Objevil se nový jev. Lidé nechtějí mít děti, protože to podle nich zatěžuje naši planetu. Považují to za sobectví a chtěli by, aby se růst populace na Zemi zastavil. Návod je to ale zřejmě nereálný a zbytečný.
Novinářka a bojovnice za životní prostředí Marianna Keen vysvětluje v článku na HuffPost.com, proč se rozhodla nemít děti: „Cítím, že je mou odpovědností nemít děti, a to jako součást kolektivního úsilí, jak reagovat na neudržitelnou velikost populace… Světová populace každoročně roste přibližně o 83 milionů lidí, zejména kvůli vysoké porodnosti a klesající úmrtnosti, což má na planetu devastující dopad. Často přemýšlím o dopadu na životní prostředí, který máme během našich životů, od plastu, který nakupujeme, po jídlo a oblečení… Pro mne mít dítě znamená znásobit můj dopad na životní prostředí. A vzhledem k prodloužené délce našeho života spotřebováváme zdroje a produkujeme odpady asi o 40 procent déle než před šesti desetiletími.“
Rozhodnutí je pro ni celkem pochopitelně v některých ohledech obtížné, ale ona to přičítá tlaku společnosti: „Nyní, ve věku 36 let, mám pocit, že toto rozhodnutí je naléhavější. Přesto si uvědomuji, že tlak přichází z mých biologických hodin a trochu od rodičů – ne zevnitř. Chápu, že lidé mají děti z hluboce prožívaných osobních důvodů, ale já nechci děti a hlavním rozhodujícím faktorem pro mě byl dopad, který by to mělo na životní prostředí… Sociální tlaky na to mít rodinu, aby byl člověk naplněn a šťastný, jsou neopodstatněné. Také jsem si uvědomila, že jsem šťastná bez dětí, a neustálý tlak, který jsem v sobě vždy cítila, nebyl tlak na to, mít rodinu, ale žít správně – takovým způsobem, který je dobrý pro naše životní prostředí a společnost. To pro mě znamená nepřispívat k hustotě obyvatelstva mého rodného města, k celosvětovému růstu populace a dalšímu ničení naší planety…
Problém samozřejmě není jen o tom, kolik subjektů na světě existuje, ale v tom, jak jsou tato těla distribuována a o jejich spotřebních vzorcích. Bydlím ve Velké Británii, která není na seznamu devíti zemí, jimž je podle OSN přiřazen největší růst populace na celém světě. Avšak USA jsou. Přestože míra plodnosti klesla téměř ve všech regionech světa, lidé žijí déle, což vyvíjí tlak na zdroje a životní prostředí. Řešení problému může pomoci další snížení porodnosti kdekoli na světě – zejména v městských oblastech, kde jsou nejničivější vzorce spotřeby…
Ne každý se rozhodne, že nebude mít své vlastní děti, a já si uvědomuji, že snížení našeho dopadu na životní prostředí není scénářem, že všechno, nebo nic. Dokonce i zastavit se u jednoho biologického dítěte může být pozitivním krokem.“
Tolik citát.
Pak tam ještě uvádí nějaká čísla, jak děti znečišťují životní prostředí.
Každý se samozřejmě může rozhodovat, jak chce. Objeví se ale několik otázek. Především jestli má takové jednání smysl a jestli je dosažitelné přijatelnými prostředky.
Předně to není nový nápad. Reverend Thomas R. Malthus (+ 1834) už dávno soudil, že možnosti obživy rostou lineárně, zatímco populace roste geometricky. Řečeno jednoduše, že když bude lidí takhle přibývat, planeta je neuživí. Malthus tehdy netušil, jaké výkonnosti je modernizované zemědělství schopno (ač v něm dnes pracuje mnohem méně lidí) a že populační růst se ve vyspělých zemích zastaví sám od sebe.
Problémem předvídání budoucnosti je to, že nevíme, jaké další faktory vstoupí do hry, a jedním z těch významných je myšlení člověka. Lidé vyvíjejí nové technologie, které ovlivní naše zacházení se zdroji, způsob konzumu i jeho následky. Kromě toho na růst populace působí civilizační faktory. Dnes klesá porodnost významně i v Severní Africe v arabské muslimské populaci. Zatím boom porodnosti vedl k sociálním nepokojům, protože s takovým množstvím mladých lidí si tamní zatuhlé režimy neví rady. Jenže toto období nejspíš končí. I v Evropě, ač se to někomu třeba nezdá, je porodnost v muslimských rodinách v průměru jen o jedno dítě vyšší než u „původních“ obyvatel. Co bude, to nevíme, ale panika je předčasná.
Ten druhý problém by se dal nazvat nezamýšlené důsledky. Už to zakusila Čína se svou „politikou jednoho dítěte“. Čínský režim si vytvořil velký demografický problém. Dosáhlo se sice snížení počtu porodů, ale populace pak samozřejmě v průměru stárne, takže ty méně početné mladší ročníky musí živit ty početnější starší. Kromě toho moderní metody schopné rozeznat pohlaví dítěte už v časné fázi těhotenství měly za následek specifické umělé potraty, protože tradice preferuje chlapce před dívkami. Najednou chybí nevěsty.
Je nepravděpodobné, že by se povedlo evoluci a lidské sklony oklamat tažením několika svatých spravedlivých, takže by bylo nutno na snížení počtu dětí pracovat nějakou represí. Je otázka, jestli by lidé nechtěli radši žít svobodně v zašpiněném světě než nesvobodně v čistém.
Bylo by snadné odstřelit podobné nápady argumentem ad hominem a poznamenat, že autorce tohoto vyznání se jistě žije lépe bez dětí, když se může věnovat psaní a horolezectví, a tak si svůj životní styl racionalizuje jako boj za záchranu planety. Lidem do hlavy nevidíme. Ne každý, kdo chce žít bez dětí, nebo dokonce i bez sexu, musí být hned blázen. Někteří to nejspíš skutečně dělají i z důvodů, které deklarují. Teď jde o to, jestli to nejsou důvody mylné a vymyšlené poněkud zkratkovitě.
Kromě toho bychom měli myslet celostně, jak se dnes populárně říká. Chtít mít potomstvo, pokud to je možné, je vlastnost živých bytostí a také součást přírody. Chtít chránit přírodu, ale vzdorovat jejímu „hlasu“ se jeví poněkud paradoxní.