Je to citlivá záležitost. V minulých desetiletích byla v Československu sterilizována řada žen. Dnes po letech protestují a tvrdí, že nebyly řádně informovány. Jedná se často o romské ženy. To by nebylo třeba zvlášť zdůrazňovat, neboť se tak jistě dělo i jiným. O věci se ale diskutuje i s ohledem na postavení romské menšiny.

Oběti protiprávních sterilizací z minulých desetiletí se ale nejspíš nedočkají odškodnění od státu, jak ho navrhl tým ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera.

Podle návrhu měly ženy dostat odškodnění až 300 000 korun. Už před dnešním jednáním byly některé resorty proti. Podle nich se oběti mohly kvůli odškodnému obrátit na soud a mělo by také stačit, že se jim stát už omluvil a pravidla zákroku změnil.

O jaké oběti sterilizací šlo? O ty, které ho nemohou kvůli promlčení dostat soudní cestou. „Návrh vymezuje období téměř 46 let od platnosti zákona o zdraví lidu do přijetí nových norem. Odškodné by tedy mohlo připadnout osobám, které zákrok podstoupily mezi 1. červencem 1966 a 31. březnem 2012. Pro sterilizaci se nerozhodly svobodně, ale po přesvědčování, hrozbě odebrání dětí či dávek,“ píše agentura ČTK.

Nešlo o rasu

Předně je třeba říci, že nešlo o žádné „šlechtění rasy“ nebo „čištění“ společnosti. Motivace byla zdravotní, například u žen, které prodělaly dva císařské řezy a třetí by pro ně znamenal zdravotní ohrožení. Před desítkami let se do dokumentace jen napsalo, že pacientka byla poučena a souhlasí. Tehdy neexistoval institut informovaného souhlasu, ten se objevil až v zákoně o specifických zdravotních službách z roku 2012. Ženy nic nepodepisovaly. Podle lékařů byly poučeny a věděly, co podstupují. Někteří lékaři si tak myslí, že po letech někteří lidé vycítili možnost, jak se dostat k penězům.

To je samozřejmě možné. Teď už se to bude velmi obtížně dokazovat. Je představitelné, že žena byla „poučena“ ve spěchu cestou na sál, a to v situaci, kdy mohla pokyvovat a souhlasit, ale celkem nevědět nic. Zvláště když to mohla být navíc žena, která ani v běžném stavu nemá o mnoha věcech ponětí.

Se stížností se obrátily na úřady přibližně desítky žen. Před deseti let se na ombudsmana obrátilo osmdesát žen, u padesáti se zjistilo, že sterilizace neproběhla podle zákona.

Kdo to má dnes vědět…

Právo je jedna věc, politika druhá a životní realita třetí. Ve skutečnosti mohou být tehdejší neinformovanost a dnešní snaha se nějak zahojit na státu promíchané. Tehdy o tom někteří lidé, možná trochu jednodušší, moc neuvažovali a dnes zjistili, že mají pocit, že se jim vlastně ublížilo. (Zda skutečně, to je jiná věc.)

Ta dobrá zpráva je, že jsme ohledně vnímání práv pacientů zase o dost dál. Ta špatná, že se zase objeví mraky komentářů o hrabivých příživnických Romech.

Aby se to řeklo celkem jasně, i kdyby tomu tak bylo, být dnes hrabivý a příživnický je jedna věc, být nuceně nebo bez souhlasu za onoho času sterilizován druhá. Nás musí zajímat fakta, pokud jsme schopni je rozplést. Pokud ne, tak musíme dát pozor na to, aby se takové věci neopakovaly.