Whistleblower. Slovo, které označuje „toho, kdo píská na píšťalku“, ale v českých i světových zákonech ve skutečnosti znamená udavače, v korektní formulaci člověka, kterému se říká oznamovatel trestných činů. Pokud tedy máte ve své firmě někoho, kdo vás udá, budete si ho tam muset nechat, stát ho bude chránit (a kdyby to nevyšlo, tak mu zaplatí) a jako třešničku na dortu se všem aktivním ochráncům dobré morálky nabízí možnost práskat anonymně, což je u mnoha lidí taková milá a oblíbená kratochvíle, teď bude jen posvěcená parlamentem a Nejvyšším státním zastupitelstvím.

Babišův náměstek na ministerstvu financí Ondřej Závodský sdělil k návrhu několik zásadních věcí, abychom se nemuseli bát, že někdo bude obviňován neprávem. Například uvedl, že se vždy bude muset ověřit, zda whistleblower jedná v „dobré víře“. To, co by mělo případného práskače odradit, je hrozba trestu za křivé svědectví. Tudíž se jistě všem zaměstnavatelům ulevilo, zejména s myšlenkou na to, jak rychle a efektivně pracují české soudy.

[ctete]56473[/ctete]

Ve chvíli, kdy by udavač získal status whistleblowera, by měl jistotu toho, že nebude propuštěn ze zaměstnání. To je další nelogický krok – kolik lidí udá svého šéfa a dožaduje se možnosti na svém místě zůstat? Nejprve někoho udám, ale nechám si dál posílat peníze, ať udávám anonymně, nebo ne, dál budu mezi svými kolegy, a případně mohu získávat (legálním či nelegálním způsobem) další informace na svou vlastní podporu a obhajobu. Zajímavá představa.

Šéfové v pokušení

Aby byla jistota příjmů dokonalá, v případě propuštění ještě dříve, než si dotyčný bude moci v klidu říkat whistleblower, mohl by se na místo vrátit a dostat ušlou mzdu. Podle webu Aktuálně.cz by zaměstnanec „mohl získat až 50 měsíčních platů nebo 100 tisíc korun jako náhradu za nemajetkovou újmu“. Aby náhodou pro konání svého dobra nemusel vůbec nic udělat, riskovat a obětovat a ještě byl odměněn.

Na webu Zapískej.cz (asi by bylo příznačnější koupit si doménu Udej.cz) se ve vysvětlivkách pojmů od Transparency International dočteme: „Jde o nástroj ochrany veřejného zájmu, který podporuje osobní odpovědnost, a zároveň o nenahraditelný zdroj informací nejen při odhalování jednání korupční povahy, ale také při odhalování činností ohrožujících zdraví lidí nebo životní prostředí.“ V této souvislosti nezbývá než se zeptat, jakou osobní odpovědnost nese člověk, který někoho anonymně udá a ještě případně dostane zaplaceno.

Zákonu bohužel tleskají i některá média. Marek Švehla v Respektu o celé věci píše: „Odvěkému pokušení šéfů zneužívat moc a svěřené peníze se lze bránit i jinak, než nasazením policie, vymýšlením složitých kontrolních pák nebo schvalováním drakonických odstrašujících zákonů. Můžeme ochránit lidi, kterým zneužívání peněz na jejich pracovišti vadí a nebojí se o něm otevřeně mluvit.“ A to je pravděpodobně ten problém. Co je to „odvěké pokušení šéfů“? Kde se vzalo? Pokoušený šéf, nejlépe tedy zlý podnikatel, kterých se tato země snaží zbavit všemi myslitelnými způsoby, vykořisťuje chudé zaměstnance, kteří navíc nemohou bojovat za pravdu, když náhodou odhalí, že jejich otrokář krade (nebo si to budou jen myslet). To je opravdu vážně míněný obraz naší společnosti? Neměli bychom zlé šéfy raději rovnou všechny pozavírat a jejich majetek znárodnit, aby se na nikoho práskat nemuselo? Tedy samozřejmě s výjimkou jednoho – Andreje Babiše.

Tyto myšlenky jsou prezentovány ve jménu nejdůležitějšího boje, kterým je v naší zemi boj proti korupci (prezidentem této země je člověk zamilovaný do totalitních režimů a vicepremiérem oligarcha, který navíc vlastní vlivná média). Samozřejmě. Ochranou udavačů totiž tuto krvavou válku vyhrajeme a zůstane nám už jen ráj na zemi, asi jako když jsme ze spolupracovníků StB udělali (ne)politiky.