Není jisté, zda daňový balíček zahrnující zrušení zdaňování superhrubé mzdy nakonec projde, s ohledem na pravděpodobné vrácení návrhu senátem a nutnost podpory 101 hlasů v poslanecké sněmovně. Není ani zcela zřejmé, s jakou motivací Andrej Babiš tento návrh předložil.
Snaha hledat nové voliče? Nebo sázka na to, že buď se ODS vnitřně rozdělí ohledně podpory této dlouhodobé programové priority strany nyní a v současné situaci, anebo se jednotlivé spolupracující opoziční strany mohou vzájemně vzdálit? Dost možná. V každém případě je vysoce nestandardní, aby návrh významných daňových změn byl předkládán jinak než coby vládní koncept doprovázený komplexní doprovodnou legislativou zajišťující bilanci státního rozpočtu. V řadě případů je takový legislativní postup u fiskálních zákonů požadován ústavou a také my, až se jednou bude otevírat diskuse o změnách ústavy, bychom to měli zvážit.
Řeči o rozvratu veřejných financí kvůli zrušení zdanění superhrubé mzdy jsou však přehnané. Státní rozpočet už dávno přestal v této zemi plnit funkci seriózního finančního plánu státu. Gigantické „covidové“ zvýšení deficitu na tento rok bylo sněmovnou schváleno bez jasného plánu, jak tento deficit bude využit. V situaci, kdy se stát zadlužuje, byla současně uzákoněna zbytečná a mimosystémová vánoční platba „rouškovného“ seniorům v objemu 15 miliard korun.
Pokud daňový balíček skutečně celým legislativním procesem projde, možná bude představovat určité zatáhnutí za záchrannou brzdu a současně stimul k reformě státu a jeho výdajů, k čemuž by jinak nedošlo.
Strukturální snížení veřejných příjmů si vynutí návazné kroky. Samo o sobě bude vnímáno finančními trhy, a tím ovlivní schopnost státu dále se zadlužovat. Především však přerýsuje politickou mapu. Každá politická strana vážně aspirující na výkon vládní moci bude muset svým voličům buď představit reálná opatření k reformě výdajů státu, anebo jim bude muset říct, že jim peníze z jejich účtů po volbách zase vezme. Pokud nastane konec zdanění superhrubé mzdy, bude to současně konec iluze o tom, že pravo-levé politické štěpení je pryč.
Reforma státu je možná, vlastně i nutná, ale bude bolestivá. A toto je země, kde kvůli třicetikoruně přišla kdysi volební tsunami. Konvenční argument v debatě říká, že nejprve mají být připraveny dokonalé reformy a zajištěno na ně více peněz, a pak se o nich lze bavit. Zkušenost nám říká, že takto k žádné změně nedojde. Máme kolem sebe nespočet příkladů. Například ve školství se veřejné výdaje za posledních deset let zdvojnásobily, ale nic moc jiného z hlediska výsledků se nestalo. Například digitalizace výuky nastala za pandemie v důsledku nezbytnosti, nikoli v důsledku vládní politiky. Vlastně tak trochu vládní politice navzdory (ředitelé škol, kteří upravují za nouzového stavu výuku, teoreticky jednají proti platným vzdělávacím programům, ale děti se aspoň nějak učí).
A tak to je. Změna nastane jen pod tlakem vnějších okolností, ať už jde o pandemii, anebo o přiškrcení veřejného penězovodu.
Specifickým problémem je financování činnosti územních samospráv. Zde máme problém vyplývající z toho, že obce a kraje jsou sice samosprávné, ale jejich příjmy jsou vlastně určovány státem. Takže tak úplně samosprávné nejsou. V místních a regionálních volbách lidé hlasují o tom, co by si přáli, ale nikoli o tom, kolik by na příslušnou činnost dané úrovně samosprávy byli ochotni dát.
Možná přichází čas – pokud přijmeme koncept nízkých celostátních daní – začít se bavit o možnosti daní komunálních (nyní je to jen daň z nemovitosti) a regionálních. Zejména financování krajů je obrovský problém, protože kraje ze zákona odpovídají za udržování rozsáhlé infrastruktury typu silnic a za další věci (střední školy, nemocnice…), ale jejich podíl na celostátním výnosu daní je ze zákona jen necelých devět procent.
Mezi jednotlivými kraji jsou navíc (rovněž ze zákona) obrovské rozdíly, takže třeba Jihočeský kraj, který má vůči Jihomoravskému kraji zhruba polovinu obyvatel, má přibližně stejný příjem z rozpočtového určení daní. Co kdyby místo současného absurdního a nedostatečného způsobu financování krajů každý kraj dostával z rozpočtového určení daní stejnou částku na obyvatele a k tomu si mohl svým rozhodnutím definovat krajskou přirážku k dani z příjmů, která by byla jeho vlastním autonomním příjmem? Místní a regionální politika by se stala plnokrevnou politikou, zvýšil by se zájem občanů o tyto úrovně správy státu. A dávalo by to smysl. V každém případě, zásadní zásahy do současné úrovně financování územní samosprávy musí být doprovázeny také celkovým řešením podmínek, za kterých obce a kraje fungují. Momentální debata o zdaňování superhrubé mzdy spíše jen odhaluje systémové problémy, které jsou dlouhodobé.
Autor je náměstek hejtmana Jihomoravského kraje pro oblast vzdělávání a strategie chytrého regionu za ODS.
