Na řeči o možných nových sankcích EU proti ruskému státu vyvolaných demonstrativním pronásledováním Alexeje Navalného odpověděl Kreml ústy svého ministra zahraničí Lavrova mimořádně nevybíravě: budou-li jakékoli řídící kádry Ruska postiženy osobními sankcemi, ponechává si ruský stát možnost odpovědět úplným přerušením všech styků s Evropskou unií. V minulosti si Lavrov často nebral servítky a mluvil o Evropanech pohrdlivě jako o „debilech“, leč tentokrát rétorická facka připomínala spíše bolestivý štulec.

Neméně zarážející bylo rozpačité mlčení Bruselu, který se ani po týdnu nezmohl na nějaké rozhodné prohlášení. Znalec by neměl být překvapen: jiné, razantnější odpovědi, než je mdlá a trudnomyslná zádumčivost, je schopno jen společenství, které si uvědomuje vlastní morální nadřazenost, z jejíž výšky může poučovat, číst levity a kázat zásady. Západ vcelku a Evropa zejména nyní takové morální právo před očima ztrácí.

Když si vpředvečer svého návratu do Ruska Alexej Navalnyj dovolil nesmlouvavými slovy odsoudit příklady cenzurování amerického prezidenta Trumpa na sociálních sítích a pokusy zbavit ho doživotně volebního práva, což je právo volit a být volen, mnozí na Západě byli nemile překvapeni – cožpak ruský opozičník tak dlouho byl v kómatu, že zcela ztratil vědomí reality? Cožpak nechápe, že staré společenské normy a zvyky dnes neplatí, ježto se přežily a jen brzdí slibný vývoj, a proto snad trvá na obstarožních svobodách zaručených Prvním dodatkem americké ústavy?

Každopádně narazilo jeho prohlášení na zeď rozpačitého mlčení podobného tomu, jak reagovalo EU na Lavrovovu aroganci. Navalnyj však nemluvil zbůhdarma. Celý patos jeho osobní vzpoury proti všemocné státní mašinérii je totiž založen jen a jen na vědomí svého morálního práva. Chápal, nebo prostě cítil slezinou, že ať již se tomu říká zcela nové revoluční chápání lidských práv, není to ve skutečnosti nic jiného než zrada odvěkých demokratických zásad, a že tím Amerika dobrovolně odevzdává svůj hlavní trumf do rukou jeho totalitárních trýznitelů. A že tato zrada vlastních mravních principů otevírá všem autoritářským vládcům světa nekonečný prostor pro pokrytecké a bezzásadové chování.

Jak podřízeně vypadá chování toho, kdo ztratil morální právo, nám bylo názorně předvedeno během návštěvy „ministra zahraničí“ EU Josepha Borella v Moskvě. Evropský ministr dobrovolně volil roli prosebníčka, jak to dělala ruská knížata u dvora mongolského bogdychána. Není divu, že se nezmohl na žádná ostrá slova, když mu byla bez okolků oznámena nová politika ruského státu.

Historie však zná i jiné příklady: v lednu roku 1980, když akademik Sacharov byl poslán do vyhnanství do města Gorkij, se v Moskvě zrovna nacházel na oficiální návštěvě předseda Národního shromáždění Francie Jacques Chaban-Delmas. Nebyl to žádný bezcharakterní úředníček: hrdina francouzského hnutí odporu v srpnu roku 1944 přijímal kapitulaci německé posádky v Paříži. Do Moskvy přijel hned po vpádu Rusů do Afghánistánu, aby od Brežněva s Ustinovem zjistil, zda Moskva vážně usiluje o 3. světovou válku. Když ho zastihla zpráva o vyhnanství akademika Sacharova, bez váhání vstal a beze slova opustil jednací sál a celý další program odřekl. Vrátil se bez vysvětlení do Paříže. Věděl totiž z vlastní zkušenosti, že sebevědomý západní politik se nesmí snížit na úroveň každého autoritářského hovada.

Byla to zcela jiná sorta Evropanů než lady Ashton, Federica Mogheriniová nebo dnešní Borell. Evropská unie, aniž by vydala rozhodné odsuzující prohlášení, poslala do Moskvy šéfa diplomacie, aby, řečeno slovy rozhlasové stanice Deutsche Welle, „nepropásla šanci v přímém dialogu s Lavrovem posoudit důležité otázky současnosti“.

V této formulaci je zakleta celá pokleslá morálka současného evropského společenství – počínaje přeceněním významu „mluvícího koně“ Lavrova a konče dětinskou vírou v možnost „věcné diskuse“ s dědici sovětských diktátorských vůdců. Nelze než konstatovat, že úpadek kompetentnosti jde ruku v ruce s mravním úpadkem – je to přírodní zákon. Právě proto dlouhodobá „hra o pokles“, permanentní snižování prahu citlivosti Evropanů, jejich ochota „pochopit a přijmout“ vlastní pravdu diktátorských režimů, jejich připravenost osvojit si úchylnou logiku potlačování jinak smýšlejících v zájmu „stability“ nemohou vyprodukovat nic jiného než ubohou postavičku evropského poslíčka bezmocně přihlížejícího, jak mu nadutý hostitel demonstrativně trhá před očima jeho poníženou supliku. Když obdržel zvěst o barbarském rozsudku a dalších nepravých soudech s Navalným, nevstal a neopustil nesmyslná jednání, nýbrž vřelým stiskem ruky dotvrdil vlastní nicotnost.

Je třeba pochopit, že vůbec nejde o nějaké jednotlivé výstřelky, které se dají s odstupem času napravit. Nejde jen o toho kterého politika, jemuž někdo chce vzít ústavní právo na názor jen proto, že pokládá ten názor za škodlivý. Jde o zboření celé konstrukce demokratické civilizace, jejích nosných pilířů. Jakákoli racionalizace domnělé potřeby systémové cenzury, jakkoli logické odůvodňování nutnosti boje proti „nesprávným“ názorům může sice na nějakou dobu zajistit společenskou stabilitu, ale s demokracií taková civilizace už nebude mít nic společného.

Západ, který kráčí cestou omezování svobody slova, shromažďování, politické plurality, volného střetu různých idejí, potlačování konkurenčních postojů a hlasů, cestou zákazu činnosti politických oponentů, výkonu povolání, prověrek a ideových čistek – takový Západ dokořán otevírá Pandořinu skříňku a vlastníma rukama vyviňuje diktátorské režimy z jakýchkoli mravních ohledů, ztrácí ve sporu své morální prvorozenecké právo. Liberální myslitelé, kteří nadšeně podpořili toto scestí, protože v soumraku naší civilizace spatřovali zrod pokrokovější, odpovědnější demokracie, by neměli naříkat: džin byl vypuštěn z lahve! Připoutejte se a držte si klobouky, jedeme s kopce! Odteď mohou všichni diktátoři planety na kázání o morálce zvysoka kašlat: Jste ti poslední, kdo by nám měli číst levity!