Násilné převzetí firmy je dnes pro dravé podnikatele určující trend. Je to trend pokročilé fáze divokého kapitalismu. Jde o mnohem sofistikovanější metodu, než je poněkud banální tunelování, které bylo mezi šíbry byznysu v módě v atmosféře zlaté horečky devadesátých letech. V soudních procesech kolem kauzy Oleo Chemical vystupuje v roli „poškozených“ příbramská firma Ravak. Protože ji Babišova média považují v duchu své firemní i stranické logiky za svatou, tak v rámci celkové vyváženosti informací si dovolíme nabídnout odlišný pohled.
Spíše než svými výrobky, tedy koupelnovým sortimentem, je jméno příbramské společnosti Ravak v poslední době spojováno s pokusy o násilné převzetí firem. Konkrétně se jedná o firmu „Kajgr – prodej pneu“ z Dobříše. A nyní také o továrnu na výrobu bionafty Oleo Chemical, která v Liberci vyrábí biopaliva druhé generace, která mají podle Evropské unie postupně nahradit problematická biopaliva první generace z řepky olejné.
V prvním případě už lidé z Ravaku slaví vítězství. Založili novou firmu – Pneu Tiger, která převzala byznys původní společnosti – Kajgr – prodej pneu. Převzetí se již povedlo. V případě Olea se oběť na talíři ještě třepe, a tím narušuje „klid na práci“.
Princip přebírání společností je identický. Ravak, respektive jeho majitelé, nabídne společnosti půjčku na rozvoj a vstoupí do statutárních orgánů společnosti. Ve chvíli, kdy jsou peníze proinvestovány a společnost by měla problém závazek splácet, padne požadavek na rychlé splacení půjčky, čímž se dlužník dostává do prekérní situace. Výzvu ke splacení dluhu následují dokonané pokusy o převzetí akcií, a to buďto zápočtem, nebo je držitel akcií donucen k jejich předání po nátlaku, souvisejícím s plněním závazků.
Takto například vlastník Kajgr – prodej pneu František Kajgr předal oproti 30milionové půjčce akcie firmy, odhadované na 80 milionů korun, za 8 milionů. Společnost Kajgr – prodej pneu i její majitel František Kajgr jsou v insolvenci. Poté, co insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty i akcie, které byl Kajgr donucen prodat za 8 milionů spolumajiteli Ravaku Jindřichu Vařekovi, se dva věřitelé (Vařeka a jím nastrčená společnost Marfipa) pokusili správce odvolat a nahradit ho jim spřízněným správcem. Do případu ale vstoupil státní zástupce, který namítá podjatost nového správce a o jeho jmenování, respektive odvolání, bude v dohledné budoucnosti rozhodovat středočeský Krajský soud.
Případ Oleo Chemical je až na drobné detaily identický. Čtyři majitelé Ravaku – Jindřich Vařeka starší, Jindřich Vařeka mladší, Jiří Kreysa a Patrik Kreysa – přes zakladatele Oleo Chemical Kamila Jirounka půjčili firmě v roce 2008 160 milionů korun na výstavbu linky kyselé esterifikace, která vyrábí bionaftu. Jirounek za půjčku ručil opcemi na 20 procent akcií Olea (každý z majitelů Ravaku měl po pěti procentech), pozemky ve Škvorci a věřitele z Ravaku motivoval i materiálem společnosti Mc Kinsey, který popisoval rozmach výroby. Hodnota firmy byla v té době době vyčíslována kolem dvou miliard korun.
Věřitelé – majitelé Ravaku – se obrátili na policii a ta jim s pokusem o násilné převzetí firmy vydatně pomohla. Rozjel se soud, kde čelil zakladatel Olea Kamil Jirounek obžalobě z podvodu. Věřitelé u soudu tvrdili, že ale nechtěli akcie, ale splatit půjčku s úrokem 12 procent. Studii pracovníků Mc Kinsey označili za podvrh a pozemky prý byly nadhodnocené na 200 milionů, když jejich reálná hodnota je bez zavedení do územního plánu do a zasíťování cca 7,5 milionu korun. Soud nakonec označil Jirounkovy záruky za úvěrový podvod a poslal byznysmena za mříže na pět let. Přitom jen hodnota akcií podle odhadů ceny firmy převyšuje půjčku Ravaku.
Tím ale problémy Oleo Chemical neskončily. Zakladatel petrochemické firmy Kamil Jirounek je spolu s dalším zakladatelem Michalem Urbánkem, ředitelem výroby Radomírem Kučerou, lobbistou Ivo Rittigem (s nímž se podle Jirounka před tím nikdy nepotkali), poradcem Peterem Kmeťem, Rittigovými právníky Karolínou Babákovou a Davidem Michalem z advokátní kanceláře MSB Legal, jednatelem účetní firmy Peskim Petrem Michalem, a účetní firmy Peskimu Janou Šádkovou obžalováni z údajného tunelování Oleo Chemical. Měli prý tunelovat svoji vlastní firmu, kterou před tím několik let budovali.
Jde o dvacet milionů korun za poradenství, které Oleo Chemical zaplatilo společnosti Cokeville Assets, díky jemuž společnost uspěla ve výběrových řízeních a získala tak zakázky na odběr bionafty mimo jiné například v pražském Dopravním podniku. Klíčovým svědkem a spolupracujícím obviněným je bývalý pracovník Peskimu Jaroslav Kubiska. Druhým klíčovým svědkem je zakladatel Ravaku Jiří Kreysa, na jehož flashdisku, který policii předal, se z nepochopitelných objevily dva dokumenty týkající se Rittiga. Přestože jeden z nich je pravděpodobně podvrh, byl použit jako klíčový důkaz k usvědčení Rittiga v kauze údajného tunelování Oleo Chemical. Odročený soud bude pokračovat příští týden.
Pro pochopení všech souvislostí násilného přebírání firem a mechanismů k nim použitých je důležité znát pozadí. Klíčovou postavou Ravaku a jeho aktivit je sedmaosmdesátiletý Jindřich Vařeka. V roce 1972 jej naverbovala Státní bezpečnost jako svého spolupracovníka, v roce 1973 se stal jejím agentem, dostal krycí jméno Jindra. Jeho svazek byl zničen 6. prosince 1989. StB se zajímala i o dalšího představitele Ravaku Jiřího Kreysu. Ten dostal krycí jméno Technik a tajná policie ho vedla jako takzvanou prověřovanou osobu. Ravak při některých jednáních zastupuje jako právní zástupce jistý Roman Škornička. Ten byl od roku 1987 příslušníkem komunistické rozvědky.
Vařekův syn Jindřich Vařeka už ve statutárních orgánech nepůsobí, vystoupil z nich poté, co se začal politicky angažovat v Babišově hnutí ANO – stal se starostou Příbrami. Jindřich Vařeka je jediný, kdo u soudů, které se dotýkají pokusů o násilné převzetí zmiňovaných firem, odmítá vypovídat. Zdůvodňuje to tím, že by si mohl přivodit trestní stíhání. Také z tohoto důvodu vznikla mezi otcem a synem tvrdá rozepře, jejímž údajným vyvrcholením je podle některých zdrojů vydědění Vařeky juniora.
Také příběh Vařeky juniora je zajímavý. Vystudoval vojenské gymnázium v Opavě, po jeho ukončení nenásledovala kariéra v armádě, ale absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Nakonec zakotvil opět jinde, u Omnipolu – podniku zahraničního obchodu, který vyvážel a dovážel zbraně. Kreysa, který hovoří francouzsky, německy a anglicky, byl zařazen na odbor 70, investiční celky. Už po dvou letech vycestoval do libyjského Tripolisu a posléze byl jmenován zástupcem Omnipolu na největším investičním celku své doby, montovně a opravně tanků v hodnotě jedné miliardy dolarů.
Do republiky se Vařeka junior vrátil až v roce 1990. Spolu s otcem a Jiřím Kreysou založili firmu VK, která se zabývala stavební činností v Německu. Společnost Ravak, kterou v tomtéž složení založili v roce 1991, byla zpočátku údajně financovaná právě z prostředků získaných zahraniční stavební činností. Název Ravak je odvozen od příjmení francouzského spoluinvestora Jeana Rabineau (francouzská firma ATMO, která vyráběla sprchové zástěny), Vařeky a Kreysy. V letech 1996–97 se firma transformovala na akciovou společnost a navíc do ní vstoupil další akcionář – švýcarská společnost Nova Holding & Finanz, díky tomu společnost expandovala do zahraničí a založila 12 dceřiných závodů.
Ravak dnes působí na Slovensku, v Maďarsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a výrobky jsou exportovány i do dalších padesáti zemí světa včetně exotických oblastí, jako jsou Čína nebo Spojené arabské emiráty. Jediným akcionářem Ravaku je aktuálně společnost Finhold, kterou ovládají rodiny Vařeků a Kreysů. Finhold je vlastněn za pomoci 20 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 korun.
K některým finančním transakcím používali majitelé Ravaku švýcarskou společnost Lia Investment z Hünenbergu se skrytými vlastníky. Firma Lia Investment byla založena ve stejném švýcarském kantonu jako někdejší akcionář Ravaku Nova Holding & Finanz. Z jejího účtu odešla například část půjčky firmě Oleo Chemical. O tuto záhadnou švýcarskou firmu, která je už dnes zrušena, a platby z ní posílané se ale policie ani státní zastupitelství překvapivě nezajímá. Stejně tak jako o to, kde majitelé Ravaku získali desítky milionů, které privátně půjčovali do firem, aby se je pak pokusili uchvátit. Stejně tak jako vazby seniorů Vařeky a Kreysy na Andreje Babiše, který chtěl před pár lety Oleo Chemical koupit.
Spor původních akcionářů Jirounka a Urbánka s rodinami Vařeků a Kreysů, kteří do Olea vstoupili na základě uplatněných opcí po předchozích půjčkách, společnost už téměř paralyzoval, na zdejším trhu kvůli údajné tunelářské kauze neprodává a odbyt je tak firma nucena realizovat v zahraničí.
Přes vnitřní boj o ovládnutí firmy, plný nestandardních kroků včetně průkazně šikanózních insolvenčních návrhů ze strany Ravaku, jde ale stále o fungující a potenciálně atraktivní firmu, jejíž byznys bude růst v souladu se záměry Evropské unie. Ta omezuje dominanci metylesteru řepkového oleje MEŘO, který je klíčovým produktem petrochemické části byznysu fabriky Preol ze skupiny Agrofert Andreje Babiše. Jeho výrobky nebudou v dohledné době splňovat evropské normy. Také proto se spekuluje o tom, že zájem Andreje Babiše o Oleo Chemical přetrvává a majitelé Ravaku jsou pouze nastrčení ke konečnému převzetí společnosti Agrofertem.
Každopádně Vařekům a Kreysům zatím téměř všechny kroky k přebírání zmiňovaných společností vycházejí. Obchodní aktivity Kajgr – prodej pneu převzala společnost Pneu Tiger, kterou řídí Vařekův vnuk Jan Šimek, na převzetí Oleo Chemical byla založena společnost Ravak Chemical. A to vše se děje za vydatné pomoci a asistence policie, státních zástupců a uvidíme, zda i soudců.
Jan Hrbáček, šéfreportér týdeníku Euro
