V novém Týdeníku FORUM si pod názvem Putine, přijde ti to normální? můžete přečíst úvahy party českých teenagerů o válce na Ukrajině.  Autor článku si v jeho úvodu posteskl: „Všechny ty kluky znám odmalička, ale vidět v nich pořád děti je čím díl obtížnější.“ Posuďte sami. Jako ochutnávku přinášíme celý rozhovor s Eliášem Gaydečkou, který z prostorových důvodů podlehl „v papíru“ krácení. Eliášovi je dvacet let a studuje činoherní režii-dramaturgii na pražské DAMU.

Co tě nejvíc zasáhlo od začátku války?

Narazil jsem na internetu na jeden příběh. Skupina lidí se schovávala v paneláku někde na sídlišti. Před jejich domem na náměstíčku asi dva dny kroužil ruský tank, pořád dokola, dokola, po silnici a pořád po stejné trase. Občas se zastavil, ale brzy se zase rozjel a kroužil dál. Po dvou dnech vyděšení lidé, kteří celou dobu strachy nespali, neměli, co jíst a docházela jim už i voda, poslali ven jednoho posla, aby vyřídil Rusům v tanku, že se jim klidně vydají, že nemíní nic špatného, že chtějí jen odejít živí, i kdyby to mělo znamenat jejich zajetí. Z tanku ale vykoukl Rus, který pouze nechápavě odpověděl něco ve smyslu: „Co blbnete, my se jen snažíme vyjezdit benzin, abychom mohli domů.“

Za padesát let se kluci na hodinách dějepisu budou smát nad tímhle příběhem stejně, jako jsme se smáli my lichtenštejnské armádě, co se z války vrátila o jednoho vojáka větší, nebo Medvědu Wojtkovi, kterého adoptovali polští odbojáři za druhé světové. Byl by to i v jiném kontextu pěkný námět na krátkou povídku, jednoaktovou divadelní hru nebo krátkometrážní film. Ale asi ještě mocnější je představa, že se tohle fakticky stalo, před pár týdny, a že tahle situace není vyfabulovaná, ale skutečně se odehrála. Přitom fakt má parametry uměleckého díla, a to hlavně ve své výpovědní hodnotě.

Z čeho máš největší strach?

Po pravdě ten největší strach mám z toho, že to ten člověk prostě odpálí, svět do pár hodin skončí a všechno, co jsem si chtěl třeba ještě s někým vyříkat nebo dořešit, co jsem chtěl někomu stihnout povědět, zůstane otevřené, a s tím budeme muset všichni odejít. Pevně doufám, že tahle obava je iracionální.

Druhý strach, co mám, je, že to dojde sem. Vlastně po pravdě moc nerozumím, o co Putinovi jde, a tím pádem z toho pro mě plyne taková zvláštní nejistota nad budoucností. Asi bych o sobě řekl, že jsem člověk se svými sny, které možná čas od času hraničí s nerealistickými ambicemi. Nicméně tenhle konflikt, přestože se děje úplně někde jinde, podle mého otřásl mnoha naplánovanými trasami mladých lidí. Co bude za dva roky? Za rok? Za měsíc?

Poslední obava, kterou mám, je, že se nám nepovede integrovat ukrajinské uprchlíky, kdyby tu měli zůstávat delší dobu. Z historie víme, jak to dopadá, když někde vznikne izolovaná komunita cizinců. No jasně, teď je vítáme, myslím si, že jsme ochotni se o mnoho z nich nějak postarat. U nás na DAMU se začalo pohybovat několik studentů tance a herectví z Ukrajiny, a sám to považuju za ohromné obohacení, protože divadlo se dělá všude úplně jinak. Ale jak to bude třeba s těmi matkami, které nemají čas se učit česky nebo hledat nějakou lépe placenou práci? A jak to bude za rok, jestli ta válka bude trvat, budeme jim stále nastavovat laskavou tvář, nebo zvítězí iracionální předsudky na odvozené od nějaké jejich, byť opravdu malé, odlišnosti? Mluví se o minimech toho, co můžeme udělat, a tohle je to minimum, kterému se může věnovat opravdu každý z nás – integrovat je a navzájem se obohacovat, aby v delším časovém horizontu vznikala spíš blízkost a míň vzdálenost.

Měla by se Ukrajina vzdát, pokusit se dohodnout, anebo vydržet a bojovat dál, i za cenu ztráty lidských životů?

Připadám si nepatřičně, odpovídat na tuhle otázku, protože mi nejde o život, ani o domov, ani o životy mých blízkých, ani o mou národní hrdost, takže se nedokážu vcítit do tohohle dramatu, co asi prožívají Ukrajinci a v první řadě jejich prezident. Ale na mě to působí odsud jako genocida tak či onak – ty koridory mi, z toho, co jsem četl, nepřipadají jako snaha někoho nechat uprchnout se svým životem, ale jenom fraška pro média, aby ruská armáda nevypadala jako záporák. Vedle toho se ostřelují města a po několika týdnech, kdy internetem víří zprávy o vybombardovaných porodnicích, školkách, divadlech, pořád nepřišla žádná změna z ruské strany konfliktu. Nerad to říkám, ale mám ten skromný názor, že by to skončilo nějakou podobou genocidy, i kdyby se Ukrajina vzdala.

PŘEDPLAŤTE SI TÝDENÍK FORUM ZDE

Co bys udělal jako první věc, kdybys byl český premiér?

První věc, kterou bych udělal, by bylo asi definitivní odsouzení ruské politiky za poslední léta. My jsme s Ruskem taky obchodovali a taky máme nepřímý podíl na tom, že je tak mocné a může si tohle k sousedním zemím dovolit. A nejen k sousedním zemím, ale i celému světu může Putin vyhrožovat atomovou bombou. Nejsme ve středověku. Naše historie s Ruskem je problematická a je potřeba to takhle zpětně i reflektovat. Přijmout rozumně smýšlející Rusy a nacionalisty tvrdě odsoudit.

Kdyby byla mobilizace, byl bys ochoten narukovat do armády?

Asi ano. Jsem z povahy podle mého docela klidný člověk, ale některé věci mě štvou, a když mě něco štve, tak mě to štve opravdu hodně. Rozhodně nemám moc národní cítění, ale nemohl bych asi sám k sobě už mít úctu, kdybych povolil, aby si sem cizinec přijel s tanky a puškami a říkal nám, jak to tu máme vést. Štvalo by mě, kdybych se zachoval jako slaboch. A ostatně, jestli přijde válka sem, tak asi nikde jinde už větší hodnotu ani nebudu mít a asi ani nebudu mít na výběr.

Na jakou jednu věc by ses se zeptal Putina, kdybys měl možnost?

Upřímně by mě asi zajímalo, o co tomu člověku jde. A teď to myslím fakt nejvíc suše, jak to lze myslet – jaký přesný cíl tímhle jednáním sleduje? Obnovit velkou Matičku Rus? Proč? Bude mít jen hromadu území, kde ho všichni budou nenávidět, a on si ho bude muset buď držet vojenskou silou nebo si tam dosadí nějakou svojí krysu. A kvůli tomu to všechno? Poštvává proti sobě zbytek světa, ničí ekonomiku vlastní země, a to jen kvůli pocitu, že jeho země znovu nabývá někdejší „ideální“ velikosti? Nebo chce dál? Zničit svět? Přemýšlí tahle osoba jako člověk z 21. století, kdy existují jaderné zbraně, nebo jako kníže ze středověku, co dostal zálusk na kopeček svého souseda?