Václav Havel, Václav Klaus FOTO: ČTK/Turek Tomáš
FOTO: ČTK/Turek Tomáš
KOMENTÁŘ / Kdo si pamatuje léta polistopadové transformace, možná ještě ví, že nebyl Klaus jako Klaus. Dnes máme našeho bývalého prezidenta Václava Klause spojeného s odporem vůči západnímu světu, zejména vůči Evropské unii, a s podkuřováním Rusku. Je to zahořklý stařec, což je smutný pohled. Kurz České republiky v 90. letech ale určoval docela jiný Václav Klaus.
Na jednu jeho vlastnost bychom si měli vzpomenout, když vidíme, jak se současná vláda nechává bezmocně vláčet od jednoho zostuzení k dalšímu zostuzení a podléhá vyděračským tlupám, které se snaží rozvrátit veřejné prostředky. Tou klíčovou Klausovou vlastností byla schopnost získat lidi pro nepopulární pravdy a odvážná řešení. Klaus jako skutečný politický lídr dokázal vytvořit politickou základnu pro provedení hlubokých společenských reforem. Bylo by totiž mělké redukovat tehdejší procesy jen na ekonomiku.
Každá společnost, která se vysmekla z parního válce komunistické vlády, byla poznamenaná kolektivistickou morálkou, rovnostářstvím, pasivitou, a hlavně zažitou představou, že úlohou státu je postarat se o jeho obyvatele. Svoboda a fungující ekonomika přitom stojí na přesně opačných rysech. Stojí na iniciativě lidí, na přijetí zodpovědnosti za vlastní život, na respektu k jedinečnosti a k úspěchu v soutěži.
Václav Klaus měl jako polistopadový federální ministr financí a první premiér samostatné České republiky zcela výjimečnou schopnost získat obrovské množství lidí pro fundamentální změnu společenské mentality, která byla mnohem více než dílčí ekonomické reformy příčinou mimořádného úspěchu české transformace.
Můžeme se jakkoli ušklíbat nad devadesátkovými poměry. Jistěže to byla doba plná podivných jevů. Ale ty souvisely s přechodem společnosti z obskurního systému do normálního prostředí. V těchto letech se tvořily předpoklady pozdějšího fantastického vzestupu celé země. A Klausovi musíme přiznat, že v jeho rukou bylo vedení tohoto úspěšného kurzu, ačkoli on sám už nemůže dnes přiznat, že tento vzestup dále akcelerovalo naše členství v Evropské unii.
Nyní Česká republika prochází opět reformou. Ačkoli nemá podobně grandiózní charakter přechodu z totality do svobody, tak je také důležitá pro osud země. Je to reforma veřejných financí. Lépe řečeno: měla by to být reforma veřejných financí, a hlavně reforma celého přístupu k veřejným statkům.
Víme dobře, že současná vláda pěti stran funguje jako mlýnek na každou pevnou politiku. Tam, kde je třeba razantní reforma, je výsledkem soustavného a pracného hledání konsensu rozemletá břečka. Ukázkovým příkladem je zcela nesystémová nižší daňová sazba na tiché víno nebo nedotažená redukční dieta morbidně obézní státní pošty. Pro efektivitu vlády platí, že pět stran v koalici je prostě pětkrát méně než jedna strana. Stačilo by ale, kdyby byly aspoň třeba jen dvě. To je na hlubší debatu o zodpovědnosti v politice.
Zdaleka nejdepresivnější je ale chabý a nesebevědomý styl, s nímž současná vláda jedná s odbory. Odbory přijdou, zařvou na ministry a ti se strachy skoro zhroutí a pak blekotají, jak chtějí dál s odbory vyjednávat, hlavně aby nestávkovaly. Kupříkladu ministr práce a sociálních věcí Jurečka nebo ministr školství Bek.
Nejdrzejším spolkem jsou odbory učitelů. Tito údajní strážci našeho vzdělání nemají ani elementární ohled na společenský kontext svého finančního vydírání a jsou lhostejní k otázce, kde by se měly další peníze pro ně vzít. Ve školství přitom platy v posledních letech strmě rostly, a navíc ale strmě rostl také počet zaměstnanců. Tím rozpočet školství kyne jako knedlík, a učitelům navíc s jídlem roste chuť. Tak to prostě už nemůže jít dál a toto kynutí a vydírání je nutné zastavit.
Prvorepublikový ministr financí Alois Rašín dokázal kdysi protestujícím učitelům připomenout, že to jsou právě oni, učitelé, kdo má jít příkladem ve společenské zodpovědnosti a chápání možností celku.
Problém má ale širší povahu. V české společnosti vládne znovu nároková mentalita. Denně sledujeme dojemné reportáže České televize o chudnoucích skupinách, Český rozhlas vytvořil celý projekt o tom, že život v Česku je k nezaplacení. Dramatická vystoupení odborářských vůdců jsou často prezentována jako postoj všech zaměstnanců. A celou veřejností se line jeden chór: „My máme málo, dejte nám víc.“ A všichni se prý máme bát o náš křehký sociální smír.
Jsou to všechno lži a motivem k nim je asociální představa, že úlohou státu je se neustále starat o to, aby některým lidem, hlavně těm, co křičí, létali do jejich úst pečení holubi. To ale vůbec není úlohou státu. Stát má vytvářet podmínky a dobře hospodařit. Z toho se zodpovídá daňovým poplatníkům, na něž se tu zapomíná. Ty peníze musí někdo vydělat. A to je také třeba našim učitelským odborům sdělit.
Skutečný politický lídr se musí umět postavit před veřejnost a získat podporu pro reformy, které jsou nepopulární a náročné. A skutečný lídr nesmí slevit a ustupovat, protože se tím pouze znemožní jako slaboch a tím pak znemožní i své reformy. A jestli se přitom lídr bojí o hlasy voličů, pak je to signál, že to s těmi reformami nemyslel zas až tak vážně, a každý vidí, že má vlastně jiné priority. Proto soudní voliči oceňují odvahu, a nikoli zbabělost.
Tohle je myšleno na všechny lídry našich demokratických stran. Abychom byli spravedliví vůči Petru Fialovi, on svojí konsensuální politikou drží zuby nehty stabilitu současné vlády. Ale z konsensuální politiky se postupně stává past. Fiala si dnes také nesrovnatelně lépe uvědomuje celkový kontext situace České republiky než Václav Klaus. V devadesátých letech nebylo vůbec těžké vědět, kam naše země patří. Dnes je to náročnější disciplína a je požehnáním každý den, kdy tu nevládne orientální despota Andrej Babiš. Fiala ví, kam naše země patří. To každý neví. Kupříkladu Klaus. Už proto by bylo dobře, kdyby se Fiala z pasti konsensuální politiky aspoň částečně osvobodil. Zda je to vůbec možné, je ovšem otázka.
V každém případě platí: Nesmí to být jenom vláda, kdo je nositelem zodpovědnosti za budoucnost. Mentalitu zodpovědnosti je třeba prosazovat v celé společnosti a je třeba se postavit převládající mentalitě nároků. Každý zdravý člověk je strůjcem svého štěstí. Vyděračské tlupy odborářů státních zaměstnanců je třeba konfrontovat s tím, že chtějí bezohledně urvat peníze na úkor celku. Proti zájmům daňových poplatníků. A to je asociální chování.
Václav Klaus kdysi uměl vyděračům říct do očí, že nic nedostanou. Přitom se smál a kladl jim provokativní otázky. Třeba: „A proč si vlastně myslíte, že bychom vám měli pořád přidávat?“
A právě tím se tehdy stal skutečným lídrem reforem, a získal si tak potřebnou politickou podporu. Svým sebevědomím lídra. Klause není důvod napodobovat v mnoha aspektech. Ale zpětně mu přiznejme, že na rozdíl od vůdců stran naší pětikoalice tohle opravdu uměl.
