Ministr zahraničních věcí České republiky Jan Lipavský FOTO: FORUM 24 / Rostislav Kaplan
FOTO: FORUM 24 / Rostislav Kaplan
Napětí kolem toho, jak se prezident Miloš Zeman zachová ohledně jmenování pirátského kandidáta na ministra zahraničních věcí Jana Lipavského, se stupňuje. Prezident Zeman to samozřejmě dělá schválně a nastalou situaci si s vysokou pravděpodobností velmi užívá. Důležité je, aby mu představitelé a politici budoucí vládní koalice nenaletěli a nezačali s ním hrát jeho hru, kterou se jim umně snaží vnutit.
Když se podíváme na různé náznaky, které Miloš Zeman doposud vysílal, co se týče jmenování vlády Petra Fialy a odmítání jmenovat ministrem zahraničních věcí Jana Lipavského, je z nich patrná především snaha budoucí vládní pětikoalici rozdělit. A dosáhnout, aby uvnitř ní vznikl nesoulad, který by prezident Zeman mohl využít k tomu, aby si prosadil svou.
Tahle strategie dává smysl a v situaci, kdy proti hlavě státu stojí premiér, který je odhodlaný mu neustupovat, je prezidentovou jedinou šancí, aby mu vnutil svou vůli, najít jeho slabé místo. A to Miloš Zeman instinktivně cítí v koalici pěti uskupení, která má tvořit budoucí vládu. Prezident vychází z toho, že kde je pětice koaličních partnerů, nemůže být tak těžké vnést mezi ně spor a nejednotu, což je jeho jediná příležitost, jak premiéra oslabit a dominovat nad ním.
Když tedy prezident Zeman 17. listopadu v rozhovoru pro TV Nova zdůraznil, že „když vetujete byť jediného ministra, vetujete tím celou vládu“, nesledoval tím nic jiného než vnést svár a rozkol do budoucí vládní koalice a především vytvořit pnutí mezi koalicí SPOLU a Starosty a nezávislými na jedné straně a Piráty na straně druhé. Zeman zřejmě počítal s tím, že Piráti se v takové situaci stanou v očích zbytku vládní koalice potížisty a začne na ně být vyvíjen tlak, aby nominovali na ministerstvo zahraničních věcí někoho jiného než Lipavského.
Stejně tak, pokud skutečně Miloš Zeman na úterním jednání v Lánech doporučil Janu Lipavskému odstoupit z ministerské kandidatury, jak uvedla Frekvence 1 s odkazem na dva svoje zdroje obeznámené s jednáním, byla to pro změnu snaha vyvinout tlak na samotného Lipavského. Ten by sám mohl mít pocit, že je na obtíž, že nové vládě i své straně škodí a Pirátům jen komplikuje pozici ve vládní koalici, a mohl by se tak nakonec raději uchýlit k tomu, že by se své nominace na post v kabinetu vzdal.
Dlouhé čekání na rozhodnutí Ústavního soudu
Zatím to ale vypadá, že Miloš Zeman ve svém úsilí úspěšný není. Jan Lipavský svou kandidaturu nestáhl, předseda vlády Petr Fiala za ním stojí a celá vládní pětikoalice se v tomto ohledu jeví být jednotná a odhodlaná prezidentovi neustoupit a v případě potřeby podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.
Zároveň je však třeba počítat s tím, že není zdaleka vyhráno a prezident Zeman může své úsilí vládní koalici rozdělit a vnést do ní nejednotu stupňovat. Největší riziko spočívá v tom, že pokud by prezident Fialovu vládu ve výsledku jmenoval, ovšem bez Jana Lipavského, a Petr Fiala by tedy podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, jednak by ministerstvo musel někdo vést, dokud by soud nerozhodl, a jednak by to mohlo trvat i relativně dlouhou dobu.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský totiž ve čtvrtek v Deníku N uvedl, že vyřešení kompetenční žaloby by si mohlo vyžádat dva až pět měsíců, což je mnohem déle, než by se dalo očekávat. V situaci, kdy jde o ministerstvo zahraničních věcí a Česká republika začne už v červenci příštího roku předsedat Evropské unii, bylo by namístě, aby to Ústavní soud vzal v potaz a nedával si tak výrazně načas.
Prohra parlamentní demokracie
Připomeňme, že když rozhodoval v roce 2000 o kompetenční žalobě na prezidenta Václava Havla, kterou podal tehdejší premiér Miloš Zeman kvůli tomu, zda hlava státu může jmenovat guvernéra České národní banky bez ohledu na názory vlády, zabralo to soudu tehdy dva měsíce, než vydal své rozhodnutí.
Pokud by tím pádem ministerstvo někdo dočasně vedl, třeba i pět měsíců, než by se o kompetenční žalobě rozhodlo, prezident Zeman by jednak slavil dílčí vítězství, že Lipavskému prozatím zabránil stát se ministrem, a zároveň by si tím vytvořil prostor k tomu, aby dočasné řešení proměnil v dlouhodobé, tedy aby se Lipavský ministrem nestal ani po rozhodnutí Ústavního soudu v jeho prospěch.
Dá se tak očekávat, že by prezident pokračoval v poštvávání proti Lipavskému a upozorňoval by na to, proč je jeho působení v čele Černínského paláce pro Českou republiku škodlivé. Rovněž by působil na politiky jednotlivých koaličních stran ve snaze přesvědčit je, že bude pro všechny lepší, když ustoupí a najdou Lipavskému jiné místo, které prezidentovi nebude tak vadit.
Není třeba opakovat, že pokud vládní koalice kompetenční žalobu opravdu podá, měla by celý spor dotáhnout až do samotného konce a udělat všechno proto, aby se Jan Lipavský ministrem zahraničních věcí skutečně stal, byť by se to mělo o několik měsíců protáhnout. Klíčové je, aby v tomto ohledu zůstala nová vláda stejně jednotná, jako se zdá být v tuhle chvíli. V opačném případě nepůjde jen o prohru premiéra a vlády, ale především naší parlamentní demokracie.
