Žijeme v posttotalitní zemi v postfaktické době. Nejde ani tak o reálné skutečnosti, nýbrž o jejich interpretace. Kdo ovládne mainstreamový veřejný prostor, ten určuje, co je a co není důležité, ba co víc, ten definuje momentální „pravdu“. Pravdou se stává to, co řekne vůdce a věří tomu většina. Vše je relativní, nic není faktické. Otěže moci drží ti, kteří umějí silně pronášet nové a nové líbivé lži, které umlčí neprůraznou a někdy i bojácnou pravdu. Je přeci jednodušší nechat se vést a nekomplikovat si život namáhavým přemýšlením, hledáním a ověřováním faktů. A ještě existuje postoj apriorní nedůvěry ke všemu a ke všem. Nevěřit nikomu a ničemu, neúčastnit se žádné veřejné diskuze, rezignovat na jakoukoliv aktivitu, která přesahuje osobní rozměr bytí.

Uchvatitelé moci potřebují své loajální podporovatele, kteří tvoří armádu sešikovaných voličů a aktivních vykonavatelů jejich vůle. A využijí i pasivitu absentérů. To jim může stačit k pohodlné většině. Fenoménem doby je relativizace pravdy a tolerance lži. Dříve bylo informací málo a hledači pravdy se snažili ji hltavě objevovat pod nánosy propagandistického balastu. Dnes je situace jiná. Informace a dezinformace se na nás valí nepřetržitě v masové nadprodukci, všemi kanály, a je velmi snadné se v nich utopit. Mnoho lidí si pak vystačí s předpřipravenými koncentráty té „správné“ pravdy. Pragmatici poměřují pravdu jen její užitečností. To je hlavní kritérium hodnocení, vše se přeci dá zobchodovat, pravda nebo lež. Vyšší bere. 

Profesionální manipulátoři pronášejí své lži tak přesvědčivě, že jim nakonec i sami věří. Jejich věrní posluchači se drží svých starých „dobrých“ zvyklostí, zejména té, která praví, že nemít názor je ten nejlepší názor. Konzumují lži stejně automaticky jako zboží, které se jim nabízí při každém kliknutí v jejich chytrých telefonech a při sledování nekonečných seriálů. Obojí je zabaleno do lákavých podob. Populisté vědí, že jejich masy potřebují osvědčené modely chléb a hry. Oni dokáží svým ovečkám slíbit všechno. Co bude dál? Bude na to ten stát někdy v budoucnu mít? Svoboda a demokracie? No jasně, ale nejdůležitější je přeci stát na té úspěšné straně ve vítězném tričku. Pravda? Koho to zajímá. Neubližovat jiným a umět pomoci potřebným. Fajn, ale kde je ten výnos? Je těžké, ale bohužel i snadné zároveň se identifikovat s těmi, kteří svůj program pro lidi opírají jen o kult konzumu a mravní relativizaci. Všechny ctnosti a vznešenosti dokáží umně zneužít a zcizit ve svůj prospěch. Pokud se jim to zrovna hodí do krámu. Bude-li se teď bossovi hodit klanět se Václavu Havlovi, tak proč ne. Hranice nevkusu a licoměrnosti pro šarlatány a hochštaplery žádné nejsou. Je smutné, že jim to baští i někteří jinak inteligentní lidé…

Často si vzpomenu na úžasnou písničku Vladimíra Merty ze sedmdesátých let „Omamná květina pravdy“. Je možná ještě naléhavější než v době vzniku. Posuďte sami. 

A přidávám i text.  Pravda prý vítězí. Jasně, ale která a čí? Pravdu si lze i ukrást, přivlastnit a obalit ji do barvotiskových rafinovaných lží. I lháři se dokáží účelově hlásit k těm, kteří žili v pravdě a dokázali jí mnohé obětovat, život či léta v žalářích. A ti, kteří žili a žijí v úplně jiném modu, nám dnes vládnou a káží nám o své nové „pravdě“. Současné vzedmutí občanského vzdoru chápu jako projev duševní hygieny a sebeobrany před ataky lhářů a šejdířů. Vzdání se by znamenalo rezignaci na vlastní identitu a integritu. Ti nahoře jsou jen dočasnými správci našich daní. Oni nemohou měnit pravidla podle svých egoistických potřeb, pokud uslyší hlasité NE! V parafrázi na známé sametové heslo se dá říci, že ONI nejsou jako MY. Nemají žádné zábrany. Pamatujme si, že platí jednou Bureš, navždy Bureš. I když se tváří na doporučení svých marketérů jako člověk budoucnosti, tak byl, je a navždy zůstane cynickým symbolem naší neblahé minulosti. Právě proto se k němu tak vášnivě hlásí všichni normalizační nostalgici. Je s podivem, že jich je tolik…