Letošní květen hýří akcemi, připomínajícími 15 let členství České republiky v Evropské unii. Jedna taková se uskutečnila minulý čtvrtek v Praze a zúčastnil se jí předseda vlády Andrej Babiš. V projevu, který stylem a strukturou připomínal slavný jakešovský Červený hrádek, vystoupil se svou vizí české evropské politiky. Jak už to bohužel bývá, Babišovi kritici si všímali hlavně formy, skutečné nebezpečí se ale skrývá v obsahu.

Babišovu vizi lze rozdělit do dvou skupin témat. Jednu tvoří směs představ o konkrétních evropských politikách. Premiérův tradičně nesouvislý mix pozic – rozšiřme Schengen, bojujme za klima, rozhodujme si o evropských penězích sami, nechceme migranty – ukazuje nemaskovaný utilitarismus a snahu využít evropskou integraci v domácí politice. To je v zásadě čitelná a s jistou dávkou cynismu akceptovatelná pozice, za své zájmy bojuje každá členská země. I když je pravda, že řada z nich své požadavky dokáže chytře rámovat společným ziskem, a je tedy ve výsledku úspěšnější, než tvrdé a nekompromisní Česko.

Chceme koncert velmocí?

Mnohem závažnější jsou Babišovy představy o systému vládnutí a rozhodování v EU. V této souvislosti český premiér prohlásil, že „Komise musí být depolitizována a pozice evropských lídrů v Evropské radě posílena. Měli bychom se vrátit k původním rolím těchto institucí, podle nichž politické vedení zajišťuje Evropská rada a Evropská komise jedná jako ochránce smluv“. Jinými slovy, o všem zásadním by v EU měla rozhodovat Evropská rada, Komise by měla tvořit jakéhosi podřízeného servismana. Tento vývoj by však byl pro státy typu České republiky nežádoucí.

Za prvé, Evropská komise je tradičním spojencem menších a středních států. Byť se tak nemusí dít ve všech případech, obecně je její přístup pro malé země výhodný a favorizuje je. Samotnou svou existencí také vyvažuje tlak některých silných zemí (což bude patrně ještě důležitější po brexitu).

Za druhé, svěření evropské integrace do rukou „koaliční vlády“ by neznamenalo nic jiného než kultivovanější koncert velmocí. Představa, že v čistě mezivládním vyjednávání mají malé a střední země šanci dosáhnout stejného vlivu, jaký jim skýtá současný systém, pramení buď z ignorace, či z neznalosti. V žádné čistě mezivládní organizaci nemají malé státy tak výhodné postavení, jako je tomu v EU.

Debata, kterou asi neuslyšíme

Konečně za třetí, o žádné „původní roli institucí“ nelze hovořit. Evropská rada se nikdy neměla stát rozhodovací institucí. Její vznik, který se datuje do poloviny 70. let minulého století, měl vládám umožnit diskusi o dalším vývoji integrace. Skutečnost, že časem prorostla do dalších sfér a přisvojila si nové kompetence, je jiná věc. Institucionální reformy ale od 80. let provází snaha Evropskou radu ukáznit a vrátit jí její diskusní ráz. Evropská rada nikdy neměla být institucionální protiváhou Evropské komise a neměla vykonávat její funkce. Dokonce ani nemá být její protiváhou – tu by měla tvořit jiná instituce, Rada EU.

Můžeme samozřejmě vést polemiku o tom, do jaké míry by se Evropská komise měla politizovat. Může se nám jevit, že bez evropského lidu, evropských politických stran, evropské debaty a dalších nezbytných předpokladů je politizace spíše nešťastným experimentem. Tato debata si ale žádá mnohem nuancovanější a erudovanější diskusi, než které je český premiér zjevně schopen.