Druhé čtení novely zákona o exekucích, které měla 13. dubna na programu poslanecká sněmovna, je rizikové období návrhu zákona. Hrozí totiž, že se do něj zcela nesystémově vloží změny, které vychýlí váhy spravedlnosti. Je vcelku jedno, jestli ve prospěch věřitelů, nebo dlužníků – spravedlnost má vážit všem stejně. Proto by měli poslanci hlídat, aby se do velmi dobře míněné novely zákona o exekucích nedostaly dovětky, dodatky a „pozměňováky“, které z něj udělají legislativní paskvil a někoho zcela nespravedlivě znevýhodní. Náprava současného stavu je ale zcela nezbytná. V České republice, která má 10 milionů obyvatel, je dnes podle centra SPOT pět milionů exekucí.

Slovo „pamětník“ znamená člověka, který něco pamatuje. Což v mých šestapadesáti znamená, že jsem pamětníkem už třetí generace. Takže pamatuji i různé právní úpravy kolem exekucí, a pamatuji i to, co na kterých bylo špatně. Nyní je šance novelou zákona přiblížit exekuční řízení dejme tomu „pokročilým civilizačním normám“. Zajistit jak splácení dluhů, tak to, že se dlužník nestane obětí nějaké exekučně-právní mafie, která jej oškube dohola. Pamatuji obě tyto polohy.

Když byly dluhy nevymahatelné…

V devadesátých letech se společnost dostala, po převratu v listopadu 1989, do zcela neznámé situace: Najednou bylo možné nesplácet dluhy! A byla zrušená za socialismu de facto existující pracovní povinnost. Když někdo dostal za socialismu půjčku od banky, tak byl z „pracovního“ hlediska zcela prověřen, byl zaměstnán, byla jistota, že dostává a bude dostávat mzdu, a z té bude (třeba novomanželskou) půjčku splácet. No a když někdo náhodou nepracoval, tak nedostal půjčku, ale šel sedět.

Přestože nebyla pracovní povinnost vyloženě nařízena, když někdo nepracoval, páchal tím trestný čin příživnictví. Takže něco jako „vymáhání dluhů“ naše společnost vlastně neznala, a stejně tak nebyla žádná zkušenost s tím, že by si mohl někdo vypůjčit, a nesplácet. A když si někdo půjčoval od přátel, tak to bylo „bez papíru“, a pokud nesplácel, měl věřitel smolíka. Nebylo možné vůbec nijak dluh vymáhat, kdyby se věřitel obrátil na úřady, šel by sedět za „nedovolené podnikání“ ve finančnictví.

Proto jsem po revoluci jako reportér mapoval dlouhou řadu lidí, kteří v dobré víře – nyní již „na papírech“, právně uznatelně – někomu půjčili peníze, a on jim je nevrátil. A nebylo zákona, který by z něj ty peníze dokázal vynutit. Mapoval jsem causy lidí, kteří takhle přišli i o barák či byt, kterým se jejich dlužníci – vysmátí, že na ně nikdo nemůže – doslova smáli do očí. Situace byla nepřijatelná a zcela nemorální.

Zákony na vymáhání byly zcela děravé, společenská ochota tlačit na dlužníka velice nízká, a každý druhý exvekslák – nově podnikatel – měl majetek napsaný na manželku, a svým krachujícím věřitelům, které poslal ke dnu, se smál do očí. Situace byla popřením právního stavu, a navíc doslova generovala trestnou činnost. Pokud jste v té době chtěli skutečně vymoci dluh, nezbylo než naložit do auta skupinu kamarádů vyšší postavy, několik baseballových pálek, a jet si pro dlužné peníze s nimi. Což je samozřejmě trestný čin. Situace se po nějakých deseti letech konečně změnila – počet svými dlužníky ožebračených lidí se stal společensky neúnosný, tak se konečně změnila legislativa.

Vláda exekutorů

Pak se bohužel v České republice změnily jak zákony, tak obvyklé vzorce jejich vymáhání přesně opačně, než bylo dosud. Skončil sice bezprávný stav nevracení dluhů, k lizu se však dostali i exekutoři, kteří by se uplatnili spíše v řadách organizovaného zločinu. A naplno se rozjela exekuční pasáž obchodu, či spíše velkoobchodu s bídou. Nejkřiklavější nespravedlností byly obří smluvní pokuty, dluhy vzniklé na základě nemorálních rozhodnutí „rozhodovatelů“, když se dlužník při půjčce zavázal přijmout v případě rozhodnutí rozhodovatele, a nikoliv soudu, pak samozřejmě najímání exekutorů z druhé strany republiky, či to, že deset exekucí stokorunových částek od jednoho dlužníka řešilo deset exekutorů, a každý si účtoval desetitisícové náklady.

Projekt Centra pro společenské otázky SPOT, který vznikl za podpory unijních peněz, spočítal děsivé přehledy z těchto období:

Nezaplacená částka ve výši 200 Kč se tak v rámci zákonného vymáhacího procesu v této době navýšila minimálně na:

od 1. 1. 2001 do 30. 8. 2003 – 13 505 korun

od 1. 9. 2006 do 28. 2. 2012 – 18 553 korun

od 1. 3. 2012 do 30. 4. 2013  – 13 100 korun

od 1. 5. 2013 do 30. 6. 2014 – 11 369 korun

(ale po snížení exekutorského tarifu v roce 2017 na 10 159 korun)

od 1. 7. 2014 do současnosti – 8 828 korun

Což je zjevně zcela neadekvátní a nespravedlivé. Stejně neadekvátní a nespravedlivé, jako byla nevymahatelnost dluhů v devadesátých letech – jen šlo o nespravedlnost z druhé strany. Současný návrh zákona to má napravit.

Návrh má racionální koncept

Nejsem právník, tak nemohu posuzovat jemné finesy návrhu novely zákona, který (jako odpovědný za skupinu) navrhl poslanec Pirátské strany. Návrh novely předložil Lukáš Kolářík, a písemné pozměňovací návrhy k němu podal Dominik Feri (TOP 09) a Kateřina Valachová (ČSSD). A třináctého dubna šel zákon ve sněmovně do druhého čtení. V momentě, kdy píšu tento text, mám k dispozici jen návrh zákona před 2. čtením, a to nejdůležitější, co na něm vidím svýma laickýma očima, jsou mimořádně důležitá pozitiva: Slučování exekucí, krajská příslušnost exekutora, a přesun klíčových rozhodovacích pravomocí o tom, kdo bude exekucí pověřen, do rukou soudu.

Všechny tyto změny jsou zcela přesně mířeny proti nejzneužívanějším bodům současných exekucí. Ale nevíme, v jakém znění a s jakými změnami jej poslanci nakonec schválí. A i když nějaké nekompetentní změny zákon umožní přijmout v rozumné podobě, ani pak není vyhráno – nad jeho dodržováním bude potřeba velmi detailní dohled. Je to totiž klíčové nejen z hlediska spravedlnosti.

Dovolím si na závěr citovat výše zmíněnou studii. „Existence spravedlivějšího systému – tedy přijetí výše uvedených změn – na úrovni legislativy sama o sobě negarantuje, že systém bude fungovat a že za několik let nebudeme čelit problému předlužení v podobném rozsahu jako nyní. Pro předcházení dluhových pastí je klíčová jednak existence mechanismu, který by i jedincům v mocensky nerovném postavení (jako jsou lidé s nižšími příjmy) umožnil přístup k právní ochraně, a jednak dostupnost sociální ochrany, která by sloužila jako alternativa k půjčkám v případě propadu příjmu. Oba tyto mechanismy jsou podstatné nejen ve vztahu k předcházení dluhových pastí, ale k celkové důvěře lidí v dluhové situaci nebo ohrožených dluhy v demokratické uspořádání, ve kterém žijí.“

Takže změna zákona je zcela nezbytná nejen z důvodů etických, ale i z důvodů pouhého přežití demokratického systému v naší zemi. Půjčky musí zůstat vymahatelné, dlužníci nesmějí být ničeni placením horentních sum exekutorům. Je to plavba mezi Scyllou a Charybdou – ale je to z hlediska atmosféry ve společnosti plavba zásadního významu.

Země, kde (teoreticky, mnozí dlužníci mají exekucí desítky) připadá jedna exekuce na každého druhého občana, nemá evropské standardy. A chyba – viz ona tabulka výše – rozhodně není jen na straně dlužníků.