V souvislosti s evropskou dohodou o migrační politice začali populističtí vůdci opozice znovu kritizovat vládu, že zradila Českou republiku. Šéfredaktor Pavel Šafr ve svém editorialu tvrdí, že je to nesmysl a lež. „Státy Evropské unie se dohodly na principu solidarity se zeměmi, jež jsou přetížené žadateli o azyl. Přitom si každá členská země může vybrat, zda odlehčí partnerskému státu tím, že převezme konkrétní uprchlíky, anebo poskytne finanční podporu. To není žádné výpalné. To je prostě jen slušnost.“

Právě projednávanému schválení manželství pro všechny je věnovaný rozhovor s Ráchel Poštolkou, která žije v registrovaném partnerství a vysvětluje, proč je i z hlediska práva tento institut nedostatečný, respektive, proč je manželství pro všechny jedinou další možnou cestou: „Nemůžeme mít například společné jmění, ale jsme jen podíloví spoluvlastníci. Nemůžeme dát jedna druhé plnou moc, když potřebujeme něco vyřídit. Nemáme nárok na vdovský důchod po partnerce ani na žádné dávky, které při úmrtí jednoho z manželů přecházejí na toho druhého. Nejhorší je ale situace ohledně rodičovských práv ke společně vychovávaným dětem – zde zkrátka druhý (nebiologický) partner žádná práva nemá.“

Rubrika portrét je věnovaná Filipu Topolovi, který „před deseti lety odešel do věčných lovišť“. Autor hned v úvodu textu nazvaného Říkali mu James Dean českého undergroundu připomíná, čím byl tento osobitý básník a muzikant v osmdesátkách pro kluky a holky, kteří si zamilovali jeho kapelu Psí vojáci. Byl „erupcí energie a syrové opravdovosti, jakou jsme v době zahnívajícího socialismu, normalizačního popu a umělohmotných televizních estrád typu Ein Kessel Buntes zažívali jen výjimečně. S vervou a naléhavostí zpíval přesně o tom, jak jsme se cítili a co jsme chtěli. Z ubíjející šedi nás vytáhl do světa barů, dívek krásných jako Marylin Monroe a na dřeň obnažených emocí.“

Vyzpovídali jsme někdejší hvězdu seriálu Ulice Adriana Jastrabana. Herec se v textu nazvaném Husák měl pocit, že je vyvolený svěřil, že měl v poslední době štěstí na vyloženě politické filmy. Dvakrát si zahrál Dubčeka, v novém českém snímku o osudu Františka Kriegela, který jako jediný nepodepsal tzv. moskevský protokol schvalující sovětskou okupaci, pak pro změnu Dubčekova politického protihráče Gustáva Husáka. Jastrabana příběh „prezidenta zapomnění“ po bližším „ohledání“ vyloženě zaujal. „Ten člověk byl devět let ve vězení a z toho nějaký čas dokonce přikovaný ke skále po kolena ve vodě. Nehájím ho, ale rozumím tomu, že když pak dostane v osmašedesátém znovu šanci, rozhodne se ji už nepustit.“