Informace o rozbití ruské špionážní skupiny v ČR, kterou účastníkům pondělní konference ve Sněmovně poskytl ředitel BIS Michal Koudelka, se objevila v médiích dřív, než skončil druhý dopolední panel. 

Domácí zpravodajství má u nás přednost a větší sledovanost než zprávy ze zahraničí. Na tom není nic divného. Poněkud mě však překvapilo, že zpráva nebyla v médiích zasazena aspoň částečně do kontextu, v jakém byla účastníkům poskytnuta. Totiž do informace o cílech a metodách tajných služeb dvou velmocí – Ruska a Číny. 

Dále čtěte

Povýší Zeman šéfa BIS Koudelku na generála? Přitížilo mu rozbití sítě ruských zpravodajců

Vláda znovu navrhuje ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelku do hodnosti generála. Prezident Zeman jí třikrát nevyhověl a nejspíš tak…

„Senzace“ by se tak stala ilustrací toho, s čím musíme počítat v podstatě při každém kontaktu s těmi, kdo mají co do činění s ruským nebo čínským státem. A jakou opatrností bychom se měli vyzbrojit i při jednání s těmi, kdo údajně zastupují tamější soukromý byznys a akademické instituce.

Se špiony většina z nás nikdy do styku nepřijde. V současném multipolárním střetu přesto jde o každého z nás, kdo je denně zaplaven množstvím informací a nemá čas, sílu ani kapacitu vždycky odlišit pravdu od polopravdy, manipulaci od reality a přítele od nepřítele. To je bojiště, na kterém se nacházíme všichni a kde každý z nás je každodenním terčem tiché války o naši mysl.

Kašičkou pro miminka jsou manipulace našich politiků, jejich polopravdy, kličky a lži o nich samotných, o jejich ne-podnikání, o jejich zdravotním stavu, o jejich majetku či herojských činech ve styku se zahraničními partnery. Působení ruských tajných služeb a jiných státních institucí při ovlivňování veřejného mínění a dějů v zahraničí je úplně jiná liga. 

Má celou řadu cílů, z nichž některé jsou specifické pro tu či onu zemi, ale většinou jsou stejné na celém světě, i když ne vždycky ve stejnou chvíli. Také se na všechno a na všechny neútočí se stejnou intenzitou. Bipolární svět byl přehledným hřištěm proti dnešní spletité situaci.

Všimli jste si, že na rozdíl od SSSR nemá Rusko přátele? Nemá ani opravdové spojence, pokud za ně nepočítáme diktatury v některých postsovětských republikách, kubánské „revolucionáře“ a venezuelské bankrotáře. S Ruskem to podle ruského názoru nikdo nemyslí dobře. Nikomu plně nedůvěřuje a na skutečné či potenciální protivníky působí tak, aby se Ruska báli a aby si nebyli jisti možnou ruskou reakcí. Jako člen NATO jsme podezřelí i my.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Žije u nás hodně Rusů a zcela jistě mnoho z nich, ne-li většina (soudě podle výsledků prezidentských voleb v obvodu spravovaném ruským velvyslanectvím v Praze) nevidí v Putinově Rusku to, co tam bůhví proč vidí naši komunisté nebo poslanec Foldyna. Přesto by bylo naivní se domnívat, že mezi Rusy u nás nepůsobí profesionální zpravodajci a jejich dobrovolní spolupracovníci. Stejně naivní by bylo věřit, že ruské servery Sputnik a Aeronet nekonají podle instrukcí z Moskvy. Dobrovolných a vědomých českých pomocníků mají dost, stejně jako těch nevědomých, kteří jim věří.

Jaké jsou cíle ruské mediální a kybernetické kampaně? Na koho míří ruská „soft-power“ a její vlivové agentury? Jedním z cílů je vytvoření pocitu, že informace z těchto zdrojů jsou pravdivé. Chtějí především vyvolat pochybnost a nejistotu v příjemci informace. Teprve do takového prostředí je užitečné vypustit skutečnou lež, která samozřejmě také patří do jejich inventáře. Rusko je přímočařejší než Čína, a tak se lze spolehnout, že mu jde víc o skutečnou hrozbu než o rafinované buzení obav nebo falešných nadějí. 

Rusko s oblibou ukazuje svaly třeba pomocí grandiózních vojenských cvičení za účasti zahraničních jednotek a novinářů. Do ruského arzenálu patří tajné destabilizující operace, tajná fyzická likvidace „zrádců“ a nepřátel (Litviněnko, Skripal), diskreditace osob, podpora separatismu v „blízkém zahraničí“ (Ukrajina, Gruzie, Podněstří), korupce a mnoho dalších metod. Rusové proto využívají i kybernetickou cestu.

Začátkem tohoto týdne byla zveřejněna informace o skupině zvané Turla. Šlo o pracovníky ruské FSB, kteří působili skrytě přes – údajně nic netušící – íránskou hackerskou skupinu. Turla prý od roku 2017 provedla nejméně 30 útoků a špionážních akcí proti průmyslu a vládám dvaceti států, hlavně na Blízkém východě, ale i v USA a ve Velké Británii. Bylo by velkou chybou si myslet, že nás se takové nebezpečí netýká.

Podle New York Times disponuje ruská vojenská rozvědka elitní Jednotkou 29155, jejímž úkolem je provádět v Evropě operace s cílem podvracet politický systém a škodit ekonomicky. Údajně provedla několik dezinformačních akcí i činy o mnoho horší. New York Times mívají podobné zprávy pečlivě „ozdrojované“, jak se dnes říká. Není důvod jim nevěřit.

Americký prezident Donald Trump je už dlouho trýzněn opozicí a s ní spřízněnými médii kvůli údajné pomoci, kterou mu poskytlo ve volbách Rusko. Nemuselo poskytovat vůbec nic, úplně stačí podstrčit nějakým novinám spekulaci, že se tak stalo, a všichni, kdo Trumpa nenávidí, na špek skočí. Tím spíš, že jeho konfliktní politika a jednání jako kdyby si o to říkaly. Cílem Ruska bylo vyvolat v USA napětí, destabilizovat politický život, zkomplikovat výkon prezidentského úřadu a poškodit opozici. Není náhodou z ruského hlediska úplně jedno, kdo je prezidentem USA? Je Trumpova politika vůči Rusku v něčem zásadně jiná, než byla politika Obamova? Rusům to každopádně vyšlo, ať už je to stálo cokoliv.

V malém můžeme totéž vidět u nás. Prezident Zeman bývá obviňován z nadržování Rusku, k čemuž výrazně přispívá podivná figura jeho spolupracovníka Nejedlého. Bývalý prezident Klaus zase bývá podezírán, že z Ruska dostává víc než jen pozvání na obskurní konference. 

Z hlediska ruských zájmů je podstatné, že ani jeden z nich není ve své zemi zcela důvěryhodný. Oba společnost rozdělují a oba zaměstnávají média i veřejný diskurs pidiskutky a kontroverzními výroky. Totéž platí i o zjevně a provokativně proruském poslanci Foldynovi. Proč by je, proboha, měli Rusové platit, když jim nejlépe poslouží takoví, jací jsou? Pak stačí jen tu a tam přidat řádovou stužku nebo pochvalný výrok. O to se starají média pod taktovkou ruské rozvědky a „báťuška“ Putin. 

Rusko toho na rozdíl od Číny nemá moc jiného k nabídnutí svým skutečným i potenciálním stoupencům. Ví také, že vyhrát tuto kybernetickou a „hybridní“ válku nemůže. To však není důvod, aby ji nevedlo a aby se nepokoušelo maximalizovat to minimum vlivu, které u nás má.