Do Bruselu se jako vlaštovky slétají nově zvolení členové Evropského parlamentu (EP) a předsedové vlád hledají nové komisaře a další funkcionáře.
Jedním z úkolů, nikoli největším, ale pro každého nějakým způsobem podstatným, bude hledání odpovědi na otázku „co s Tureckem“. Až se bude vědět „co“, bude třeba také říci „jak“, a nakonec se to bude muset udělat.
Minulý EP se dostal tak daleko, že někteří poslanci začali na Komisi vyžadovat pozastavení nebo ukončení negociací o tureckém členství. Komise nikam nespěchala (jako obyčejně) a horký brambor schovala do šuplíku pro novou Komisi. Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), která by o tom měla vědět nejvíc, se rovněž chovala až nepochopitelně zdrženlivě. Její šéfka F. Mogherini se teprve v těchto dnech nechala slyšet, že turecké soudnictví jaksi není úplně v pořádku a že by to asi mělo najít vyjádření v postoji k turecké žádosti o členství v EU.
Paní Mogherini přišla s křížkem po funuse. Německo, Rakousko a Francie se k jeho členství staví odmítavě už dlouho. Do nového EP přibyly další hlasy odmítačů tureckého členství. Nebude jich sice dost na náhlé a jednoznačné ukončení jednání, ale je jich dost na to, aby se nad tím ostatní zamysleli.
Takové zamyšlení skončí pro Turecko špatně. Kdy přesně, to se uvidí, ale s tureckým členstvím v EU je v současné konstelaci amen. Hlavním – ne-li jediným – viníkem tohoto stavu je turecký prezident a způsob, jakým vládne Turecku.
Prezident R.T. Erdoğan je už sice na počátku sestupné trajektorie, ale sestup bude ještě dlouhý. Tak dlouhý, že definitivně bude muset o Turecku rozhodnout dnešní EP a nová Komise. Rok 2023 bude součástí jejich mandátu a turecký prezident bude chtít rozhodnutí dřív, než začne slavit sto let republiky (29. října 2023).
Není druhá země mimo EU, která by v unijní agendě měla místo srovnatelné s Tureckem. Turecko je velké, lidnaté, je ekonomicky důležité pro dominantní státy EU, je v NATO, leží mezi Evropou a Blízkým východem (jednou jako most, jindy jako hráz), jeho obyvatelé jsou muslimové, ale většinou žijí způsobem blízkým Evropanům. Objektivních důvodů pro členství v EU je víc než důvodů proti. Přesto se Turecko členskou zemí EU nestane.
Erdoğanovo Turecko totiž není evropské ve smyslu své politické kultury. O jeho osudu rozhodl prezident a jeho věrní. Protože je pro ně výhodnější tvářit se jako oběť pletich zahraničních „islamofobů“, zaujali vyčkávací pozici a doufají, že nervy povolí dřív EU. Do světa vypouštějí prohlášení, že „EU se musí rozhodnout, jestli o Turecko stojí“ nebo že „členství v EU je stále strategickým cílem“ (ministr zahraničí).
Jsou to jen balónky, na které občas někdo v Evropě skočí, ale skutečnou váhu nemají žádnou. Na stejné misce vah totiž najdeme statisíce lidí vyhozených z práce a tisíce uvězněných za údajné členství v prezidentem vymyšlené teroristické organizaci. Jsou na ní zničené životy novinářů, studentů a profesorů, zastavená nebo přátelům prezidenta nuceně prodaná média, která nebyla dost vstřícná k prezidentovi. Jsou tam stovky státních úředníků, kteří nebyli dost loajální, stovky policistů vyhozených ze služby nebo za trest přeložených kamsi na východ. Na stejné misce také spočívá šikanování opozice a kus turecké ekonomiky, poničené prezidentovými zásahy ve prospěch jeho podporovatelů.
Takové bude Turecko ještě řadu let. Proto do Evropské unie nepatří.
