Vesnice Nabi Saleh leží severně od Jeruzaléma v oblasti A Palestinské samosprávy. Má asi 500 obyvatel a většinu z nich tvoří členové klanu Tamimi. Členové klanu se již zapsali do síně slávy palestinského odporu – Ahlam Tamimi pomáhal organizovat útok na pizzerii Sbarro (15 mrtvých včetně 7 dětí), Bassem Tamimi organizoval pravidelné demonstrace za hojné účasti novinářů a od roku 2011 pro své „staged protests“ využívá dceru Ahed. Ta se díky svému expresivnímu hereckému projevu, sahajícímu od výhružných gest pěstičkou přes hysterický řev až po slzy týraného děvčátka stala jednou z hlavních hvězd palestinské mediální kampaně proti Izraeli, známé též pod označením Pallywood.
Scénář těchto „spontánních“ projevů odporu proti izraelské okupaci byl v zásadě vždy tentýž – Ahed, které díky malému vzrůstu, ale o to hysteričtějšímu jekotu začali Izraelci přezdívat Shirley Temper, obstoupila spolu s podobně starými výrostky izraelskou hlídku a řevem, strkáním a výhrůžkami se je snažila donutit k reakci. Vojáci tyto provokace přecházeli většinou se smíchem nebo mlčením, vědomi si toho, že jsou natáčeni, zatímco okolo stojící „žurnalisté“ čekají na sebemenší příležitost, jakou by bylo i třeba jen odstrčení malého provokatéra, aby mohli celému světu sdělit, jakých brutalit se Izraelci dopouští na malých nevinných dětech.
Klan Tamimi je klanem profesionálních protestérů, kteří vědí, jak tyto protesty využít ke zlepšení své vlastní ekonomické situace. Ahed se dočkala přijetí u Recepa Erdogana a v září 2017 se dokonce účastnila konference na téma „Ženy v palestinském lidovém hnutí odporu“ konané na půdě evropského parlamentu.
Dne 15. prosince 2017 překročila již téměř sedmnáctiletá Ahed pověstnou červenou linii, když při jedné ze zinscenovaných provokací pod filmařským dohledem své rodiny udeřila příslušníka izraelské hlídky do tváře. Dotyčný voják zachoval chladnou hlavu a nereagoval. Video s útočící Ahed se stalo hitem sociálních sítí – a ačkoli většina izraelských komentátorů chválila vojáka za chladnokrevnost a odvahu nenechat se vyprovokovat, zazněla i otázka mnohem závažnější –, není takový případ spíše než ukázkou morálky izraelské armády ukázkou její slabosti? Nezavdává takové video důvod k domněnce, že vojáky izraelských obranných sil lze beztrestně políčkovat, i když pouze dělají svou práci a plní jim svěřené úkoly?
Představme si, co by se stalo v případě, že by kterýkoli šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý občan ČR napadl tímto způsobem policistu nebo jinou úřední osobu. Co by následovalo – nechal by se policista jen tak mlátit? Nejspíš ne.
Izraelské úřady situaci vyřešily v klidu. Pro Ahed a její mediální suitu poslaly ženskou hlídku, která ji a několik členů její rodiny, kteří se na filmování a provokaci podíleli, zatkla a převezla k výslechu. Jelikož se v případě incidentu nejednalo o území pod civilní správou, a navíc o útok na příslušníka armády, mají Ahed a spol. problém – s 48 hodinami vazby se mohly předem rozloučit.
Je otázka, jestli i dlouhodobější zatčení k něčemu bude a nebude spíše kontraproduktivní. Ahed se mediální hvězdou už dávno stala a evropská ultralevice si z ní s radostí dělá mučedníka. Ostatně Evropané si onoho blonďatého andílka, který ani v nejmenším nepřipomíná středomořsko-levantský stereotyp Palestince a muslima, do značné míry idealizovali a možná si do něj někteří promítají i své etnicko-rasistické pohnutky. Ahed je především oběť své rodiny, systematicky zneužívaná svým otcem za účelem zisku, jako řada jiných dětí na Západním břehu. Možná by bylo smysluplnější její rodině obstavit účty.
Je momentálně nejznámější, ale rozhodně nikoli jedinou pallywoodskou mučednicí. Podobné pozornosti se dostalo i Ibrahímu Abú Thurájjovi
Ibrahim Abu Thurájja žil, alespoň podle některých informací, mírumilovný život rybáře, než jej izraelská bomba v roce 2008 připravila o nohy a oko. I nadále se pak účastnil mírových demonstrací za klid a mír v oblasti. Jeho mírumilovnost byla pro krvežíznivé okupanty tak frustrující, že ho izraelský sniper zastřelil. Zhruba tak alespoň o Ibrahímu Abú Thurájovi informují západní média, youtube a v české kotlině ultralevicové platformy.
Kdo byl Ibrahím Abú Thurájja?
Podle jedné varianty přišel o nohy, když Izrael bombardoval jeho dům během operace Lité olovo, podle druhé při útoku izraelského vrtulníku, když hrdinně lezl na sloup, ze kterého sundal izraelskou vlajku a nahradil jí palestinskou (kde se v pásmu Gazy vzal sloup s izraelskou vlajkou v roce 2008 těžko říci, ale budiž).
Někteří uvádí rok 2008, jiní rok 2009 (což se dá pochopit, operace probíhala od 27. 12. 2008 dále); ovšem web Electronic intifada uvádí, že o nohy přišel v dubnu 2008, tedy osm měsíců před operací Lité olovo. Těžko říci, která z variant je pravdivá, ale rozhodně to na důvěryhodnost palestinských zdrojů nevrhá nejlepší světlo.
V knize Hamas: The Islamic Resistence Movement autorů Beverley Milton-Edwardsové a Stephen Farrella nacházíme pasáž popisující boje v roce 2005 mezi Izraelem, Hamasem a al-Fatáhem: „To není dobrá situace,“ řekl Ibrahim Abu Thuraya, dvacetiletý člen the Palestinian Authority’s Force 17, bojující s bolestí způsobenou ranami kulek do nohy. „Dnes nebylo nic. Ale pokud to bude pokračovat, bude to bláznivé. Mohlo by skončit občanskou válkou.“
To potvrzuje i článek z The Independent: „Ale Ibrahim Abu Thuraya, člen palestinské prezidentské bezpečnostní skupiny Force 17, který byl třikrát střelen do nohy, řekl: ‚Frakce by neměly střílet na Izraelce a neměli bychom střílet na sebe navzájem.'“
Takže žádná ikona nenásilného odporu vůči okupaci, ani mírumilovný rybář, ale člen Force 17, elitní jednotky hnutí Fatáh. Force 17 byla teroristickou organizací, zodpovědná mimo jiné za vraždy izraelských civilistů na Kypru. Založil ji Mohamed Salameh, který stál za útokem během OH v Mnichově. Později Force 17 sloužila jako ochranka Jásira Arafata, po porážce Fatáhu v pásmu Gazy byly její zbytky začleněny do složek hnutí Hamás. Že byl během bojů Abú Thurájja zraněn do nohou, je jen další z náhod.
Abú Thurájja se údajně hrdinně snažil přesvědčovat své okolí, aby nehledělo na to, co ztratil, ale na to, co dělá. Podle svých příbuzných ale mluvil jinak – alespoň tak předala informaci Russia Today: „Včera (to je den před smrtí) mi bratr (Abú Thurájja) řekl u večeře: Bratře, odpusť mi. Dnes večer se vidíme naposledy. Odpusť mi, matko, mé sestry, odpusťte mi. … Políbil otci ruku a řekl mu: Otče, odpusť mi. Dnes večer se vidíme naposledy. Chci se stát mučedníkem. Jsem tímhle životem unavený. Nemám nohy, nemám nic. Chci zemřít a mít od života pokoj.“
Abú Thurájja se vydal pro mučednickou smrt. Za jeho rozhodnutím může být mnohem prostší důvod než nějaká patetická touha zemřít za Jeruzalém. Rodiny šahídů dostávají až 1000 dolarů měsíčně. To je mnohem víc, než by Abú Thurajja vydělal. Nechat se zabít jako mučedník je pro řadu Palestinců v zoufalé finanční situaci vítaná příležitost, jak dát životu smysl.
Případ Abú Thurájji je často srovnáván s případem Muhammada al-Dury. Muhammad al-Dura (12 let) byl zabit během přestřelky mezi izraelskými silami a Palestinci v pásmu Gazy v září 2000. Záběry otce a syna, skrývající se za betonový válec, obletěly díky pohotovému kameramanovi France2 svět (některé sporné záběry byly pro jistotu vystříhány) a Muhammad se stal ikonou druhé intifády, která v té době zrovna, čistě náhodou, vypukla.
Z jeho smrti byl okamžitě obviněn Izrael – kdo jiný. Vyšetřování bylo zmatečné, palestinská strana neposkytla veškeré podklady (jak ostatně sami později přiznali), vyskytly se též zprávy, podle kterých byla celá situace nahraná a Muhammad vůbec nezemřel, až v roce 2008 Jean-Claude Schlingel, francouzský balistik a nezávislý expert, došel k závěru, že smrt al-Dury, došlo-li k ní, nemohla způsobit izraelská palba. To už ale bylo několik let po intifádě, která si vyžádala tisíce mrtvých, a případ al-Dura nikoho nezajímal. Minimálně ne média, která jej pomohla rozšířit.
Smrt Ibrahíma Abú Thurájji, pokud k ní vůbec došlo, rovněž nebyla nikdy řádně vyšetřena. Nebyla provedena pitva, balistická expertíza, ani nebyli do nemocnice, kam Abú Turaju přivezli, pozváni zástupci mise OSN nebo EU nebo Mezinárodního Červeného kříže, které by zcela jistě nebylo možné podezírat z proizraelské podjatosti. (Odkaz ZDE.)
Proč? Pokud byl skutečně zabit sniperem, byla by to právě pitva a balistická expertíza, která by jednoznačně mohla ukázat na izraelskou armádu jako na viníka. Jestliže hnutí Hamás takové vyšetření odmítlo, znamená to pouze jedno – něco skrývá. A to něco by mohlo být v rozporu s oficiálně vytrubovaným tvrzením, tedy že Abú Thurájja, bezmocný paraplegik, byl zavražděn Izraelem.
Přesto má Palestinské nové povstání svého dalšího „hrdinu“. Tak jako měl boj proti kulakům svého Pavku Morozova a Stalin udatného Stachanova, má palestinský lid nyní Ahed Tamimi a Abú Thurájju. Hrdiny vybájené, falešné, sloužící pouze jako dojímavé ilustrace k těmto novodobým obviněním z rituálních vražd a únosů dětí, které známe již ze středověku. Nic nového pod sluncem, chtělo by se říct. Ale to snad neznamená, že se ke lžím má mlčet.
Autor je analytik think-tanku Evropské hodnoty.
