Bývalý ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek (SOCDEM) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Zdálo by se, že situace kolem Ukrajiny je přehledná: menší stát byl bezdůvodně a protiprávně napaden silnějším sousedem, který proti němu rozpoutal genocidní válku. Ukrajina se „provinila“ jen a pouze tím, že chce žít svobodně a mírumilovně, že vyznává hodnoty, které jsou i našimi hodnotami.
Navíc agresor vznesl požadavky týkající se i Česka: chce nám diktovat, mohou-li být na našem území jednotky NATO. Je tedy patrné, že Rusku nejde jen o Ukrajinu. Rusko si hodlá násilím podmaňovat své okolí. Otázkou, zdálo by se, není ani to, co v takové situaci máme dělat my: máme přece pomáhat statečně se bránící zemi nepřítele porazit. Když už ne kvůli obraně hodnot, k nimž se hlásíme, tak z přízemních a čistě sobeckých důvodů.
Svět podle Druláka
Každý to tak ale nevidí. Příkladem takového člověka je politolog Petr Drulák. Jde o někdejšího náměstka ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka a velvyslance ve Francii. Své názory v médiích prezentuje relativně často. Nedávno tak činil v České televizi (Máte slovo, 2. 6. 2022) a Českém rozhlase Plus (Pro a proti, 30. 5. 2022). V prvním uvedeném pořadu je hned na úvod citováno jeho stanovisko, pokud jde o sankce proti Rusku: „Válku nelze ukončit ekonomickými sankcemi, jejich zpřísnění výrazně poškodí i nás,“ tvrdí Drulák.
To je v nejednom ohledu zajímavá věta. Zaprvé, žádný zastánce sankcí si jistě nemyslí, že sankce samy o sobě válku „ukončí“. Sankce jsou jen jedna část úsilí Západu. Drulák zde předvádí demagogickou figuru zvanou podsunutý argument (tzv. slaměný panák): vyvracení stanoviska, které oponent nehájí. Zadruhé, prioritou není „ukončení“ války. I to je ze strany Druláka demagogie. Prioritou je porážka nepřítele. Případně jeho zásadní oslabení (což je ale fakticky totéž), jak to formuloval ministr obrany USA. Kdyby bylo prioritou ukončení války, šlo by to zařídit snadno a rychle: ukončením dodávek zbraní Ukrajině. Co by následovalo, je zjevné: likvidace Ukrajiny. Je toto tím, co si Drulák a další, kteří se zaklínají „deeskalací“, přejí? Zatřetí, že sankce poškodí i nás, se rozumí samo sebou. Ne zcela zanedbatelnou výhodou sankcí však je, že při nich neumíráme. Na jednu větu tedy slušný výkon: tři demagogická, případně nesmyslná tvrzení.
A pokračujme. Dle Druláka je dalším argumentem proti sankcím to, že Evropa, USA a jejich spojenci ztrácejí hospodářský význam; ten se má přesouvat do oblastí, které sankce neuvalily: do Asie, Latinské Ameriky, Afriky. Proto údajně sankce „nejsou efektivní“. Zde už čtenář možná začíná ztrácet trpělivost a ptá se, proč se vůbec zabývat argumentací takovéto úrovně. Laskavého čtenáře ovšem poprosíme o shovívavost a zkusíme na politologův (pseudo)argument zareagovat. Hlavním ruským vývozním artiklem jsou, jak známo, nerostné suroviny – plyn, ropa apod. Ty se dodávají ve velké míře plynovody a ropovody. A ty jsou v podstatné míře nataženy do Evropy. I laik chápe, že začít dodávat plyn někam jinam ze dne na den nejde, protože by bylo nutno vybudovat celou novou infrastrukturu, nemluvě o dalších aspektech něčeho tak komplexního. Podle všech dostupných informací by pro Rusko byl velký problém, kdyby se Evropa od jeho plynu odstřihla. (Jiná věc je, že se k tomu Evropa bohužel neodhodlá.)
Drulák se dále dopouští přehánění ad absurdum. Existující sankce jsou podle něj „ekonomickou sebevraždou“, což ale žádný ekonom netvrdí. Zde Drulák mluví zjevně mimo svou kvalifikaci, čímž si ale moc nepomůžeme, protože ani tam, kde by měl být odborně doma, se jeho myšlení skoro v žádném bodě neprotíná s realitou.
Pokud jde o „morální“ argumenty, konstatuje Petr Drulák v Máte slovo, že v mezinárodní politice bohužel nepřichází po zločinu trest. Kdyby přicházel, měli by být též „Američané potrestáni za to, co udělali v Iráku, v Afghánistánu…“. To, že trest nepřichází, ale není pravda. Například válečné reparace, norimberský tribunál, soudní řízení se zločinci Karadžičem, Mladičem a dalšími v Haagu byly právě takovým trestem. Že se to nedaří vždy, je fakt, ale nežijeme v ideálním světě. Platí, že člověk má dělat, na co stačí.
USA jako Velký satan
Pokud jde o Drulákova tvrzení týkající se USA, je třeba uvést, že Spojené státy do Afghánistánu vtrhly, protože byly 11. září 2001 v podstatě válečným způsobem napadeny a nepřítel se skrýval v Afghánistánu. Byl to tedy naprostý opak situace na Ukrajině, kam Rusko vtrhlo výlučně na základě svých koloniálních choutek. Ruský stát na Ukrajině porušuje všechny myslitelné zákony a normy. Oproti tomu vznikne-li kdekoli na světě podezření na spáchání zločinu z americké strany – přičemž se nikdy nejedná o systematická zvěrstva ruského kalibru – nezávislá americká justice koná. Rozdíl oproti Rusku by nemohl být hmatatelnější. Pokud jde o zásahy v Iráku aj., USA či Západ se dopustily chyb, to ano, ale jejich motivací nebyla koloniální snaha danou zemi zotročit či zničit (mluvíme-li o 20. a 21. století).
Západ je už totiž civilizačně úplně jinde, než byl ještě v 19. století. Existuje něco jako vývoj. Jaká jsou dnešní politická témata na Západě? Životní prostředí (green deal), potírání jakékoli možné i nemožné diskriminace, práva menšin, LGBTQ, dostupnost bydlení, kvalita dopravy, zdravotnictví a potravin, kritika koloniální minulosti (!) apod. Dnešního obyvatele Západu nevzrušuje představa, že by se jeho země měla zmocnit území, které jeho zemi kdysi patřilo. Naopak: představa vojenské aktivity v něm budí antipatie, představa války hrůzu.
V Rusku je tomu jinak. Ruská mentalita se tímto způsobem neposunula. V důsledku nešťastného dějinného vývoje, státní propagandy, nemožnosti individuální realizace a z toho plynoucí „hrdosti“ na sílu Ruska jako toho jediného, na co může být běžný Rus hrdý (a člověk na něco hrdý být potřebuje), setrvává v jakémsi starším, primitivnějším stadiu. Západ nikoho neohrožuje, leda sebe, a to svou neochotou přinést sebemenší oběť. Západní Evropa má za sebou skoro 80 let úspěšného budování blahobytu. Připomíná dobře živené domácí zvíře, jemuž se z představy konfliktu klepou kolena. Viz ostudné chování Scholze a Macrona. Tato naše slabost, ochromená vůle, je nejmocnější Putinovou zbraní a ruský despota s ní pracuje šikovně. I v této věci tedy Drulák argumentuje demagogicky, bez ohledu na realitu. O ni mu ale ani nejde. Jak je patrné ze všech jeho mediálních výstupů, on především s nasazením hodným ajatolláha bojuje s „Velkým satanem“, kterým jsou pro něj USA.
Od pana profesora se překvapený divák dozví i to, že „osud Ukrajiny není spojen s budoucností Evropy“. Pravdou je pravý opak. Jak řečeno, Putin před invazí na Ukrajinu výslovně uvedl, že mu vadí přítomnost jednotek NATO v zemích, které se k Severoatlantické alianci připojily po roce 1997. Kdyby se mu zdařil plánovaný blitzkrieg na Ukrajině, ocitl by se na hranicích se Slovenskem. Co by tedy následovalo? Putin by to tak či onak začal „řešit“.
Další případ slaměného panáka předvedl Drulák v Českém rozhlase, když zmínil „úvahy o zničení Putina a bezpodmínečné kapitulaci Ruska“. O tom ale nikdo soudný neuvažuje. Dle Druláka je stále s „Putinem možná racionální dohoda“. To ale zjevně není, co Putin podepsal, to vždy porušil. Lež je pro ruského diktátora pracovním nástrojem. Putin je čítankovým příkladem někoho, s kým právě racionální dohoda možná není. „Když někoho nemůžete porazit, musíte se s ním dohodnout,“ tvrdí Drulák. Ani to neplatí. Nikdo nemluví o totální porážce Putina. Mluví se o vytlačení ruských vojsk z Ukrajiny či o hospodářském oslabení Ruska. To je něco jiného. A tyto cíle jsou dle odborníků dosažitelné, tj. Ukrajina může s pomocí Západu zvítězit.
O tzv. triumfalismu Západu a ponížení Ruska
Drulák pracoval, jak řečeno, jako náměstek ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Názory Zaorálka, čelného představitele naší po mnoho let nejvýznamnější levicové strany, rovněž stojí za pozornost. Obšírně je prezentoval na debatní akci Válka na Ukrajině: příčiny, důsledky, poučení, jež se konala v Praze na FF UK (záznam lze dohledat na YouTube). Zaorálek sice Putina neomlouvá, avšak jediné, čím se zabývá, jsou chyby či domnělé levárny Západu, které Putina k jeho agresi měly dovést nebo na ní měly mít lví podíl (na jiné „příčiny“ války během debaty vůbec nedojde).
Tak například v rámci programu Partnerství pro mír hrál Západ s Putinem podle exministra „betla“, nechtěl mu dát „nahlédnout do věcí“, nebral Rusko jako perspektivního partnera. Tím ovšem, jak je zjevné, Západ projevil spíše předvídavost a zasloužil by za to pochvalu, nikoliv výtku, již mu Zaorálek adresuje. Rusové se dle exministra prý cítili poníženi „triumfalismem“ Západu v devadesátých letech, přičemž jsme se jako Západ tohoto postoje Ruska „nevšímali“. Podle Zaorálkova svědectví Rusové o zásahu v Jugoslávii roku 1999 prohlásili, že nám vůbec nedochází, „co jsme udělali“. Lavrov měl uvést, že „za to všechno budeme platit“. Zaorálek na základě toho pojal obavu, že opravdu platit budeme a „že nám to neprojde“. Následně Zaorálek v debatě vedl paralelu mezi Ruskem a výmarským Německem a versailleskou smlouvou z roku 1919, jež podle něj „vytvořila Hitlera“. Též Rusové „byli pokořeni“, a proto jich většina podporuje Putina. My, Západ, nejsme schopni to vidět a „vytváříme tyhle postavy“ (tj. Hitlera a Putina). Zaorálkova teze tedy je: „My jsme vytvářeli Putina.“
Nic proti sebekritice, naopak, ale Zaorálek je silně jednostranný a vše dovádí ad absurdum. Po celou debatu funguje jako tlampač imperiálních a fašistických politiků Putina a Lavrova. Za to, v jakém stavu se Rusko ocitlo po rozpadu SSSR, za své ponížení, si může primárně ono samo. Nikdo je nenutil nastoupit na (slepou) civilizační cestu, na niž nastoupilo. To, že dospělo do fáze fašistické diktatury a teroristického státu, je důsledek této jeho vlastní cesty.
Západ není vinen tím, že se mu vedlo a vede lépe a Rusové vůči němu cítí zášť. Zaorálek se podle všeho domnívá, že kdyby Západ postupoval jaksi ohleduplněji, mohl se z Ruska stát bez problémů civilizovaný partner Západu. Západ sice v devadesátých letech Rusko do svých struktur – z pochopitelných důvodů – nepustil, ale chtěl s ním spolupracovat, jak ukazuje například německá politika nebo Obamův „reset“. Zaorálkova kritika je neopodstatněná. A naivní. Stovky let mentálního otroctví, iracionality a nulové historické zkušenosti s alespoň trochu inteligentním uspořádáním společnosti nelze napravit během několika málo dekád.
Překoná Rusko svou ješitnost?
Rusko lze přirovnat k rabiátovi, který má v genech násilí a teror a klíčovou složkou smyslu jeho života je šikana okolí. Terorizování dovnitř i navenek je něco, co patří k jeho podstatě, jak se historicky vyvinula. Je třeba, aby se tento rabiát změnil, zcivilizoval a rozloučil s tupou brutalitou, v níž uvízl. To on musí chtít a musí na tom začít pracovat. My, Západ, to za něj udělat nemůžeme, naše role je druhořadá. Rusko bude muset překonat ješitnost a přiznat si své ztroskotání (jako Němci či Japonci po druhé světové válce).
To se zatím Rusům s Putinem v čele většinově nedaří. Nezbývá tedy než s nimi jít do konfliktu a doufat, že jeho důsledkem bude nejen zajištění bezpečí pro svobodný svět, kam patří i Ukrajina, ale i to, že se sebou Rusko začne něco dělat.
Problematické je i Zaorálkovo vidění zmíněných historických jednotlivostí. Hitler, to je i teorie o životním prostoru pro Němce, pseudovědecký biologický rasismus, antisemitismus, určité osobní psychopatologické dispozice atd. S tím neměl versailleský mírový systém nic společného. A v bývalé Jugoslávii zasáhlo NATO jen a pouze proto, aby tam ukončilo genocidu. Ne proto, aby tuto oblast kolonizovalo (Srbsko je dnes pod značným ruským vlivem).
Pokud to Putin s Lavrovem nechápou, nebo předstírají, že to nechápou, je to jejich problém. Kvalitní oponentury se nám tedy od Zaorálka a Druláka nedostalo. Zato však demagogie, jednostrannosti a věcně nesmyslných tvrzení. Škoda.
