ANALÝZA / Hlavní dějiště občanské války v Sýrii skončilo překvapivě rychle. Diktátora Bašára Asada, kterému se v posledních třinácti letech dařilo ustát masové povstání jen díky vydatné podpoře z Ruska a Íránu, na konci listopadu zaskočila blesková ofenzíva rebelů a po pádu několika významných měst ho 8. prosince přinutila k útěku do Moskvy.

Vládu nad velkou částí Sýrie vzápětí převzala hlavní povstalecká skupina Tahrír al-Šám (HTS), která do té doby kontrolovala pouze provincii Idlíb na hranici s Tureckem – a která má kořeny v místní odnoži Al-Káidy i takzvaného Islámského státu. HTS se v posledních letech od obou brutálních teroristických organizací distancovala, a dokonce s nimi válčila. Její ideologie založená na fundamentalistickém výkladu sunnitského islámu však stále děsí početné syrské náboženské menšiny.

Dále čtěte

Pomůžeme destrukci v Evropě, ať žijí pogromisté a davy migrantů páchající zvěrstva, napsal Medveděv

Exprezident, expremiér a místopředseda bezpečnostní rady Ruska Dmitrij Medveděv na Telegramu napsal,…

Noví vládci Sýrie se nyní snaží ne-sunnitské skupiny přesvědčit o tom, že se nestanou cílem diskriminace ani násilí, ale naopak dostanou plná občanská práva. Stín na tyto přísliby ovšem vrhá chování HTS v Idlíbu i četné násilné incidenty, které menšinové komunity od Asadova útěku ze Sýrie zažívají.

Domov mnoha komunit

Sýrie patřila před vypuknutím občanské války v roce 2011 mezi nábožensky nejpestřejší země na Blízkém východě. Zhruba dvě třetiny obyvatel se sice hlásily k sunnitskému islámu, vedle nich však žily početné menšiny šíitských Alávitů, Drúzů nebo křesťanů mnoha různých denominací – od řeckých či syrských pravoslavných přes melchitské řecké katolíky až po příslušníky arménských církví.

Pestrost starodávných křesťanských komunit dobře ilustruje Aleppo, které padlo při bleskové ofenzívě do rukou HTS jako první již 29. listopadu. V tomto druhém největším syrském městě působí hned devět různých katolických a pravoslavných arcibiskupů a existují zde i dvě arabské protestantské církve. Křesťané před válkou tvořili zhruba desetinu syrského obyvatelstva, odhaduje se však, že z nich od té doby na čtyři pětiny utekly do zahraničí.

Do sousedních zemí uprchla i řada Drúzů, jejichž komunity se soustředí na hranicích s Libanonem, zatímco počet Alávitů poklesl zejména kvůli jejich nasazení ve válce. K této šíitské menšině totiž patřil sám Bašár Asad, který v posledních letech alávitskou komunitu využíval k masovým odvodům do armády. Jen v roce 2017 se odhadovalo, že v Asadově armádě padlo na 150 tisíc Alávitů a v některých vesnicích mělo být zabito na 60 až 70 % všech mladých mužů tohoto vyznání.

Nejistá tolerance

Mnoho civilistů ze všech menšinových komunit bylo v průběhu války zavražděno různými islamistickými skupinami včetně těch, ze kterých vzešla právě HTS. Fronta an-Nusrá, která je předchůdkyní HTS a hlásila se k Al-Káidě, na různých místech v Sýrii ničila starobylé kostely a kláštery, unášela jeptišky a řadové křesťanské křesťany nutila platit náboženskou daň. Od Drúzů a Alávitů, kteří jsou sunnitskými radikály považováni za heretiky, pak vyžadovala návrat k „pravé“ víře, a zvláště Alávité se stávali cílem jejich „odvetných“ útoků za ruské bombardování.

Nová vláda dosazená HTS dnes tvrdí, že budou příslušníci menšinových komunit pod ochranou státu a budou požívat stejná práva jako většinoví sunnité. Za tímto účelem se rebelové mimo jiné setkali s jejich náboženskými představiteli, které ujistili o tolerantním přístupu. „Slíbili nám, že budeme moci i nadále vykonávat naše náboženské praktiky, že se naše ženy nebudou muset zahalovat, a dokonce slíbili, že nám vrátí katolické školy,“ popsal tato setkání syrský katolický arcibiskup z Aleppa, Denys Antoine Chahda.

Vláda už skutečně přijala některé konkrétní vstřícné kroky k menšinám, když kupříkladu vyhlásila 25. a 26. prosince za státní svátky, zajistila relativně klidnou a otevřenou oslavu Vánoc a v řadě syrských měst i nadále umožňuje prodej alkoholu v obchodech i restauracích. Víno je totiž mimo jiné důležitou součástí křesťanských i alávitských náboženských obřadů, zatímco Drúzové většinově pití alkoholu zapovídají.

Dále čtěte

„Něco takového jsme neviděli od dob nacistů.“ Asadova mašinérie smrti mohla zabít až 100 tisíc lidí

V Sýrii mohlo od roku 2013 zemřít více než 100 tisíc lidí kvůli státem řízenou „mašinérii smrti“ za vlády vůdce…

Mnozí se ovšem obávají, že je tato počáteční vstřícnost pouze součástí strategie HTS směrem k západním zemím, které tuto skupinu stále ve velké většině považují za teroristické hnutí. A přístup k náboženským menšinám se může velmi rychle změnit poté, co Sýrii přestane věnovat pozornost mezinárodní společenství. „Samozřejmě, že máme strach,“ připouští například melkitský katolický kněz Fadi Barka z jednoho z nejstarších syrských klášterů Mar Sarkis. „Vždyť Sýrii dnes vládnou stejní lidé, kteří na nás před jedenácti lety útočili.“

Právě křesťanům se v Idlíbu pod vládou HTS v posledních letech nežilo nijak zvlášť svobodně: mohli sice praktikovat svou víru a byl jim z velké části vrácen zabavený majetek, kostelům však bylo zakázáno vyzvánět zvony a od žen se očekávalo, že nevyjdou na ulici bez šátku. „V oblastech osvobozených opoziční koalicí vedenou HTS prozatím pozorujeme ochranu náboženských a etnických menšin. Modlíme se ale, aby tomu tak bylo i nadále, protože má za sebou hnutí znepokojivou historii, když v Idlíbu prosazovalo přísnou interpretaci islámského práva,“ popisuje Nadine Maenzaová, prezidentka Mezinárodního sekretariátu pro náboženskou svobodu.

Potyčky a protesty

Také ve zbytku Sýrie se po nástupu HTS život menšin navzdory vstřícné rétorice neobešel bez řady znepokojivých okamžiků. Oslavy Vánoc kupříkladu narušilo hned několik incidentů včetně střelby na řecký ortodoxní kostel v Hamá nebo podpálení vánočního stromku v městečku Suqaylabiyah, kvůli kterému v řadě míst po celé zemi včetně hlavního města Damašku vypukly masové demonstrace požadující bezpečí pro křesťany.

HTS ovšem na tento útok zareagovala rychle, když zadržela skupinu zahraničních bojovníků z konkurenční islamistické skupiny. Jeden z náboženských představitelů hnutí se dokonce na znamení solidarity objevil na veřejnosti s křížem v ruce, což je u islamistických kleriků značně neobvyklé.

Podstatně vyhrocenější jsou vztahy mezi sunnity a Alávity, kteří se kvůli svému spojení s Asadem stali od zhroucení jeho režimu cílem řady násilných útoků. Už 9. prosince bylo zavražděno deset lidí v alávitské vesnici Bahra, dalších šest se stalo obětí útoku v sousední obci Mouaa. Útoky přitom zřejmě nebyly motivovány jen náboženstvím, ale i odvetou za zločiny Asadova režimu, které slibuje nová vláda přísně potrestat.

Zvláště velkou nevoli mezi alávitskou komunitou vzbudilo široce rozšířené video, které zachycuje útok na jejich chrám v Aleppu. Podle ministerstva vnitra pod kontrolou HTS sice video pochází už z listopadu a bylo zneužito k tomu, aby „v citlivém období rozdmýchalo rozmíšky mezi Syřany“, ve středu však navzdory tomu vyvolalo masové alávitské demonstrace ve městech jako Homs, Tartus a Latakia.

Policie na protesty v dotčených městech zareagovala uvalením zákazu vycházení a podle Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR) došlo i ke střelbě do demonstrantů, při které přišel nejméně jeden protestující o život. K Asadovi loajální milice pak pro změnu přepadly skupinu policistů, na čtrnáct jich zabily a dalších deset zranily. Za takto napjaté situace není divu, že se některé menšinové ozbrojené skupiny odmítají vzdát zbraní – kupříkladu drúzští bojovníci z města Suvajda na jihu země, které je základnou tohoto náboženství v Sýrii.

Drúzové si na rozdíl od alávitů drželi od Asadova režimu odstup, odmítali se nechat naverbovat do jeho armády a v poslední fázi se dokonce připojili k ofenzívě HTS a dalších rebelů sdružených v několika různých koalicích. Jejich náboženská odlišnost od sunnitského islámu pro ně však může znamenat problém, jak ukazuje nakládání s Drúzy v Idlíbu, kde byli HTS až donedávna nuceni ke konverzi a na rozdíl od křesťanů dostali zpátky jen menší část zabaveného majetku.