RECENZE / Polský autor Andrzej Sapkowski nemá na seriálové adaptace své literární ságy o zaklínači Geraltovi z Rivie štěstí. Ani nejnovější ambiciózní projekt internetové televize Netflix jí velkou čest nedělá. To, co předvádí na vizuálu a ve zvláštních efektech, bohužel naprosto pohřbívá zničující banalita dialogů a celková neschopnost transponovat genocidně-apokalyptickou atmosféru literární předlohy do adekvátní filmové řeči.

„V košatém dialogu,“ odpověděl v 90. letech laškovně polský literární kritik a z dnešního pohledu vlastně začínající spisovatel Andrzej Sapkowski na otázku, v čem spočívá hlavní silná stránka jeho literárního stylu. Jak se ukázalo, byla to pravda jen zčásti, protože fascinující svět, který se mu podařilo postupně vytvořit ve svých povídkách a především v románové pentalogii o zaklínači Geraltovi, toho především mladým čtenářům nabídl podstatně víc. Kromě charismatických hrdinů, moderní otevřenosti, ironie, nadsázky a akce nechyběl komplexní svět, ve kterém mnohem silněji než obvykle rezonovala závažná témata, jako etnická snášenlivost a rasismus či genocida, ochrana životního prostředí a ekologické dopady lidské činnosti. Sapkowski navíc vše zahalil do atmosféry společenského rozkladu a deprese válkou drceného fiktivního kontinentu.

Dále čtěte

Soudruh myslí: Marhoul natočil film o Slovanech jako pohanské zvěři

Ke všemu je třeba přistoupit ideově a politicky, soudruzi. Což neřekl veliký Lenin, že "film je pro nás nejdůležitější ze…

Když se jeho literárních děl chopila internetová televize Netflix, srdce nejednoho fanouška zajásalo. Mnozí si pamatovali, navzdory hluboké touze zapomenout, nepovedenou polskou seriálovou a filmovou adaptaci z let 2001/2002. Zkušenost s působivostí jiných kvazifantastických výtvorů digitálních společností, jako byly Stranger Things nebo Umbrella Academy, jim mohly dát naději, že také Zaklínač okusí péči kvalitních scenáristů, využije svůj horentní rozpočet a nebude uhýbat ani před „dospěláckými“ tématy, která také literární předloze dodávala na šťavnatosti.

To, že se seriálovému Zaklínači moc nedaří zprostředkovat hlavní kvality Sapkowského, je už víceméně veřejným tajemstvím. Autor této recenze po zhlédnutí všech dostupných dílů konstatuje, že je velmi nepravděpodobné, že by průlom přinesla třetí řada seriálu. Tvůrci se tentokrát drží zpátky, pokud jde o svévolné nakládání s předlohou. I tuto řadu ale hendikepují mizerně napsané dialogy, v nichž absentuje jakákoli snaha o originalitu či vtip, bezradné či prkenné herecké výkony hlavních protagonistů, z nichž asi nejhorší je herectví Freyi Allanové, ztvárňující Ciri, a podobně jako v předchozích řadách série i rozpačité uchopení předlohy, kterému schází naléhavost.

Dále čtěte

Výborní herci v kulisách telenovely: Na Voyo dorazilo pokračování životopisné série o Ivetě Bartošové

Před pár lety uvažovala Česká televize ve svém Filmovém centru o zpracování životního příběhu Evy Olmerové. Z uvažovaného projektu nakonec sešlo. Mám…

Nebudu prozrazovat události, k nimž v seriálu dojde. Připouštím, že může být zajímavé sledovat s jistým sadistickým potěšením, které části předlohy se tvůrci rozhodli vytrhnout z knih a předhodit v neslané nemastné úpravě hladovým divákům právem očekávajícím vše, jenom ne aseptickou nudu, jíž je seriálový Zaklínač počastuje. Vymlouvat se tu není na co. Peněz bylo dost, herci by i hráli, kdyby bylo co, zvlášť odcházející představitel Geralta, Henry Cavill, od začátku prokazoval ohromnou motivaci zhostit se titulní role se ctí a Anya Chalotraová jako Yennefer už v první sérii předvedla, že umí své postavě vtisknout skutečné emoce a hloubku. Jenomže kde nic není, ani Divoký hon nebere, a vše ještě zhoršuje prostředí, jež místy působí dojmem, jako by tvůrci recyklovali kulisy a exteriéry, které na placu zbyly po natáčení nějakého levnějšího seriálu či reklamy na rozpustnou kávu.

Nejlepší službu tak Sapkowskému paradoxně prokazují ze všech audiovizuálních adaptací, které mohu posoudit, počítačové hry. Zejména poslední díl série, Divoký hon, představí jeho svět plasticky, se všemi aspekty od fantazie přes humor, akci, erotiku, pestré mikropříběhy až po krásně zpracovanou vizuální stránku. Je to trochu paradoxní, protože počítačové hry jako takové bývají stále ještě někdy považovány za cosi esteticky podřadného a s tvůrci herního studia CD Project RED, které Zaklínače adaptovalo do digitálního světa, měl navíc sám autor svého času trpké spory. I po zhlédnutí podstatně podařenějšího seriálu HBO The Last of Us, vytvořeného podle herní předlohy, ale musím s politováním konstatovat, že v obou případech mají tvůrci z digitálního světa nad těmi ze světa kinematografie jednoznačně navrch.