Evropský parlament FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / Od voleb do Evropského parlamentu uplynulo již přes půl roku, a proto se nabízí jedna z prvních možností odpovědět na otázku, zda se v tomto funkčním období Evropský parlament hlasováním občanů skutečně posunul doprava, jak často čteme. Zhodnotit to již lze nejen na základě tabulek s počty poslanců za jednotlivé strany, ale také s odvoláním na první hlasování v novém plénu či fungující interakce mezi nově složenými poslaneckými kluby.
Jedna z podstatných a viditelných změn v novém parlamentu spočívá v posílení pozice poslaneckého klubu Evropských konzervativců a reformistů (ECR), v němž zasedám nejen já, ale i ostatní poslanci zvolení za ODS. Klub ECR stále bojuje o pozici třetí nejsilnější politické formace za evropskými lidovci a socialisty a vzrostl i jeho význam při skládání většiny při jednotlivých hlasováních.
Rozdrobený parlament
Parlament je totiž opět poměrně rozdrobený, což dokládá skutečnost, že ani dva největší kluby – lidovci a socialisté – nemají dohromady většinu hlasů. Jejich neformální koalice určovala v parlamentu kurs téměř nepřetržitě od zavedení přímých voleb v roce 1979 až do roku 2019. Tehdy oba největší kluby a jejich „velká koalice“ poprvé ztratily nadpoloviční většinu mandátů a musely si hledat dalšího partnera do hry. Moc práce jim to nedalo, protože v parlamentu vedle dvou velkých uskupení fungovalo také spojenectví, kterému se neformálně říkalo maastrichtská koalice.
Název dostala podle toho, že Maastrichtskou smlouvu o vytvoření Evropské unie vedle evropských lidovců a socialistů bezpodmínečně podpořili také evropští liberálové, kteří dnes vystupují pod hlavičkou středového klubu Renew. Tito centristé a liberálové jsou v Evropském parlamentu tradičně asi nejfederalističtější silou, a proto jim vůbec nevadilo rozšířit po evropských volbách v roce 2019 klíčovou hlasovací koalici.
Minulé funkční období se navíc vyznačovalo posílením ekologistické frakce Zelení – Svobodná evropská aliance (G-EFA), jímž získali velkou převahu zastánci nekompromisně podaného Green Dealu. Pro extrémní výklad klimatické politiky totiž po skoro celé funkční období hlasovali nejen zelení, socialisté a liberálové, ale téměř kompletně také lidovci z klubu EPP.
Posun eurolidovců
Příchylnost evropských lidovců ke Green Dealu začala poněkud slábnout, když do čela německé strany CDU, která tvoří nejpočetnější část lidoveckého klubu EPP, nastoupil zastánce jejího spíše pravicového směřování Friedrich Merz. CDU, závislá na hlasech z venkova, začala vykazovat alespoň jakousi snahu obrušovat největší výstřelky Green Dealu, až když došlo na aplikaci klimatické politiky bez kompromisů v oblasti zemědělství. Německým křesťanským demokratům to stejně nebylo moc platné, protože až do letošních červnových parlamentních voleb byly v Evropském parlamentu karty rozdány tak, že většinu šlo vytvořit nalevo od evropských lidovců. Na tomto půdorysu proto končily občasné a většinou i trochu polovičaté pokusy evropských lidovců nepodpořit menší části Green Dealu či dalších vyhroceně ekologických norem.
Zeleno-levicovou většinu naštěstí odnesla vůle voličů v červnových volbách. Největší změnou je, že ve štrasburském shromáždění již nyní pestrobarevná levice nedokáže nic prohlasovat sama (a nestačí jí ani podpora silně federalistických liberálů z Renew). Posun politického těžiště doprava způsobil jednak celoevropský ústup zelené módy, který se projevil propadem zelených, jednak vzestup pravicových stran všech odstínů. Po volbách posílili Evropští konzervativci a reformisté, na které by se asi nejlépe hodilo dříve v ODS používané označení „eurorealisté“. Síly ovšem nabyla také silně euroskeptická protestní pravice, kterou dnes na evropské politické mapě asi nejvíce ztělesňuje trio Viktor Orbán – Marine Le Penová – Geert Wilders.
Blokační nelevice
Sečteno a podtrženo, vznikla nová situace, kdy evropští lidovci a kluby nacházející se (alespoň v některých ohledech) napravo od nich disponují v parlamentu tolika poslanci, že společně mají matematickou většinu. Minimálně z tohoto pohledu platí, že se Evropský parlament skutečně posunul doprava a alespoň hypoteticky v něm existuje nelevicová většina.
Má to ovšem hned několik háčků. Tato „pravicová“ většina závisí totiž na vůli evropských lidovců, kteří si opět udrželi pozici nejsilnějšího klubu, takovou hypotetickou většinu využívat.
Když se krátce po volbách ustavovalo nové vedení parlamentu, dali lidovci přednost osvědčenému maastrichtskému triu a primární spolupráci se socialisty a středovými liberály z Renew. Na základě výsledků voleb a sestavování nových poslaneckých klubů se parlament sice opravdu posunul doprava, ale nikoli do té míry, aby o většinu přišly kluby, které dosud vždy podporovaly další a další prohlubování evropské integrace a až na malé výjimky aktivně prosazovaly Green Deal bez kompromisů. Evropští lidovci se ocitli v konfortní situaci, kdy si mohou vybírat, kterou většinu využijí, zda tu maastrichtskou, středovou a podporující další integraci, anebo tu napravo od nich.
Předsednictví parlamentu i velká čtyřka unijních pozic (zahrnující také předsedy komise, rady a místopředsedu komise pro zahraniční a bezpečnostní otázky) byla z vůle lidovců obsazena ve spolupráci středové aliance se socialisty a liberály.
Kordon napravo
To ovšem nebylo všechno, protože lidovci se při volbě místopředsedů parlamentu i vedení všech parlamentních výborů stali součástí nového systému, pro nějž se nyní v Evropském parlamentu užívá francouzské pojmenování cordon sanitaire. Týž z geopolitiky pocházející termín se v domácí politice používá například v Belgii, kde už léta označuje politiku odmítání jakékoli spolupráce s krajně pravicovou a separatistickou stranou Vlámský zájem (VB, dříve Vlámský blok), praktikovanou všemi ostatními stranami.
V Evropském parlamentu systém cordon sanitaire označuje situaci, kdy je klubům z pravého okraje politického spektra, vyznávajícím euroskeptickou politiku, znemožněno získat funkce v čele parlamentu (tedy pozice jeho místopředsedů) i ve vedení všech výborů a delegací. Je to pozoruhodné i proto, že drtivá většina funkcí v Evropském parlamentu je obsazována u nás dobře známým d’Hondtovým systémem, tedy formou poměrného zastoupení. Z tohoto rozdělování pozic podle velikosti jednotlivých poslaneckých klubů jsou v aktuálním funkčním období vyloučeny dva kluby: Patrioti pro Evropu (PfE), které v létě spoluvytvořili Andrej Babiš a pravicové protestní strany z několika zemí Evropy, a Evropa suverénních národů (ESN), kam patří nejen Alternativa pro Německo (AfD) či Okamurova SPD, ale také strany hlavně z východní Evropy, s nimiž ani Marine Le Penová či Viktor Orbán u jednoho stolu sedět nechtějí.
K těmto dvěma uskupením nechovám žádné sympatie, Evropa suverénních národů a Patrioti pro Evropu jsou mi cizí nejen svými proruskými postoji k válce na Ukrajině, ale i poměrně výrazně levicovou ekonomickou politikou. Jejich vyloučení z parlamentních funkcí (včetně pozic místopředsedů výborů) však považuji za kontraproduktivní. Středovou a eurofederalistickou většinou vytvořený „sanitární kordon“ je totiž nespravedlivý v první řadě svou ideologickou vychýleností. Vylučuje kluby na pravém okraji politického spektra, ale mezi místopředsedy parlamentu vesele počítá se zástupcem klubu komunistického.
Pokud bychom chtěli pomyslným kordonem izolovat extrémní politické síly, museli bychom vytlačit i evropské krajní levičáky. To se z vůle evropských lidovců, socialistů a liberálů neděje, takže současná podoba cordon sanitaire euroskeptikům jen pomáhá získávat doma politické body. Využívají to a – podobně jako u nás Babišovo hnutí ANO – hlasitě vykřikují, že jsou ve zlém Bruselu a Štrasburku drženi mimo rozhodování a nikdo s nimi nechce ani diskutovat. Není to úplně pravda, právo vyjádřit vlastní názor jim v orgánech Evropského parlamentu samozřejmě nikdo nebere, ale přesto platí, že stávající podoba cordon sanitaire správným politickým postupem není.
Na tom trvám, přestože se tento kordon na náš klub Evropských konzervativců a reformistů (ECR) nevztahuje. Klub ECR má v novém Evropském parlamentu uznávanou pozici, která se projevuje nejen jeho zastoupením v čele orgánů parlamentu, ale třeba i tím, jak hojně se tentokrát nominovaní kandidáti na komisaře před svým „grilováním“ setkávali s poslanci ECR a představovali jim svoje vize budoucího výkonu komisařských funkcí. To je oproti situaci před pěti lety, kdy byl klub ECR „vládnoucí většinou“ spíše přehlížen, novinka hodná pozornosti.
Odlesňovací vlaštovka
Přes zmíněný posun těžiště Evropského parlamentu doprava stále platí, že se teprve uvidí, zda bude pravý střed – konkrétně evropští lidovci – unijním institucím spíše „vládnout“ ve velké středové koalici se socialisty a liberály, anebo začne častěji využívat blokační většinu od středu doprava.
Už na listopadové plenární schůzi parlamentu se objevila první vlaštovka využití nelevicové většiny, když Evropský parlament schválil návrh odcházející komise odložit o rok účinnost již schváleného nařízení o odlesňování, které by ve stávající podobě poškozovalo značné množství ekonomických subjektů.
Jedna vlaštovka ovšem jaro nedělá: odpověď na otázku, zda se nově složený parlament stane orgánem, který přispěje k racionalizaci a k potřebným úpravám Green Dealu a další vypjatě ekologické legislativy, přinese až budoucnost.
Autorem je europoslanec za ODS.
Text vyšel v prosinci 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 6/2024.
KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.
