ROZHOVOR / „Jsem rád, že vládní koalice reflektuje svůj závazek z koaliční smlouvy reformovat financování médií veřejné služby. Bohužel to není řešení konečné, protože neobsahuje žádnou inflační doložku nebo jiný způsob valorizace poplatků,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 nový generální ředitel České televize Jan Souček k návrhu navýšení televizního poplatku na 160 korun. Podle něj bude muset debata o financování v určitém horizontu znovu začít.

Bývalý radní České televize Zdeněk Šarapatka napsal článek, ve kterém se do vás pustil s tím, že ve vašem domě sídlí firma vlastněná Rusy. Označil to jako selhání skandálních rozměrů. Jak to tedy s tou firmou je?

Já jsem to vysvětloval na facebooku hned poté, co Zdeněk Šarapatka tu nesmyslnou informaci dal do souvislosti s válkou na Ukrajině a s nějakým mým spolčování se s ruskými agresory. Ve skutečnosti jde o českou společnost (AMITA, spol. s r.o., pozn. red.), její jednatelka i společníci mají české občanství, jsou to občané České republiky. Celé to vzniklo asi před šestadvaceti lety, kdy jsem byl advokátním koncipientem. Tehdy za mnou přišel mladý ruský pár, který chtěl přesídlit do České republiky. Chodili za mnou konzultovat, jakým způsobem u nás můžou získat živnostenské oprávnění, jakým způsobem si můžou koupit byt, případně založit obchodní společnost, protože chtěli obchodovat s domácími potřebami, se kterými obchodovali předtím v Rusku.

Nakonec jsme se spřátelili a ve chvíli, kdy zakládali společnost s ručením omezeným, tak mě požádali, zda by dočasně nemohla být napsána na mé adrese a zda bych se pro počáteční období nestal jednatelem. Tehdy neměli ještě ani vyřízený dlouhodobý pobyt v České republice, neměli koupenou žádnou nemovitost a cizinci tehdy jinou možnost neměli. Já jsem jim proto vyhověl. Následně si pořídili byt, a když někdy v roce 2005 získali trvalý pobyt, tak se Natalia, což je jedna z těch dvou tehdejších společníků, stala jednatelkou.

Česká televize má za úkol působit i bez ohledu na to, jestli se na ni konkrétní divák dívá, nebo nedívá.

Tehdy jsem s nimi komunikoval o tom, že by bylo dobré přepsat sídlo. Oni řekli, že to udělají, ale už nikdy na to nedošlo. Vzhledem k tomu, že nakonec byla Natalia zaměstnaná jako účetní, Igor (společník zmíněné společnosti, pozn. red.) obchodoval na svoje živnostenské oprávnění, tak ta společnost vlastně ležela ladem. Natalia podávala jednou ročně daňové přiznání, a tím to celé končilo. Všichni jsme pustili z hlavy, že tam ještě někde zůstalo sídlo společnosti psané na mé domácí adrese. Nebýt pátrání Zdeňka Šarapatky v obchodním rejstříku, tak bychom si na to nevzpomněli. Já vlastně nechápu, v čem je ten problém, to už Šarapatka samozřejmě nebyl schopen dopátrat. Oni jsou čeští občané, je to česká společnost s ručením omezeným, a byť sídlí na mé adrese, nemá se mnou nic společného. Je to uměle nafouknutá bublina, která nemá žádné opodstatnění.

Vy jste na sociálních sítích napsal, že „na osobních útocích umně naroubovaných na aktuální veřejná témata je hloupé to, že se nemůžu účinně bránit, protože bych dal najevo svůj osobní vyhraněný postoj a poškodil tak Českou televizi“. Jak jste to myslel? Proč se nemůžete bránit, čím byste poškodil televizi?

Protože útok Zdeňka Šarapatky spočíval v tom, že lidé, kteří se narodili v Rusku a mají sídlo své společnosti v domě, který patří mně, mají nějakou souvislost s agresí Ruska na Ukrajině. Vytváří v tom článku ze mě snad proruského kolaboranta. Já žádným způsobem nemůžu komentovat svůj vztah k Rusku, k Rusům nebo k Ukrajině. Válečný konflikt považuji za nespravedlivý, ale to je celé, co k němu můžu říct. Ale vytvářet nenávist nebo pocit kolektivní viny vůči etnickým Rusům, kteří jsou navíc už řadu let občany České republiky, to mi připadá od Zdeňka Šarapatky opravdu nechutné.

Dále čtěte

To, co je děsivé, je ochota lidí věřit propagandě, říká Jiří Padevět o dnešku a třetí republice

Kronika třetí republiky se jmenuje další kniha Jiřího Padevěta, spisovatele, nakladatele a ředitele Nakladatelství Academia, ale také autora oblíbených historických…

Velkým tématem jsou aktuálně koncesionářské poplatky, které by se podle návrhu ministerstva kultury měly zvednout na 160 korun. To by pro Českou televizi znamenalo 1,4 miliardy korun ročně navíc. Vy jste s tou částkou spokojen?

V rámci možností jsem spokojený, protože je to kombinace nové definice poplatníka a nové výše poplatků. Jsem přesvědčený o tom, že tak, jak je ta konstrukce teď navržená, tak má potenciál stabilizovat financování České televize zhruba na pět let. Takže ano, do této míry jsem s tím spokojený. Jsem vlastně rád, že vládní koalice reflektuje svůj závazek z koaliční smlouvy reformovat financování médií veřejné služby. Bohužel to není řešení konečné, protože neobsahuje žádnou inflační doložku nebo jiný způsob valorizace poplatků. Takže nepochybně v určitém časovém horizontu bude muset debata znovu začít.

Nicméně už se ozvaly komerční televize, kterým vadí více peněz v rozpočtu České televize. Šéfové Novy a Primy už na nedávné mediální konferenci mluvili o „zásadní dysbalanci na trhu“ a „nerovných podmínkách pro komerční hráče“. Nemají pravdu?

V žádném případě nemají pravdu a myslím, že to i oni sami musí vědět. Ta dysbalance na trhu je od roku 2008, kdy byly naposledy navýšeny televizní poplatky. Systém, který si vymohly komerční televize, byl založený na tom, že Česká televize přišla o 95 procent reklamního času, který do té doby měla k dispozici (Česká televize může od roku 2011 vysílat reklamu pouze na kanálech ČT2 a ČT sport, a to v omezené míře, pozn. red.). Tak byl ten systém vybalancovaný, systém, o který oni měli zájem. Od tohoto okamžiku, kdy bylo dosaženo na návrh komerčních televizí této vyváženosti, tak jediné, co se změnilo, byly ceny reklamy v komerčních televizích. Zatímco Česká televize byla financovaná nominálně stejným rozpočtem, ze stejného televizního poplatku, který neustále rapidně v posledních letech ztrácel na reálné hodnotě – v roce 2023 je něco málo nad 40 korunami. To je ta dysbalance, a to nám už nikdo nikdy nevrátí. I s dysbalancí, kterou prožíváme celých těch patnáct let, držíme Českou televizi nad vodou tím, že hledáme neustále další a další úspory.

A k tomu přistupuje ještě jeden fakt. Kdybyste si totiž spočítal kumulovanou inflaci za těch patnáct let – ať už tedy čistě indexem, který zveřejňuje Český statistický úřad, nebo přes výši průměrné mzdy, tedy poměrem mezi poplatkem v roce 2008 a průměrnou mzdou tehdy a poplatkem dnes – tak se dostanete k výši poplatku zhruba 245 korun. To by byla rovnováha, která byla nastolena v roce 2008. Pokud od roku 2025 dojde k navýšení koncesionářských televizních poplatků na 160 korun měsíčně, tak se nebavíme o žádné dysbalanci, rozhodně ne ve prospěch České televize.

Podle debat na sociálních sítích mi připadá, že lidé nejvíce kritizují spíše to rozšíření o nové poplatníky. Tedy o ty, kteří vlastní třeba mobilní telefony. Někteří z nich argumentují, že služeb České televize ale vůbec nevyužívají. Vy jste říkal, že se jim to budete pokoušet vysvětlovat. Jak?

To je trošku složitější odpověď, než by se na první pohled zdálo. Moderní státy si zřizují média veřejné služby proto, aby na mediálním trhu působila jednak jako korektiv kvality žurnalistiky – v poslední době i korektiv kvality dokumentaristické nebo hrané tvorby – a současně jako garant svobodné politické soutěže. To je role, kterou nám ukládá zákon. Ten zároveň ukládá poplatníkům platit televizní poplatek za možnost sledovat televizi. Ale to jsou dvě věci, které jdou vedle sebe. Česká televize má za úkol působit i bez ohledu na to, jestli se na ni konkrétní divák, například jménem Alois Novák, dívá, nebo nedívá. Televizní poplatek platí za to, že má možnost se dívat. A když se nedívá, tak platí za to, že Česká televize vytváří v mediálním světě nějaké prostředí. Mediální svět je velmi vlivná součást společnosti a ve chvíli, kdy tam žádný korektiv nebude, tak společnost ztratí hlídacího psa. Proto by měli platit poplatky i ti, kteří ve skutečnosti konkrétní pořady České televize nesledují.

Umíte si představit, že po případném schválení velké mediální novely proběhne ještě nějaká debata o financování České televize? Například prostřednictvím státního rozpočtu.

Je to hlavně debata, kterou možná může iniciovat Česká televize, ale nemůže o tom sama nikdy rozhodnout. Pokud politici budou stát – v nějakém rozumném časovém horizontu – o pokračování debaty, jak financovat média veřejné služby, tak budu velmi rád. Rád se zapojím do organizace takové debaty a můžeme si společně představit jednotlivé efektivní modely, jak to dělat. Ale předem říkám, že model financování médií veřejné služby jako samostatné kapitoly státního rozpočtu a jejich podřazení pod některý z resortů, jako je třeba ministerstvo kultury, považuji za popření smyslu médií veřejné služby. Tam bych cestu neviděl.

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Mám pocit, že ve zpravodajství České televize se v poslední často objevují reportáže, respektive konkrétní příběhy lidí, kteří vypráví, že mají málo peněz, nemají na zaplacení běžných výdajů a podobně. Není jich trochu moc? Působí to jako šíření negativní atmosféry, která je spíše doménou komerčních televizí.

Na to vám nedokážu odpovědět, protože na to bychom potřebovali mít analýzu. Tohle může být jenom dojem a já takový dojem nemám. Pravda je, že komerční média často pracují s vyvoláváním emocí, a samozřejmě, že dobře zvolený příběh ji vyvolává. Ale nejsem schopen takhle od stolu říct, jestli Česká televize postupuje, nebo nepostupuje stejným způsobem. Jediný relevantní zdroj pro takové vyjádření by byla analýza, a tu nemám.

Zaujala mě věta ve vašem kandidátském projektu. „Vrcholový management by měl divákům představovat své plány v moderně střiženém podcastu, videoblogu nebo přímo na obrazovce. Takový postup nepovažuji za anachronizmus.“ Chápu správně, že brzy uvidíme něco jako – mnozí jistě pamatujeme – pořad Volejte řediteli s Vladimírem Železným na televizi Nova?

No, určitě se to nebude jmenovat Volejte řediteli. Ale myslím si, že nějaká platforma, na které by televizní management komentoval to, kam se Česká televize vyvíjí, jaké s ní má záměry a reagoval na připomínky diváků, by se hodila. Často jsme pod palbou kritiky a já jsem přesvědčený o tom, že by televize měla nějakým způsobem reagovat včas a srozumitelně právě na to, co v připomínkách diváků nejčastěji zaznívá.