Hrabě Monte Christo FOTO: Bioskop / se souhlasem
FOTO: Bioskop / se souhlasem
RECENZE / Pokaždé, když se objeví remake klasiky, kterou známe nazpaměť, dávám jeho tvůrcům „klobouček“ za odvahu. Chce to sakra kuráž vyprávět starý vtip, příběh s předem známou pointou. Navíc, každý, kdo se do něčeho takového pouští, bude zákonitě vystaven rýpání, že starší verze byly cennější, neboť „pánové, dejte na mě, nejlepší Hrbáč byl dycky Honza Mareš“.
Pokud jsou filmaři ochotni vystavit se takové grilovačce, měli by vědět, proč to dělají.
Troufám si tvrdit, že v případě nového filmového zpracování románu Hrabě Monte Christo jsem jim porozuměl. A vskutku nejde jenom o těch čtyřicet milionů eur (přes 1 mld. korun), které producent schrastil, aby divákům dopřál podívanou, bez níž se drama s patinou začátku 19. století plné soubojů a námořních scén neobejde.
Důvod je jiný, a líbí se mi, neboť je hlubší. Je jím víra připomenout světu, jenž se ocitl v chaosu, Dumasovo poselství vetknuté do přebohatě zalidněné fresky – totiž fakt, že pomsta je sice sladká, ale měla by mít nějaké hranice. Prohlásit se za posla spravedlnosti a pod heslem „oko za oko a zub za zub“ zasáhnout i generaci, která se neprovinila, je cesta do pekla.
Hrabě Monte Christo, pro Francouze „román románů“, knížka stejně důležitá jako pro nás Švejk (holt není hrdina jako hrdina), se naštěstí nestal obětí filmařského modernismu a originality za každou cenu. Jakkoli některé postavy ve jménu tahu vyprávění zmizely (což mi nevadí), divák najde všechno na svém místě: spiknutí proti člověku, který se nemůže bránit, skupinku výtečníků profitujících z neštěstí druhého, jakož i Mercedes, nechápavou dámu Edmondova srdce (ve všech zpracováních jí „ten maskovaný muž“ někoho připomíná), jakož i drtivou odplatu v poslední třetině příběhu.
Filmaři (spolurežisér Alexandre de La Patelliere napsal scénář k rok starým a vůbec ne špatným Třem mušketýrům) vsadili na vyvážený mix akčního a psychologického filmu, aniž by zradili půdorys a gesta romantického románu. Hraje se podle pravidel: kostýmy nejsou ošizené, velký symfoňák do toho buší od začátku do konce, krajina v Provence a zámky do ní zasazené působí úchvatně a herecká gesta při všem tom povinném patosu jsou ještě snesitelná.
Do značné míry je to zásluha muže, který prakticky za ty tři hodin nesleze z plátna, a na časovém úseku více než patnácti let vystřídá několik maskování. Pierre Niney je nyní velká francouzská hvězda (skvělý je například v seriálu Fiasko, momentálně bourajícím Netflix); herec obdařený až „grantovskou“ plachostí, která, pokud se láme v heroické roli, vytvoří zajímavý mix. Zapomeňte na otrávenou tvář Jeana Depardieua a předtím na chlapáckého Jeana Maraise. Je tu Edmond Dantes, do něhož vstupují pochybnosti do té míry, až si říkám (pozor, spoiler!), jestli jej tvůrci, již už tak s předlohou zacházeli dosti krutě, v závěrečném mezigeneračním souboji za úsvitu na pistole neměli obětovat. Možná by to bylo nejsilnější řešení konce.
V době, kdy je nenechavá ruka schopna i během fatálního šermířského souboje projet v přítmí kina mobil, mě zaujala jedna věc. V románu hraje velkou roli čas. Především útrpné roky strávené ve vězení, jež motivují všechny další děje. Starší zpracování – co si pamatuji – tuhle část natahovala do nesnesitelné délky, aby divák pocítil téměř fyzickou bolest marnosti. Přes gigantickou stopáž filmu neměli tvůrci v čase neurotické tiktokové generace „koule“ na to přidusit Edmonda ve vězení déle. Prostě přišel, prokopal se k sousedovi, vykutal s ním chodbu a už letěl v pytli do moře. Jako v nějakém klipu. Škoda.
Celou dobu projekce jsem si připomínal svůj letitý, osobní problém s Monte Christem. Ten jeho nesnesitelně komplikovaný plán pomsty. Je jasné, že všechny ty syčáky nemohl okamžitě postřílet, protože pak už by nebylo o co hrát, a myšlenka, že i když chcete někoho nechat nesnesitelně trpět, musí to mít snesitelné parametry, by přišla vniveč. Přesto trvám na tom, že v reálném životě by se Dantesův plán stokrát „podělal“. Jenomže tahle výtka neplatí. HMCH je zábavná pohádka a tvůrci žánr poctivě naplnili.
