to velmi výhodná pozice.
Polemika s pravolevým hodnotovým střetem
Kromě toho se lídr Prahy sobě tváří, že usiluje o to, k čemu Milion chvilek vyzývá – tedy o spolupráci opozice a její společný postup. Až na to, že Čižinský chce opoziční strany pomocí veřejného tlaku dotlačit k tomu, aby svolily s tím, že se tak bude dít pod jeho taktovkou.
Tenhle přístup je samozřejmě dost zvláštní. Je namířený proti současným opozičním stranám a v konečném důsledku je poškodí, ať si Čižinský říká, co chce. Založit novou politickou stranu a ucházet se o hlasy voličů by sice bylo zbytečným tříštěním voličské podpory, ale vůči ostatním opozičním stranám by to byl férovější postup než vytváření jakési amorfní entity, která má ambici stát se natolik silnou, aby mohla nad ostatními politickými subjekty vytvořit deštník.
Čižinského projekt však není problematický jen svou formou, stejné pochybnosti vyvolává i jeho obsah a celkové zaměření. 3000 statečných je ve skutečnosti polemikou s pravolevým hodnotovým střetem, klasickým politickým konfliktem a pojetím politiky jako zastupování legitimních zájmů ve společnosti.
V pozadí poslancova politického myšlení je představa, že tradičně pojaté stranictví založené na prosazování skupinových zájmů je něčím překonaným, protože to, co nás trápí, jsou konkrétní problémy. V jejich řešení podle něj tradiční strany selhaly a naopak vytvářely problémy nové.
Čižinský se tak v jednom svém facebookovém příspěvku ptá: „Co levicového nebo pravicového je na tom, že dvě velké strany, které nám vládly dvě desítky let, nechaly ruku v ruce rozbujet lichvu a exekuční mafie a nabouraly tím sociální smír v naší zemi? Co levicového nebo pravicového je na tom, že za tři desítky let od sametové revoluce naše země nemá moderní síť dálnic, železnic a digitálního připojení?“ Podobným stylem pokračuje.
Následně si odpovídá, že zmiňované problémy mají svá řešení, která nejsou ani pravicová, ani levicová. Jsou to zkrátka řešení, která jsou nejlepší pro všechny. Něco takového je však iluze, která je zároveň velmi nebezpečná. Je v ní totiž obsaženo, že jedna strana je schopná bez konfliktu s ostatními vymyslet, jak všechno zařídit nejlépe.
Restart, kultivace a obnovení důvěryhodnosti tradičních politických stran
Žádný div, že tuhle představu má Čižinský společnou s Andrejem Babišem. Oba kritizují dřívější vládnutí ČSSD a ODS a dávají najevo, že ideologické konflikty jsou přežitek, protože je možné dělat politiku bez ideového střetu a výhodnou pro všechny.
Čižinský to potvrzuje tím, že si z pravicového a levicového náhledu na svět bere, co se mu zrovna hodí. Jednou vyzdvihuje solidaritu a sociální smír, jindy zase tvrdí, že prioritou číslo jedna musí být maximálně usnadnit zaměstnávání a podnikání. Přitom si neuvědomuje, nebo se tak aspoň tváří, že tyhle věci jdou minimálně zčásti proti sobě. A proto má smysl politika postavená na prosazování jednotlivých zájmů zastoupených ve společnosti.
Experimenty, které tuhle tradiční politiku chtějí něčím nahradit, nekončí dobře. A už nezáleží na tom, jestli je za nimi bohulibý či vysloveně zlý úmysl. Babišovo hnutí předkládá jeden důkaz za druhým, že tudy cesta nevede. Přesto by Čižinský chtěl opozici proti Babišovi zastřešit a sjednotit s východiskem, které na hnutí ANO v mnohém navazuje.
Politické strany v České republice potřebují restart, kultivaci a obnovení důvěry. V jedné partaji, kde se na tom mohl podílet, už Čižinský byl. Dokonce se za ni nechal zvolit poslancem. Mohl se tedy pokusit stát předsedou lidovců a posouvat je směrem, který je mu blízký.
Neudělal to, což má svoji logiku. Křesťanští demokraté jsou klasická politická strana, kde by se Čižinského plány v této podobě zřejmě neuchytily a nezískaly podporu. A to z jednoduchého důvodu – jsou totiž antipolitické. Právě to ale mají společné s Andrejem Babišem.
Problém je, že tyhle antipolitické představy jsou u nás zakořeněné, sílí a získávají na popularitě. A je velmi pravděpodobné, že kdyby se z Milionu chvilek jednoho dne stalo uskupení ucházející se o hlasy voličů (pokud to ještě nedají dohromady s Čižinským), bude podobně antipolitické.
Dokonce se může stát, že představitelé antipolitiky nakonec s Andrejem Babišem najdou společnou řeč. Stačí, když se schová za nějakou dostatečně technokratickou loutku typu ministra Karla Havlíčka. Docela dobře si lze totiž představit, že kdyby Babišova kniha O čem sním, když náhodou spím nebyla Babišova, ztotožnili by se s ní v zásadě jako s politickým programem Čižinský i Milion chvilek, protože jsou v ní přece napsané samé pěkné věci.
Pes je zakopán v tom, že nejde o politický program, který by byl realizovatelný jednou politickou stranou nebo vládou, ale o utopický plán, jenž se pokouší podbízet takovou vizí, kterou by mohl podepsat úplně každý. Něco takového však není politika. Politika je založená na přiznaném konfliktu, a kdo si myslí, že politiku a konflikt s ní spojený obejde, toho nakonec semele. V konečném důsledku na to nedoplatí nikdo jiný než demokracie v České republice. Proto je nutné myslet na to, že Andrej Babiš by měl být poražen v politickém střetu politiky, kteří se hlásí k politickému konfliktu a nepopírají ho.