Jedním z iniciátorů a signatářů otevřeného dopisu je bývalá ombudsmanka Anna Šabatová. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Přes osm desítek podpisů se objevilo pod otevřeným dopisem, který kromě jiného kritizuje českou vládu za bezvýhradnou podporu Izraele bez ohledu na humanitární katastrofu, která v současné době panuje v Pásmu Gazy. Jména některých signatářů nepřekvapí, nad jinými pozdvihla veřejnost na sociálních sítích pomyslné obočí. Proč? Je k tomu nějaký důvod? A to jak k psaní dopisu, tak k onomu pozdvihování?
„Touto otevřenou výzvou chceme vyjádřit nesouhlas s reakcí naší politické reprezentace na situaci a vyzvat vládu k změně postoje ke krizi na Blízkém východě,“ začíná otevřený dopis, jehož autoři připomínají, že „více než milion vysídlených lidí je vystaven akutnímu hladomoru a přežívá bez úkrytu, bez přístřeší, bez zdravotní péče a bez humanitární pomoci“. Zároveň také dopis připomíná, že Mezinárodní soudní dvůr OSN vyzval 26. ledna Izrael, aby se „vyvaroval genocidního jednání“.
Signatáři se domnívají, že naše vláda „nebere ohled na akutní humanitární katastrofu v Gaze“, a podle nich tím rezignuje na „lidskoprávní rozměr vlastní zahraniční politiky a na dlouho budovanou pověst ČR“.
Dopis vytýká vládě, že „v rozporu s mezinárodním právem nebere ohled na základní práva milionů Palestinců, a tím de facto opouští i dlouhodobou českou podporu spravedlivého řešení izraelsko-palestinského konfliktu“.
Ve svobodné společnosti, kterou Česká republika ještě stále je, má každý právo vyjádřit svůj názor, a to samozřejmě i ten, který nesouhlasí s oficiální vládní politikou. V případě tohoto otevřeného dopisu je však zcela zjevné, že jde o jednostranně zaměřenou akci, která zaměňuje příčinu a následek. Zvláště do očí bijící je načasování tohoto dopisu. Jen před několika dny bylo zveřejněno, že 31 z izraelských rukojmí, která jsou stále palestinskými teroristy z Hamásu zadržována, bylo zavražděno. K smrti je ubili jejich věznitelé, ačkoliv se následně snažili svalit vinu na izraelské bombardování. Medicína je dnes však na takové úrovni, že dokáže naprosto přesně rozlišit mechanismus zranění. A tak se další z mnoha palestinských lží rozplynula jako pára nad hrncem.
Postoj signatářů dopisu spíše než o čemkoliv jiném svědčí buď o naivitě, či o záměrném nepochopení situace, jež po brutálním krvavém útoku 7. října loňského roku v Gaze nastala. Skutečnosti, které se pomalu, ale jistě dostávají na povrch, jako je například ostudná spolupráce zaměstnanců Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky UNRWA s teroristy, vrhají na situaci jiné světlo, či spíše stín.
Ano, lidé v Gaze umírají, lidé v Gaze trpí nedostatkem všeho možného, ale ani česká vláda ani Izrael za jejich současné utrpení opravdu nemůže. Kdyby všechny miliardy dolarů a eur, které černá díra jménem Gaza za ta léta spolkla, byly investovány do vzdělání, rozvoje, výstavby nemocnic, škol a dalších bohulibých zařízení a neproměnily se v rakety vypalované na izraelské území, ve zbraně, kterými palestinští vrazi mordují Izraelce, či v tunely, jimiž do Izraele jako krysy lezou palestinští zabijáci, mohla by Gaza být Švýcarskem Blízkého východu. Mají se snad Izraelci nechat dobrovolně vraždit? Z jakého důvodu?
Vždyť Palestinci mohli mít svůj stát, který by spravovali sami, již takřka osmdesát let. V listopadu 1947 OSN schválilo rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na dva samostatné a rovnocenné státy – židovský a palestinský. Palestinci odmítli a dnes někteří z nich toto „ne“ považují za chybu. Tehdy si však mysleli, že zatlačí Židy do moře, a dodnes používané heslo „From the River to the Sea“ je jasným signálem, že Palestinci stále touží Izrael vyhladit. A jen připomínka na okraj, Ministerstvo vnitra ČR před časem rozhodlo, že za určitých okolností může být použití tohoto hesla trestné. Zvláště pak v kontextu teroristického útoku Hamásu ze 7. října 2023.
Ale zpět k otevřenému dopisu. Jak se na sociálních sítích objevilo krátce po jeho zveřejnění, nabízí se paralela s „umírající nacistickou říší v roce 1945“. Tehdy kvůli boji s brutálním nepřítelem v podobě nacismu také trpěly statisíce „obyčejných Němců“. Izrael nyní bojuje sice s jiným, ale stejně nenávistným nepřítelem, s teroristy z Hamásu. A to zkrátka nejde dělat „v rukavičkách“.
Ostatně o tom, že s dopisem není vše tak, jak si signatáři, mezi nimiž se objevili například i biskup Václav Malý či Tomáš Halík, ale také bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, aktivista Pavel Čižinský, aktivista Ondřej Slačálek a mnozí další, přáli, svědčí i odmítavé reakce.
Například farář v Horní Plané Jan Špaček poznamenal, že postoj Václava Malého a Tomáše Halíka je pro něj „velikým zklamáním“.
Zřejmě největší ránu však svým odmítnutím připojit podpis pod tento dopis uštědřila signatářům známá spisovatelka, publicistka a signatářka Charty 77 Tereza Boučková. „Já s tím nesouhlasím. Humanitární katastrofu v Gaze může ihned změnit Hamás, (bohužel) legitimní vláda v Gaze, tím, že propustí izraelská rukojmí a začne o vyřešení situace jednat bez tohoto vydírání. Myslím si, že byste měli svůj požadavek adresovat právě Hamásu, a možná i OSN, jejíž někteří zaměstnanci Izrael 7. října přepadli a vraždili tam. Je mi samozřejmě líto lidí, kteří v Gaze čelí humanitární katastrofě (což Hamás při přípravě a realizaci útoku předpokládal), ale přesto si myslím, že je váš požadavek nemístný,“ vzkázala Tereza Boučková prostřednictvím facebooku. Jak ještě poznamenala, je „ráda, že naše vláda Izrael podporuje (jakkoliv je jeho premiér za zlo 7. října svým způsobem spoluzodpovědný) a že nepodléhá podobným tlakům“. Ovšem očekávat, že by si autoři otevřeného dopisu vzali z reakcí poučení a další výzvu už adresovali tomu, kdo za současnou humanitární katastrofou opravdu stojí a kdo ji může de facto okamžitě zastavit, je asi příliš naivní.
