Nový Týdeník FORUM se vrací k otřesnému divadlu ve sněmovně, kořeněném nekonečnými monology z úst vypečených politiků v čele s Andrejem Babišem. Pavel Šafr se ve svém editorialu zamýšlí nad drzostí, s jakou expremiér používá pojem „nová totalita“; podle Babiše ji zavádí Fialova vláda spolu s médii. Šafr píše: „Každá Babišova parlamentní řeč připomíná spíše kanalizaci než politický projev. Rád používá různé urážky, řve na ministry, že jsou nuly a mají zalézt do díry.“ Jako důkaz přinášíme jednu z obzvláště výživných pasáží expremiérova projevu ze 6. září. 

V dalším díle seriálu a sektách a církvích konstatuje Jan Jandourek, že české katolictví, to je Několik církví v jedné. Autor klade otázku, proč církev značné části veřejnosti nebudí dobré asociace, a vzápětí si odpovídá: „V něčem je církev nevinně, například v otázce církevních restitucí. Něco ale bylo a je naprosto kontraproduktivní a zbytečné, především stále absurdnější výroky a chování bývalého pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky a dalších hodnostářů.“ 

V novém čísle jsme si popovídali s čerstvým držitelem titulu architekt roku Ivanem Kroupou. V rozhovoru pod titulkem Jednoduše a rovně se tvůrce mimo jiné pražské galerie DOX vyznává z toho, bez jakých vlastností se dnes architekt neobejde: „Zdraví, mentální odolnost, obranné filtry. Je to masírka, šikanovaná profese – ať už z pohledu úřadů, památkářů, dodavatelů a normotvůrců, různých spolků, médií a následně i veřejnosti – ale vy se nesmíte nechat.“

Kulturní rubrika přináší recenzi filmu Hranice, za který režisérka Agnieszka Hollandová získala Zvláštní cenu poroty na právě skončeném festivalu v Benátkách, a zároveň rozzuřila polského ministra zahraničí, který, jakkoli film evidentně neviděl, přirovnal jej k nacistické propagandě. Pravda holt někdy bolí, konečně Jan Lukeš píše: „Není ale právě tohle důkaz, že hranice nevedou jen mezi státy, ale bolestně i skrze jednotlivé lidské duše, jak film expresivně evokuje? Film může působit jako svého druhu lakmusový papírek toho, jak daleko jsme schopni jít, abychom si nepřestali vážit sebe sama i svých bližních, ať už jsou odkudkoli. A také nakolik jsme schopni se shodnout na tom, za co vlastně film pléduje.“