
Europoslanec Filip Turek, šéf Přísahy Robert Šlachta a předseda Motoristů Petr Macinka FOTO: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia
FOTO: MICHAL RŮŽIČKA / MAFRA / Profimedia

NÁZOR / Mnozí Češi jsou opravdu až chorobní v přednostním vyhledávání, šíření a zabydlování se v negativních zprávách a informacích. Teď po eurovolbách, kterým až dosud nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, to přímo hystericky vrcholí: vyrojily se v médiích stovky rychlokvašených euroznalců, z nichž sotva jedna tisícina ví, do čeho se volilo a k čemu vlastně ty volby a vůbec celá Evropa jsou.
Hlad po negativní energii prostě dnes všechno přebije. Je pochopitelný snad jen u bulvárních médií, orientovaných legitimně jen a jen na zisk za každou cenu, neboť, jak známo, špatná zpráva obletí svět dvakrát až desetkrát rychleji, a každý Hitler na titulce prodá celé číslo. Jenže, která média to vlastně v tomto smyslu dnes nejsou? Vím snad kromě média, do něhož přispívám, o jednom či dvou: jinak celá politická scéna je dnes jedním velkým bulvárem par excellence.
Znáte někoho nefrustrovaného?
Méně pochopitelná je notorická závislost na negativních informacích v denním životě. Kdo neumí žít, sytí se náhradními senzacemi, a těmi výběrově negativními se utvrzuje ve svém světonázoru, že „nic stejně nemá cenu“ a proto je přehlížení zla jediným rozumným vyrovnání se se světem. Sotva takový frustrovaný jedinec – a znáte někoho zcela nefrustrovaného? – oči proloupne, bez každodenního přísunu negativních zpráv si neumí den představit. Jen jimi se živí a celý prostupuje, ty roztelefonovává, rozmailuje, na potkání je ze sebe sype, a nevědomě tak šíří do okolí zlo. Teď má zase jednou příležitost, tak si ji užívá.
Přitom fakticky se vlastně nic na politické realitě Evropy těmito volbami nezměnilo. Nástup populistických, jak se s oblibou nepřesně říká, „extrémně pravicových“ sil, ten tu byl už dlouho před volbami, a vlastně už odjakživa. A je úplně logický, všechny soudné mysli ho předpovídaly, a když ne, tak by měly své politologicko-prognosticko-komentátorské řemeslo pověsit na hřebík. Vůbec nechápu, čemu se všichni teď diví: já se spíš divím, že je u nás ten nástup tak mírný a jaksi pořád v mezích zákona, čekal jsem daleko větší zemětřesení.
O demagogické přezíravosti
Vždycky, když po jakékoli populistické vládě zprava zleva, která, aby si koupila přízeň lidu, rozhází státní peníze (dělali to tak, nemýlím-li se, už římští císaři), přijde další, dejme tomu ke kase ohleduplnější, ale s absolutním až arogantním sociálním hluchem k potřebám „dolních deseti tisíc“. Mnohokrát jsem situaci, která teď zčásti nastala, popsal otřepaným bonmotem, v tomto případě dokonale přesným: operace (ekonomická) se zdařila, pacient (volič) mezitím zemřel. Stalo se (naštěstí ne úplně a beze zbytku).
A přece i já teď podléhám trapnému mainstreamovému populismu, v tomto případě středo-evropo-centrismu. Mluvíme demagogicky a přezíravě o evropských posunech a trendech, a přitom máme na mysli jen Německo a Francii (a také Česko). Proboha – proč nemluvíme jedním dechem o Skandinávii, Nizozemí, Španělsku, Polsku, a především o Slovensku? To už nás vůbec nezajímá? Vysvětlení je prosté – tam nám naše doktrína, tyjící jednostranně z otrávené krve negativismu, a co nad to je, to prostě neexistuje – nefunguje.
Povinná doktrína negativismu
A co jsem se načetl a naposlouchal trapných, sebevědomých a sebestředných komentářů na téma – no jo, Slováci holt nemají v krvi tu naši západní demokratickou tradici. (A postranně, mezi řádky: ještě že jsme se navzájem odtrhli). Přitom ta situace je téměř modelově prostá: i tam hlasovali lidé protestně (jako u nás), jiní pak proevropsky. Jenže to se prostě dnes nehodí říkat, psát ani si to připomínat – nevyhovuje to povinné doktríně negativismu. Ta nás vyviní ze všeho: z babišismu, z okamurovštiny, z klausismu a zemanismu a nejnověji z nového stádia – doufám jen, že ne konečného – komunismu.
Typické je, že národy a společenství, kterým jde právě teď o život, na to nemají čas. Když vám někdo bude dva a půl roku házet na váš dům, na vaše město, školky, sídliště a elektrárny, na celou vaši zemi beztrestně bomby, a vy mu nesmíte oplatit tímtéž, těžko budete řešit jako svůj první životní problém rozpočtový deficit, migrační kvóty, spalovací motory či Green Deal (zvláště, když už je přijatý).
I když v některých zemích (Skandinávie, Nizozemí), zdá se, voličům začíná svítat, že tolik nenáviděná migrace a vlastně i ty spalovací motory spolu vnitřně souvisí. A do budoucna souviset budou: čím pro život horší a nemožné životní prostředí jim v Africe, v Asii či Jižní Americe naším sobectvím připravíme, tím rychleji a spolehlivěji se můžeme nadít ne už tisícové či desetitisícové, ale stamilionové migrační vlny, o jejímž rozsahu zatím nemáme představu.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.