ROZHOVOR / Před časem jsem se rozhodla seznamovat čtenáře Kontextů s osobnostmi alternativní ruské kultury, které jsou českým čtenářům neznámé, i když řada z nich žije v České republice. Upřímně řečeno, mnohé z nich byly do nedávna neznámé i mně. Jednou z takových osobností je Dmitrij Volček (1964), politický novinář, člověk mnoha tvůrčích profesí, který proslul především tím, že založil a vydával jeden z nejznámějších undergroundových časopisů v někdejším Sovětském svazu. Nazval ho jednoduše podle sebe Miťjin žurnal – Míťův časopis. Svého času byl tento časopis nezbytnou četbou každého sovětského svobodomyslného intelektuála a Dmitrij Volček za jeho vydávání obdržel cenu Andreje Bělého za zásluhy o literaturu (1999). 

Dmitriji, už léta žijete v Praze, pracujete pro Rádio Svoboda, nikdo vám ale neřekne jinak než Míťo, podle vašeho časopisu… 

Ano, to je pravda.

Jste politický novinář, publicista, vydavatel, přeložil jste docela hodně knih… Věnujete se všem těmto profesím se stejnou intenzitou, nebo některá z nich ve vašem životě převažuje?

Víte, převažuje ta, kterou skoro nikdo nezná, protože to, co mě nejvíc baví, čemu se věnuju nejintenzivněji, není vidět. Vedu si deník. Prvního ledna 2000 jsem začal psát deník jednadvacátého století. Píšu ho každý den, velmi podrobně na mnoha stránkách. Úryvky z něj byly publikovány. Můžete je najít na internetu. Ale je to velice malá část, je tam jen zlomek toho, co jsem napsal.

Našla jsem je. Něco z toho jsem četla.

To je fajn. Úryvky jsou sice na různých webových stránkách, ale problém je v tom, že to nemůžu zveřejnit. Mnohých lidí by se to dotklo. Já tam samozřejmě velmi otevřeně píšu všechno, co si myslím. Jsou to tisíce a tisíce stránek. Nevím, jestli to někdy někomu k něčemu bude a jestli to vůbec zveřejním celé, protože to není pro čtení v jednadvacátém století, kdy čteme hlavně krátké tweety a číst dlouho nás unavuje. Je to něco, co by spíš patřilo do devatenáctého století. Zabere to spoustu času, protože nevynechám jediný den. A každý den je to asi dva tisíce znaků. Takže každý rok celá kniha. Je to takový… takový malý subžánr literatury. Chci říct, že tohle je moje hlavní zaměstnání. Mimo jiné, když se podíváte na můj kanál na Telegramu, hodně se zajímám o současné umění, o film a snažím se navštívit co nejvíc výstav, festivalů a tak dále, chápu je jako jakýsi druh vizuálního umění. To jsou hlavní věci, kterým se věnuju. Kromě toho pracuju pro Svobodnou Evropu, píšu o politice a mám spoustu redakčních povinností. Takže práce je hodně. 

Ale nejdůležitější věc, která se s vámi pojí, je Míťův časopis, který jste založil. 

Ano, říkáte to správně. Založil jsem ho ještě před perestrojkou v Sovětském svazu. Předtím bylo ještě jedno malé periodikum, teprve pak byl Míťův časopis. První číslo vyšlo v lednu 1985. Příští rok to bude 40 let. Chtěl bych udělat sborník těch prvních čísel. Vybrat to nejlepší, co tam bylo, protože dodneška je to z velké části nepublikované. Přidat vzpomínky, přidat články, už jsem domluvený s některými literárními kritiky, přidat nějaké fotografie z té doby a udělat takovou knížku. Řekněme od roku 1985 do roku 1990, když ještě vycházel v samizdatu, ve strojopisných verzích. Pak se z toho staly strojopisné knihy, to jsou takové obrovské svazky, vázané v tvrdých deskách. Ale už čtyři roky nevycházejí. V roce 2020 vyšlo poslední číslo. Řekl jsem si, že už nebudu pokračovat, protože ta doba je pryč.

Takže z Míťova časopisu se stal internetový časopis? 

Ne, skončil. Ale všechno, co kdy vyšlo jako Míťův časopis, je dostupné na stránkách „mitincomu“. Tam jsou všechna PDF posledních čísel a archiv těch samizdatových. Ale ne úplně všech, protože bylo hodně komplikované všechno převést do digitální podoby. Můžete si stáhnout některá z posledních čísel, nebo si je aspoň prolistovat. Je to velmi obsáhlý časopis, stovky stran. Když ho dělá jeden člověk, a tím jsem já, je to dost náročné. Takže nejdřív, v roce 1985, vycházel každý měsíc, pak byla přestávka, pak začal vycházet dvakrát ročně, pak jednou ročně… Poslední číslo už vyšlo po velké přestávce. Nějak to pro mě postupně začalo být fyzicky vyčerpávající. Navíc ten formát sám o sobě je už zastaralý. Pochází ze sovětských dob, kdy se „zakonzervoval“. Existují ještě bývalé sovětské literární časopisy jako Novyj mir nebo Znamja, které absolutně nikdo nečte. Když jsem s časopisem Miťjin žurnal začínal, tak to byl takový výbuch zevnitř. Chtěl jsem bojovat s oficiální sovětskou literaturou. Vlastně ne že bych s ní chtěl bojovat, ale chtěl jsem kontrovat něčím ve stejném formátu. To znamená: oni mají takový a takový časopis a já mám stejný typ časopisu, se stejnými rubrikami. Mám stejnou koncepci, ale s úplně jiným obsahem. No, když to vezmu kolem a kolem, tento boj začal být naprosto zbytečný, protože doba se hodně změnila. Můj časopis, který byl velmi avantgardní, odvážný, neortodoxní, šokující, zastaral. Už je také hodně staromódní. Takže mám pocit, že pro novou generaci už není majákem.

Jste si jistý, není to jenom váš pocit?

Kdysi jsem se zúčastnil veletrhu literatury faktu v Moskvě a nějak jsem se tehdy domníval, že moji čtenáři jsou mladí lidé, protože když jsem začínal, bylo mi dvacet. Přišla tam spousta lidí… A najednou vidím své čtenáře, jak říkají: „Jé, Míťův časopis! My vás čteme celý život.“ Vidím, že už je jim všem šedesát, sedmdesát, osmdesát let, že jsou to staré ženy a staří muži. A nějak jsem to vůbec nechápal. Myslel jsem si, že budou chodit pořád ti dvacetiletí, pro které jsem to všechno začal dělat. Na jednu stranu to pro mě bylo velice dojemné, ale pak jsem si uvědomil, že je to zrcadlo, že se dívám sám na sebe a že jsem s tím časopisem zestárl, a to, co bylo avantgardní, je teď naprosto staromódní. Tak jsem se rozhodl, že je čas tento projekt uzavřít. Víte, oni nemohou přestat vydávat Novyj mir, protože na něj dostávají peníze od státu. Budou ho dělat dalších tři sta let, i když už ho v tomto formátu nikdo nepotřebuje. Takže jsem se rozhodl, protože jsem sám sobě šéfem, že to musím v tichosti zavřít. Dostal jsem takový nápad. Kdysi existoval slavný samizdatový časopis, jmenoval se Časy, a v Paříži vycházel slavný časopis Sovremennyje zapiski, vydávali ho emigranti ve 30. letech, publikoval v něm Bunin, Nabokov a mnozí další významní spisovatelé… A já jsem si vždycky přál v počtu vydaných čísel oba časopisy překonat. A předehnal jsem je přesně o jedno číslo, protože měly sedmdesát čísel a já jsem udělal sedmdesát jedna. Ale dál už opravdu nemůžu… 

Tomu rozumím. Mě by ale hlavně zajímalo, co vás vedlo k tomu, že jste se už jako osmnáctiletý rozhodl, že budete vydávat vlastní časopis. Před Míťovým časopisem to bylo ještě Mlčení, je to tak? 

Ano. Přesně tak. Bylo to tenkrát velmi těžké, stejně jako v Československu. I když v Československu to asi tak tvrdé jako v Sovětském svazu nebylo. Ale i u vás byla silná cenzura. Takže proto jsem začal vydávat časopis. A samozřejmě taky proto, že nebyla jiná zábava, nedalo se nikam cestovat. Moc jsme toho nemohli, život se točil hlavně kolem literatury. Pořád jsme četli nějaké knížky. Chtěl jsem pochopitelně číst něco jiného, než co prošlo cenzurou, než co nám nabízí sovětský režim. Chtěl jsem vydávat časopis, ve kterém by se tisklo, co se tady netiskne, myslím v oficiálních nakladatelstvích. Měl jsem spoustu přátel, kteří něco psali, kteří psali tak, že to nebylo možné publikovat. Moje poezie se také nedala publikovat. Napsal jsem toho v mládí hodně. Nic z toho nebylo možné publikovat, protože to byla takzvaná avantgarda, surrealismus. Nemělo to nic společného s tehdejší sovětskou literaturou. Kromě toho tenkrát, na začátku 80. let, bylo v Leningradu období, kdy tyto strojopisné samizdatové časopisy vzkvétaly. Pro české čtenáře by mohlo být zajímavé, že jsme kromě časopisu vydávali spoustu knih českých spisovatelů. Česká avantgarda mě totiž vždycky hodně zajímala. Myslím si, že nebýt mě, nikdo by v ruštině nevydal třeba Krvavý román Josefa Váchala. Vydali jsme ho v krásné grafické úpravě, doprovodili jsme ho rytinami. Snažili jsme se to původní české vydání reprodukovat stejným způsobem, aby tam byla hra s písmeny, s různými typy písma, aby tam byly rytiny na stejných místech. Byla to hodně náročná práce. Pak jsem také vydal významnou část díla Ladislava Klímy. 

Vy jste přeložil Klímu do ruštiny?

Já osobně jsem ho nepřekládal. Umím jenom takovou tu každodenní češtinu. Sám nic nepřeložím. Ale učil jsem se česky docela zajímavým způsobem: skrze povídky Ladislava Klímy. To je hodně zvláštní, ne? Měl jsem učitelku, byla z první vlny ruské emigrace. Žila tady od dvacátých let, stará paní. Dávala mi soukromé hodiny češtiny. Říkal jsem si, že se přece nebudu učit z normální učebnice pro normální lidi. Tak jsem navrhl, že bychom mohli vzít třeba knihu Ladislava Klímy, učit se podle románu Utrpení knížete Sternenhocha. Prostě jít slovo od slova. Jenže Klímův jazyk je velice archaický. Těch úskalí bylo víc. Klíma si vymyslel spoustu slov. Je hodně vynalézavý. Není to jazyk, jakým mluví současní Češi na ulici nebo v obchodě. A my jsme seděli a rozebírali každou větu. A pak jsem svoji učitelku přemluvil, aby tu knihu přeložila. Přeložila to opravdu krásně. Protože žila v Čechách ve dvacátých letech, tak tomu jazyku, kterým se mluvilo před sto lety, velmi dobře rozuměla. Její ruština byla také archaická. Myslím, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem vydal. A poslední kniha, kterou jsme vydali, je Český román, taky od Klímy. To je také velmi zajímavé, protože Český román ani v Čechách dlouho nevyšel celý. Ta kniha je na svou dobu tak šokující, že vždy byla vydána v upravené, zkrácené verzi. Teprve před čtyřmi nebo pěti lety vyšla v České republice celá. Myslím, že ji vydalo nakladatelství Torst. [Bylo to v roce 2019, pozn. IR.] Román překládala Inna Bezruková, skvělá překladatelka, jedna z nejznámějších bohemistek v Moskvě.

Vraťme se od knih, které jste vydal, k širokému rozptylu vašich činností. Řekněte mi, Míťo, jak jste se dostal k práci pro Rádio Svoboda? 

Tak to je docela dlouhý příběh, budu stručný. V Sovětském svazu byl velmi známý disident, Sergej Grigorjanc. Byl to nejen disident, ale také velký intelektuál. Strávil hodně let ve vězení. Na svobodu ho pustili v roce 1987 na základě Gorbačovovy amnestie. Založil časopis Glasnosť. Byl to časopis, který byl v Sovětském svazu absolutně zakázaný… [Grigorjanc v roce 2014 odsoudil ruskou agresi proti Ukrajině a podal stížnost k soudu v Haagu, v níž požadoval Putinův soud. Pozn. IR.]

Proč byl zakázaný?

Protože hodně předběhl povolenou glasnosť, Gorbačovovu glasnosť. Psalo se v něm o všem, co bylo zakázané. Mohlo se psát třeba o Stalinových zločinech, ale nesmělo se psát o politických vězních, o těch současných. Takových témat, která byla tabu, bylo spousta. Když jsme se s Grigorjancem poprvé setkali na sjezdu vydavatelů nezávislých časopisů a on viděl můj časopis, který byl tenkrát už hodně známý, zeptal se mě, jestli bych nechtěl pracovat v jeho redakci. Já jsem odpověděl: samozřejmě že chci! Chci jet do Moskvy, chci bojovat za svobodu, chci svrhnout komunistický režim! Byl jsem nadšený. Bylo mi dvacet. Odjel jsem do Moskvy. Začal jsem s Grigorjancem pracovat. Naše redakce byla centrem disidentského hnutí v Moskvě. Byly tam domovní prohlídky, měli jsme spoustu problémů. 

Jak taková odbojná redakce za Gorbačovovy perestrojky vypadala? 

Redakce Glasnosti, to byl obyčejný byt v Moskvě. Když bylo povoleno vysílání Rádia Svoboda, když ho přestali rušit, hned druhý den nám volali z Mnichova. Ptali se, jestli by byl někdo ochoten pro ně pracovat. A byl jsem to já, kdo zvedl telefon. Řekl jsem, že samozřejmě chci pracovat pro Rádio Svoboda, s velkou radostí. Nebál jsem se absolutně ničeho. A tak jsem se stal prvním zpravodajem Rádia Svoboda v Sovětském svazu. Psal se rok 1988. Vůbec samotná myšlenka, že by sovětský občan v Sovětském svazu mohl pracovat pro Rádio Svoboda, byla úplně absurdní. Neexistovalo nic, co by bylo víc zakázané. To bylo jako vlastizrada nebo něco takového. Ano, existovalo vysílání BBC, Hlas Ameriky… Ale Rádio Svoboda bylo prostě to nejzakázanější. A já jsem říkal, ano, samozřejmě že to chci. Na začátku nám nabídli, že budeme dělat jenom přehled sovětského tisku a pak se uvidí. Začal jsem tedy dělat přehledy sovětského tisku. Dělal jsem je měsíc. Myslel jsem, že mě zavřou, ale nezavřeli. Pak mi řekli, pojďme místo přehledu sovětského tisku dělat reportáže, prostě skutečné reportáže z Moskvy. Tak jsem začal dělat reportáže. Pomohl jsem jim najít zpravodaje v Tallinu, ve Vilniusu, v Rize, kde to bylo trochu svobodnější. Několik dalších lidí začalo pracovat v Moskvě. Celkově v té době, v roce 1989, bylo po celém Sovětském svazu pět šest zpravodajů. A nikdo nebyl zatčen. Tak jsem začal pracovat pro Rádio Svoboda a pokračuje to dodnes. 

Co vás přimělo opustit Rusko? A kdy to vlastně bylo?

Pracoval jsem jako reportér Rádia Svoboda během puče roku 1993. Jestli si vzpomínáte, Nejvyšší sovět byl tenkrát napaden Jelcinovými silami.

Ano. Velice dobře si na to vzpomínám…

Už tehdy jsem si uvědomoval, že v Rusku nebude demokracie, že všechno směřuje ke katastrofě, že Jelcin je jen o málo lepší než komunisté. A pak mi nabídli práci v Mnichově, kde sídlilo Rádio Svoboda, ve zpravodajském oddělení. Byla to mnohem nudnější práce než práce reportéra v Moskvě, ale měl jsem pocit, že je čas opustit zemi, protože nic dobrého se tam nechystá. Myslel jsem si, že Rusko bude skvělá svobodná země, ale všechny mé iluze se rozplynuly. Uvědomil jsem si, že musím odejít. Myslel jsem si, že zůstanu v Mnichově na stáži rok. Pak mi prodloužili smlouvu, pak mi nabídli smlouvu v Praze a v roce 1995 jsme se s celou redakcí přestěhovali z Mnichova do Prahy. Od té doby jsem tady. Mimochodem, stal jsem se i českým občanem. Koupil jsem si byt v Mariánských Lázních, takže často bývám také tam, nejen v Praze. Stal jsem se, dá se říct, úplným Čechem. Žiju v Česku víc než mnozí Češi.

Českou republiku jste si tedy vybral jednoduše proto, že se redakce Rádia Svobodná Evropa přestěhovala do Prahy?

Ano, bylo to čistě z technických důvodů. Ale mám Českou republiku moc rád, mám rád českou kulturu. Myslím, že ji znám velmi dobře, zejména kulturu meziválečnou. Mám velkou sbírku českých obrazů. Je to hlavně avantgarda, takže dvacátá, třicátá léta.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste si založil vlastní nakladatelství? 

Tak nějak to vyplynulo z mého časopisu. Prostě jsem si uvědomil, že časopisy jsou velice archaická struktura. Lidé chtějí číst knihy, ne sbírky literárních děl autorů, kteří spolu nemají nic společného. Myslím si, že vydávání knih má v posledních letech větší význam než časopis. V časopise je dejme tomu jedna povídka, která má přilákat čtenáře, a pak vyjde kniha povídek už v nakladatelství. Nebo je tam úryvek z románu a pak vyjde román. Pro mě bylo nakladatelství důležitější než časopis. Ale jsou to spojené nádoby. Bohužel jsem zavřel i nakladatelství. Zavřel jsem ho kvůli válce. Nechtěl jsem pracovat v Rusku. V roce 2022 jsem oznámil, že nakladatelství zavírám, a téměř všechny knihy jsem dal na web zdarma. Aby si je mohl přečíst každý, hlavně Ukrajinci.

Zmiňoval jste, že píšete deník, poezii už psát nebudete? 

Především, já se nepovažuju za velkého básníka, to vám řeknu upřímně. Vydal jsem v mládí, kdy se hodně píše, dvě knížky poezie, potom jsem napsal dva romány. A pak jsem si uvědomil, že mě nebaví pracovat v těchto žánrech. Prostě vidím, že jiní jsou lepší než já. Nač tolik literatury? Je příliš mnoho knih. Člověk nemusí dělat další druhořadé knihy, když je dost prvotřídních. Proto jsem se rozhodl, že je lepší dělat něco, co můžu dělat jenom já. A co můžu dělat jenom já? Můžu přece popsat svůj život v deníku. Je to můj život a tenhle deník, snad by se dal nazvat i básní, je hodně poetický, metaforický. Používám různé literární prostředky. Přišlo mi to prostě jako zajímavý projekt. Žijeme v zajímavé době a já jsem pořád v centru dění, protože jako politický novinář se neustále setkávám se zajímavými lidmi. A hodně cestuju. Jezdím do zemí a na místa, kde skoro nikdo nebyl, a je zkrátka škoda o ty informace přijít. Tak jsem se rozhodl, že mým hlavním dílem bude tenhle deník. Ale jak jsem říkal, bohužel ho zatím nemůžu vydat.

Pokud budeme mluvit o vašich tvůrčích plánech do budoucna, je to tenhle deník?

Ano, dělám ho dál, protože to prostě nejde zastavit. Stalo se to mým zvykem. Já si prostě nedokážu představit, že přijde den, kdy si řeknu „přestaň“, protože se pořád něco děje. Baví mě psát dál a dál, popisovat. Je to jako pití kávy nebo něco takového, jsem na tom závislý. Za dvacet čtyři let jsem prostě nevynechal ani jeden den. Dovedete si představit, kolik je to textu? Gigantické množství. Ale když se na to podívám objektivně, myslím si, že je to text, který nebude mít víc než pět čtenářů, kteří ho kdy přečtou celý. Ovšem vzhledem k tomu, že se to všechno dá jednou na internet, tak vyhledávač bude podle klíčových slov schopen poskytnout někomu informace o tom, co se ten den dělo. Na internetu existuje projekt v ruštině, který se jmenuje Prožito, dělá ho jeden velmi zajímavý člověk. [Dostupné na https://corpus.prozhito.org; pozn. IR.] Sbírají tam deníky různých lidí. Mají jich obrovské množství. Ne deníků slavných, ale úplně neznámých lidí. Sbírají je a zveřejňují. Můžete si najít den, jaký chcete, dejme tomu, co se dělo 13. března 1985. Co o tom psal slavný filozof, hospodyně, politik. Můžete najít den popsaný ze všech možných úhlů. Je to skvělý projekt, mám tam taky kousky svého deníku. Zkrátka je to velmi zajímavé jak pro historika, tak pro každého člověka, který se zajímá o minulost. [Dostupné zde. Pozn. IR.] 

Takže jsou tam vaše osobní příhody, ale také komentáře třeba k politickým událostem? 

Přesně tak. Nejsou to ale komentáře, které bych psal pro veřejnost. Nepíšu třeba: dnes spadla bomba na Kyjev nebo dnes Putin řekl to a to. Píšu hlavně svou reakci, jak prožívám tu či onu událost. Je to můj soukromý, osobní záznam toho, kde jsem byl, co jsem dělal a jaké události na mě zapůsobily. 

Když se podíváme na současnou ruskou literaturu, tu exilovou, vzniká hodně děl, která jsou reakcí na rusko-ukrajinskou válku, to je pochopitelné. Ale není tohoto tématu už příliš? 

Zda nemluvíme o válce příliš často? Já si myslím, že to je hlavní událost, kterou žijeme. Řekl bych to asi takto: zažil jsem rozpad Sovětského svazu. Byl jsem v centru dění. Viděl jsem, jak vše probíhalo. Nejdřív rozpad Sovětského svazu, pak puč roku 1991, puč roku 1993. Protože jsem byl politický novinář, viděl jsem spoustu politiků, aktérů těchto událostí. Věděl jsem o všem. Bohužel jsem si v té době nevedl deník, což byla strašná chyba, protože to byly fascinující události. Myslel jsem si, že to jsou hlavní historické události mého století, mé generace. Ne že bych si myslel, že je to konec dějin jako Fukuyama, ale předpokládal jsem, že v mém životě už žádné takto velké události nepřijdou. Ale když začala před dvěma lety válka, došlo mi, že ta hlavní událost se děje teď. Na druhou stranu, nejde o nic jiného, než že předchozí události pokračují. Řekněme to takto: druhá světová válka neskončila, Sovětský svaz se úplně nerozpadl a to, co se děje teď, je pokračování těchto událostí. Prostě bylo období, kdy byl tento konflikt zmrazen, a teď se znovu rozhořel, protože to není jenom konflikt o území, ale existenciální konflikt mezi otroctvím a svobodou, mezi lidskou důstojností a totalitou. To je konflikt, o který jde. A samozřejmě se o něm musí donekonečna mluvit. A je mi velmi líto, že si mnoho lidí v Evropě neuvědomuje, jaké nebezpečí nad námi všemi visí. Nemluvím o nich, ale o nás, protože já tady také žiji. Jsem český občan, mohu volit ve volbách a tak dále. Z Ruska přichází kolosální nebezpečí a málokdo si uvědomuje, jak je hrozivé.

Může literatura, tak jako v minulé době, vzdorovat totalitnímu systému, nebo je teď bezmocná?

Ne, já si myslím, že ani tehdy nemohla nijak zvlášť vzdorovat. Řekněme, že pro inteligentního čtenáře mohl být článek Lva Tolstého z revolučního roku 1905 opravdu událostí. Vydání knihy Souostroví Gulag bylo také událostí pro těch pár lidí, kteří si ji mohli v Sovětském svazu přečíst. Ale kromě této velmi malé vrstvy čtenářů existují miliony lidí, kteří nikdy nečetli ani Tolstého, ani Solženicyna a na které nemůžete nijak zapůsobit. Takže musíte mít zkrátka tu správnou optiku. Když si řekneme, že patnáct intelektuálů diskutovalo o nějakém článku, neznamená to, že ten článek něco na světě změnil. Obrovské množství lidí samozřejmě není schopno se vyjádřit k ničemu a nic je nezajímá. Politiku a dějiny neurčují a nemění intelektuálové, kteří něco píší a nad něčím se rozhořčují. Nebyl to Thomas Mann, kdo porazil Hitlera, ani Marlene Dietrichová, ani nikdo jim podobný. A kdybychom si mysleli, že porazíme Putina nějakým článkem nebo románem, bylo by to velmi naivní. Nicméně úkolem spisovatele je samozřejmě psát, a on píše a některé lidi to osloví, některé lidi to může přesvědčit. Nechci hodnotit události v Československu, ale nemyslím si, že třeba nějaká Havlova hra měla vliv na tehdejší situaci. Samozřejmě že Charta 77 měla významný vliv, ale literatura je jenom literatura. Takže říkám: ne, literatura nic nezmění.

Myslela jsem to v metaforičtějším smyslu slova.

Řekl bych to asi takto: spisovatel napíše, hudebník složí dílo a podle těch děl se potom posuzuje určitá epocha, co nám z té doby zbylo. Co nám tedy z předchozí epochy zbylo? Zůstalo nám Souostroví Gulag, zůstaly nám Brodského básně. Ale měly nějaký dopad na samotnou epochu? Nevím, prostě si to nemyslím.

Věříte, že se do Ruska ještě někdy vrátíte, respektive chtěl byste se tam vůbec někdy vrátit? A pokud ano, za jakých okolností?

Já jsem od přírody dobrodružný člověk. Dobrodružství mám velmi rád… Proto jsem souhlasil s prací pro Rádio Svoboda. Hodně jsem cestoval po velmi nebezpečných zemích, jako je Súdán, Jemen, Pákistán, kam nikdo nikdy nejezdí. Byl jsem v Africe, všude možně. Mám opravdu rád nejrůznější dobrodružství. Když je něco zakázané, tak to chci dělat. Když je zakázaná nějaká kniha, chci si ji okamžitě přečíst. Když je zakázaný nějaký film, chci ho vidět. Když jsem se dozvěděl, že poprvé vyšel Český román v plném znění bez cenzury, okamžitě jsem se rozhodl, že ho musím vydat v ruštině. Tak to prostě je. Mám rád všechno, co je zakázané. Proto nemám rád Rusko. Nemám rád Rusko v tom smyslu, jako když emigrant miluje svou vlast a chce se tam vrátit. Já jsem odešel a necítím žádnou nostalgii, absolutně nikdy jsem se nechtěl vrátit. Mám se dobře. Vím, že jet tam je nebezpečné, že je to zakázané, myslím zakázané zdravým rozumem. Prostě je to sebevražedné, kdybych teď jel do Ruska. Ale mohl bych popřemýšlet, že bych tam jel právě proto, že je to nebezpečné a zakázané, protože chci dělat zakázané věci. 

Takže kdybyste tam jel, bylo by to z čistě dobrodružných důvodů? 

Ano, rozhodně.

Abyste se dostal do nějaké nebezpečné situace, třeba aby vás chytili na hranicích?

Buď vás chytí, nebo nechytí. Ve hře je spousta věcí. Rusko je nepředvídatelné, může se stát cokoliv. Mají velmi zvláštní logiku, kterou nelze pochopit. Vůbec nevylučuji, že kdybych jel do Ruska, nic by se nestalo. Na druhou stranu mě můžou zavřít velmi snadno, protože už jsem udělal všechno pro to, abych byl pronásledován. Samozřejmě už jenom to, že pracuji pro Rádio Svoboda, znamená být na černé listině. 

Navíc Rádio Svoboda má od února letošního roku v Rusku oficiálně status nežádoucí organizace. 

Přesně tak. Na druhou stranu, dneska jsou stovky organizací, které byly prohlášeny za nežádoucí. Včetně mnoha neziskových organizací, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. Jsou mezi nimi i ekologické organizace, myslím, že jednou z nich je Světový fond na ochranu přírody. To je organizace, která se zabývá záchranou ledních medvědů, žádnou politikou. Najednou i oni vidí, že Rusko je naprosto šílená země a že ti lidé, kteří tam rozhodují a přijímají zákony, jsou duševně nemocní. Bojují proti okultismu, bezdětnosti, nějakým nesmyslům. Takže jen těžko lze předvídat, co bude dál, jaký bude další vývoj. Znovu opakuji, že z Ruska hrozí obrovské nebezpečí. Právě proto, že tito lidé nemají žádné brzdicí mechanismy. Nemají nic, co by je zastavilo. Mohou odpálit jadernou bombu, mohou cokoliv. Já bohužel velmi dobře chápu ruský typ myšlení, ale Evropané ho nechápou. Vím, že šílenství, které zachvátilo celou zemi, je velmi nebezpečné, a čím více evropských politiků pochopí, s čím máme co do činění, tím lépe pro naši budoucnost.

Myslím si, že problém spočívá v tom, že Evropané prostě nahlížejí na situaci skrze jiné kulturní normy.

Přesně tak. Jednak ve všem hledají zdravý rozum – tohle je výhodné a tohle není výhodné. Proč by to Rusko dělalo, když to pro něj není výhodné? Ale ono to udělá. Je to nevysvětlitelné. Jak vysvětlíte logiku šílence? Jsou to malincí lidé. Malincí ve smyslu intelektu. A najednou dostali obrovské peníze. Obrovské peníze, které si žádný evropský politik nedokáže ani představit. Mohou si stavět paláce za miliardy dolarů, kácet nedozírné lesy, co chtějí. A z téhle všivárny a z toho bohatství se zbláznili. Je to jako žebrák, který najednou dostane miliardu dolarů. Zblázní se, protože si neví rady, protože je předurčen k něčemu jinému. Jsou to lidé, kteří byli osudem předurčeni k tomu, aby byli taxikáři nebo úředníci, malí úředníčci státní bezpečnosti, kteří nosí nějaké papíry. A najednou se stali pány života. Najednou mají k dispozici gigantické fondy peněz, miliony lidí, které mohou zabíjet, posílat do války. A to je dohnalo k šílenství. A to šílenství je velmi nebezpečné, protože mohou, zvlášť pokud jsou to staří lidé a tak trochu si uvědomují, že jejich život stejně brzy skončí, zničit celý svět jen tak, pro zábavu… Ano, mohou. Ale samozřejmě racionálně, zdravým rozumem, je velmi těžké to pochopit. Neskutečně těžké to pochopit. 

Rozhovor vznikl 7. července 2024 a vyšel v září 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 4/2024.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.